KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla

ANO, Piráti a přetrvávající kouzlo českého technokratismu

KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla
ANO, Piráti a přetrvávající kouzlo českého technokratismu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nedělní zprávy se Andreji Babišovi a jeho marketingovému týmu musely číst dost těžko. Podle průzkumu společnosti Kantar pro Českou televizi by volby s velkým náskokem vyhrála koalice Pirátů a STAN, ANO na ni ztrácí deset procent. I v partajním žebříčku jsou Piráti první.

Jistě – je to jeden průzkum. Náznaků toho, že dlouhodobá dominance ANO v české politice se schyluje ke konci, se ale poslední dobou objevuje víc, kritici Babišova hnutí nad tím pochopitelně jásají. I tak tu ale zůstává otázka, proč ta výrazná převaha premiérova hnutí trvala tak dlouho, proč ji musela změnit až globální katastrofa.

A jeden si skutečně nemusí lámat hlavu s tím, co ztráty ANO působí – zčásti je to nezvládnutí pandemie Babišovou vládou (někteří voliči ANO přešli k Pirátům) a na druhé straně i to, že kabinet vůbec nějaká opatření proti nákaze dělá. (Někteří voliči ANO přecházejí podle Kantaru k SPD).

Může se tedy zdát, že se na zdejší politické scéně chystá velká změna, i kdyby to tak ale bylo, zůstane v jednom ohledu neměnná. Piráti a ANO se samozřejmě v mnoha ohledech liší, jedno mají ale společné. Obě ty strany se prezentují jako partaje technokratické (jakkoliv by jejich stoupenci třeba volili jiné adjektivum), povznesené nad tradiční politické koncepty.

O Pirátech se někdy píše jako o ANO pro mileniály, chápu, že pro stoupence té strany to může být iritující. Piráti nejsou servisní organizace sloužící naplňování politických a obchodních zájmů jednoho oligarchy, i nevolič té strany musí uznat, že je za nimi dost politické práce. Na rozdíl od ANO skutečně „makají“, projevili velkou životaschopnost i v opozici, zatímco ANO může se ztrátou vládního postavení ztratit i důvod existence.

Ten technokratický pohled na věci veřejné mají ale společný, jakkoliv u Pirátů může mít to odmítání pravolevé politické klasifikace taky nějaký taktický důvod, pomáhají si tím udržet otevřené dveře k voličů, kteří by měli jinak problém s volbou, řekněme, levého středu.

ANO a Piráti také prezentují odlišné – a zčásti také generačně podmíněné – obrazy technokrata. U Babišova hnutí si můžeme představit veledůležitého výrobního náměstka nějakého velkého podniku, pirátský technokrat je výrazně mladší, vzdělanější, zběhlý v IT, možná tomu oboru odpovídá i míra jeho sociální inteligence. Oba tyhle lidské typy jsou v mnohém odlišné, mohou ale mít společnou víru v to, že společnost je možné nějak inženýrsky „zmanažovat“.

Ten technokratický proud je ve zdejší politice tradičně silný, zjevně to tak bude i nadále – v tomhle ohledu žádná velká změna nepřichází. A samozřejmě, do voleb se toho může ještě hodně stát, pandemie může zeslábnout, očkování se může rozjet a Andrej Babiš si za to bude připisovat úspěchy. Piráty může reálná vidina podílu na moci rozleptávat zevnitř, strana bude vystavena většímu kritickému zájmu, může se ukázat, že se k ní hlásí skutečně leckdo, střety u pirátů bývají navíc vedeny vášnivě a jejich detaily na veřejnost unikají snadno.

Ať už ale střet ANO a Pirátů dopadne jakkoliv, dominance technokratické nebo k nějaké podobě technokratismu se hlásící politiky v Česku potrvá. Je to také doklad schopnosti těch partají, které se k tradičnímu politickému rozdělení hlásí.