Nedůvěra nepřišla do Česka s Andrejem Babišem, naopak - umožnila jeho raketový vzestup

Česko v krizi důvěry

Nedůvěra nepřišla do Česka s Andrejem Babišem, naopak - umožnila jeho raketový vzestup
Česko v krizi důvěry

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ve vyjádřeních českých veřejných činitelů začal převládat značně zachmuřený tón. Ministr zdravotnictví Jan Blatný minulý čtvrtek dramaticky vystoupil v Chebu, svou promluvu sice začal osobním vyznáním, že jako lékař se nikdy nevzdává. Jeho nejistá dikce a i to, že svou promluvu četl z papíru, ale navozovaly dojem, že o svém odhodlání potřebuje přesvědčit nejenom publikum, ale především sebe. A jeho apely na lidi, aby dodržovali opatření, protože situace je vážná, se nesly v duchu značně úpěnlivém. Lidi, proboha, začněte ta opatření dodržovat, jinak se tahle pandemie potáhne ještě dlouho a oběti budou přibývat.

Podobně káravě vůči lehkomyslně se chovající veřejnosti promluvil ve svém pravidelném videu Čau, lidi také Andrej Babiš. Ilustroval to mimo jiné konkrétním příběhem hospodského, který i v době uzavírky pronajímal svůj podnik pro soukromé oslavy a pak se nakazil a od něho i jeho těhotná manželka.

Leitmotivem těch vystoupení byla snaha překonat nedůvěru, nějak ji lidem rozmluvit a postěžovat si, že ta snaha není brána dostatečně vážně. Jako replika se nabízí pověstná otázka Bertolta Brechta adresovaná východoněmeckým úřadům: "Nebylo by v tomto případě jednodušší, kdyby vláda tento lid rozpustila a zvolila si jiný?" Čert aby se v tom vyznal. A nemálo lidí (včetně mě) se často setkává s tím, že ta vládní opatření skutečně dodržovaná nejsou nebo jsou často obcházena stylem vlk se nažere a koza zůstane celá. Ano, vztah k dodržování pravidel je v téhle zemi obecně trochu laxnější, což může mít také různé výhody a za normálních okolností i dělat život, řekněme, relaxovanější. V pandemických časech to ale může -paradoxně - přispívat k utužování poměrů na rozdíl třeba od zemí, kde je v běžném životě tlak spořádanosti silný, třeba až nepříjemně.

Nedůvěra může být oprávněná nebo neoprávněná, velice často je ale rozkladná (zvlášť není-li vyjádřena nějakým činem, který by napomohl obnovení důvěry). A pandemické Česko je nedůvěrou skutečně hluboce zasažené, také ho nákaza válcuje víc než většinu jiných zemí. Je docela možné, že kdyby bylo Česko důvěřivější, disciplinovanější, probíhala by tu pandemie o něco lépe. Na rozšíření nedůvěry má samozřejmě zásadní podíl Babišova vláda. Především se vyznamenala svou komunikační neschopností, nedostatkem vůdcovství, což je velice odlišná vlastnost od sklonu k mikromanagementu a občasnému pořvávání. Mimo jiné od člověka vyžaduje, aby dokázal působit jistě i ve chvílích, kdy si vůbec jistý nepřipadá. A především vyžaduje nějakou konzistenci, nikoli kontinuálně atakovat veřejnost protichůdnými zprávami, co se možná příští týden schválí, anebo ne, vyhlašováním pravidel, která se později zas až tak vážně neberou (pověstný PES, o němž navíc Babiš v neděli mluvil v minulém čase jako o systému už nepotřebném). Schopnost vytyčit si nějakou strategii, srozumitelně ji vysvětlit a pak ji dodržovat a chtít to i po ostatních. Jasně, čas kalamity typu pandemie je taky čas zmatku, nutně dochází k chybám a tak dál.

Jenomže vládní komunikace přispívá spíš ke zveličení těch chyb, to nekončící bombardování sděleními je pro psychiku lidí velice vyčerpávající, není se moc co divit, že někteří v takové situaci prostě "vypnout příjem", varovné termíny typu "kolaps nemocnic" přestávají fungovat. Rozhořčená vyjádření doktorů, kteří s nemocnými covidem pracují, nenacházejí mnoho posluchačů, respektive oslovují jen ty už přesvědčené. Ten komunikační kolaps má ovšem Babišův kabinet jaksi v DNA. Vláda nastavená primárně na vytváření dojmů a nadbíhání náladám publika vyčteným z průzkumů se ocitla v situaci, kdy průzkumy nepomohou, kdy moc nepomohou ani slova, místo PR problému je potřeba zvládnout problém reálný, nezvládnutelný tím, že by se někde postavila Potěmkinova vesnice.

Nedůvěra ale do Česka nepřišla s Andrejem Babišem, naopak - umožnila jeho raketový vzestup. Protože ANO, kterému se často vyčítá programová prázdnota, je strana nedůvěry. Svůj úspěch založila na jejím šíření - "všeci kradnú".. U moci pak nedůvěru velmi zaujatě uváděla do praxe, pomocí všeho toho zaklekávání, objevování dalších a dalších způsobů byrokratické šikany. Babiš ale nedůvěru nevynalezl, jen ji zužitkoval. Česká nedůvěřivost bývá někdy označovaná za přednost, díky níž se zdejší lidé nenechají snadno obalamutit, neskočí na každou pofiderní módu a podobně, říkává se jí v tom kontextu skepse. Český skepticismus ale nemusí být a také nebývá projevem nějakého zvýšeného intelektuálního úsilí, odhodlání přemýšlet o věcech víc a do hloubky. Bývá spíš reflexivní, snadný: ničemu nevěřit a připadat si o to chytřejší. Nakonec ani současná veřejná debata v téhle zemi nepůsobí jako střet skeptiků v tom ušlechtilejším slova smyslu. Nedůvěra může být součástí strategie přežití v zemi, kde se střídá všelijaká vrchnost a chce po člověku to či ono, a jeden se pak může chtít především nějak zařídit pro sebe, zbytečně na sebe neupozorňovat a myslet si svoje. Značná část české populace navíc vyrůstala v režimu, který nedůvěru posiloval, přistupovat k druhým důvěřivě (třeba před nimi upřímně mluvit) se mohlo vymstít. Dalo by se říct, že se současné vládní garnituře vrací to, co sama pomáhala rozpoutat a udržet. Vztah lidí a vlády je ale v současné situaci nakonec nepodstatný, přinejmenším ten virus o něj moc nedbá. Kombinace nedůvěry a psychické vyčerpanosti, která se nutně projevuje nejenom v ordinacích terapeutů, ale také v běžné komunikaci mezi lidmi a nakonec i v té veřejné debatě, nejenom v jejím stylu či kultuře, ale taky v jejím obsahu, bude při překonávání téhle krize (ať už se k němu zvolí jakákoli cesta) velkou překážkou.