Cituplný rok 2020

Cituplný rok 2020

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V posledním čísle roku 2020 by se slušelo ohlédnout se za rokem 2020 a bilancovat, až se z hlavy zakouří. Přehánět to nehodlám, konsenzus dnes existuje ve velice málo věcech, ale na tom, že ten rok byl strašný, se shodnou prakticky všichni. Někdy mám až trochu obavu, jestli ta superlativně negativní hodnocení nejsou důsledkem jisté omezenosti imaginace hodnotících. No nic. Svět sociálních sítí je hodně zrychlený, většinu toho, co jitřilo nervy uživatelů, nemá s větším odstupem význam připomínat. Ale nějaký vývoj by tu asi přece jenom byl.

Třeba Andrej Babiš byl ještě před několika měsíci považovaný téměř za génia komunikace na sociálních sítích - nebo přesněji za politika schopného důsledně plnit dobré rady svých údajně geniálních rádců, především Marka Prchala. Tenhle mýtus ovšem nepřečkal konfrontaci s realitou pandemie. Málokdo už dnes řeší premiérovo "čau, lidi", ať už v pozitivním smyslu, ani si z něj na sítích nestřílí, případně se nad premiérovými statusy nečílí jako nad příkladem zvlášť sofistikované manipulace. Skoro by se zdálo, že lidi to čau nějak přestává zajímat. Ukazuje se ale, že Andrej Babiš může mít velice zdatnou nástupkyni - pochopitelně je řeč o ministryni financí Aleně Schillerové. Jde na věc jinak než premiér, jehož facebooková persona je takový náš parťák, kamarád do deště, dalo by se říct, jemuž zároveň není nic lidského cizí, je ztělesněná legrace, když na to přijde, rád "zapaří" a tak. Alena Schillerová se na sítích stává, jak to říct, nosičkou, ozvučnou deskou hudby sfér. Můj kamarád o ní tvrdí, že má ve vlasech anděly, a já tomu pomalu začínám věřit. Ministryně financí je ztělesněním klidu s přídechem romantiky, obrácená k výšinám a zároveň s dojímavou, až mateřskou starostlivostí dbající o každodenní starosti nás, běžných smrtelníků.

K fotografiím, jež na svém profilu publikuje, tak nějak patří světýlka. Čím víc světýlek, tím víc Schillerová. Může to být svit svíček na adventním věnci, u něhož ministryně rozjímá a vysílá vůkol dobro. Mohou to být pouliční lucerny v romantických zákoutích Prahy, jimiž povznesená prochází. Stejně tak ale paní nadpozemská dokáže projevit skutečně odzbrojující humanitu - třeba když se vyfotografuje v černé roušce s krajkami, jíž byla obdarována, jistě si přitom je vědoma všelijakých konotací použitého materiálu.

Globálně nejslavnější uživatel - dosluhující americký prezident Donald Trump - nezažil nejjednodušší rok, na jeho twitterovém profilu je to dost znát. Odhodlaná prohlášení střídají vzteklé výkřiky psané verzálkami či tvrzení snadno vyvratitelná, v rozporu se známými fakty. V tomhle ohledu může být Donald Trump skutečně "prvním mezi uživateli", protože velice výstižným způsobem ilustruje, co se na sociálních sítích s lidmi děje. Poslední dobou jako kdyby ten proces akceleroval. A je to proces v něčem dost rozporný. Z celkem snadno pochopitelných důvodů rok 2020 přinesl velký comeback expertizy. Za každé interview s doktorem čehokoli, které bylo za posledních dvanáct měsíců sdíleno, bych chtěl dostat půl halíře, nepochybně bych se díky tomu stal multimilionářem. Zároveň s tou fixací na způsoby, jimiž různí otitulovaní lidé interpretují fakta, vzrostla netečnost k těm faktům. Nemyslím to jako kritiku těch, kdo je interpretují jinak než já. Spíš vnímám čím dál rozšířenější schopnost argumentovat pokaždé fakty jinými. Každá ze stran dnešních sporů má svůj soubor fakt, říkalo se ještě před rokem.

Čím dál častěji ale člověk na sítích naráží na jednotlivce, kteří ta svoje fakta velice pružně mění, jejich jeden pobouřený status se vylučuje s jiným, starým třeba dvacet minut. Emoce, s níž tak činí, je přitom v obou případech přesvědčivá. Nakonec pojivem toho vystupování, sebeprezentace, není ani tolik, co dotyčný píše, ale jak to píše, jakou do toho dává emoci. City se často považují za něco opravdovějšího, hlubšího než chladný rozum, cosi víc polidšťujícího. Sociální sítě se čím dál víc stávají jakousi doménou emocí a afektů, představu, že svět by byl lepší, lidštější, kdyby byl víc emocionální, to docela úspěšně nabourává.