komentář Ondřeje Štindla

Na návštěvě u Putina

komentář Ondřeje Štindla
Na návštěvě u Putina

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Skoro dvouhodinový dokumentární film o zkorumpovanosti ruského prezidenta Vladimira Putina, který se spolupracovníky připravil a komentářem opatřil opoziční lídr Alexej Navalnyj, na internetu vidělo 86 milionů lidí. Zveřejněný byl krátce předtím, než se Navalnyj vrátil do vlasti, kde byl zatčen. Další miliony diváků, předpokládám, ještě přibudou. Není divu. Navalného snímek je – a ten termín teď nepoužívám v pejorativním smyslu – výborná propaganda. Tedy dílo, jehož primárním účelem je motivovat publikum k nějakému politickému postoji anebo politickému činu.

Opoziční předák v něm mocného protivníka ukazuje ve světle nejenom nelichotivém, ale také, především pro domácí publikum, velice poškozujícím a nedivil bych se, kdyby pro Putina osobně byl film skutečně zraňující.

Obraz Vladimira Putina v Navalného filmu v něčem neodpovídá prezidentově image na Západě i kritice ruské moci, která odtud zaznívá. Navalnyj neřeší Putinovu autokracii, omezování svobody, nezákonnost a podobně. Soustředí se na jediné – korupci. Jistě, je to téma Navalnému, protikorupčnímu aktivistovi, nejbližší. A také je to téma, za nímž se mohou sešikovat lidé politicky dost různorodí, od zuřivých nacionalistů po online mládež. Zároveň Putina jaksi demytizuje, zbavuje aury génia zla anebo alespoň gangstera velkého formátu, ukazuje ho v zásadě jako přičinlivého a oportunistického zlodějíčka, jakých se na Rusi vždycky našlo hodně, tenhle akorát podle Navalného dostal šanci „rozvinout svůj potenciál“ skutečně mimořádným způsobem.

Charakteristický je v tom ohledu způsob, jakým popisuje Putinovy počátky v drážďanské rezidentuře KGB. Nevykresluje ho jako temného mistra špionáže, zapleteného v bůhvíjakých špinavostech, to vše ve službách pověstné komunistické rozvědky. Putin líčený Navalným je typický režimistický vyžírka, který našel dobrou „zašívárnu“ na postu ve vazalské zemi, kde toho nebylo na práci o moc víc než soudružské pitky s kolegy ze Stasi. Některé jeho známosti z těch časů pak dnešnímu prezidentovi vydržely až do současnosti, prezident si podle Navalného sebou svoje lidi táhne, např. stejný „Ljoša“ Miller, který pro Putina v hlubokých devadesátkách kasíroval drobné v petěrburském přístavu, je dnes... šéfem Gazpromu.

Těžiště celého filmu je pak příběh budování Putinova privátního paláce na pobřeží Černého moře, neuvěřitelně nákladné a obrovské nemovitosti na obrovských pozemcích, k jejímuž příslušenství patří i podzemní hokejový stadion a další vymoženosti, nemluvě o rozrůstajících se vinicích, divadle, salonku s tyčí pro tanečnici, a třeba i jednom záchodě, na který sice prezident asi nikdy nezajde, i tak jsou tam ale pro případ potřeby připravené štětka za 700 eur a držák na toaletní papír za tisíc. Navalnyj a jeho spolupracovníci to všechno svižně popisují, prezentují informace, jež získat jistě vyžadovalo značnou vynalézavost. Celé to barvité vyprávění nesou dvě emoce – pobouření nad tím, že něco takového je možné, a pobavenost nad tím, jak je to všechno také groteskní. Ve vyprávění se objevují postavičky jak z Gogola, všichni ti prezidentovi bratranci a dávní spolužáci, kteří všude možně figurují jako vlastníci. Nakonec i příběh stavby toho mramorem obloženého velkopaláce působí jak z nějaké ruské satiry. Stavba musela po dokončení hned projít celkovou rekonstrukcí – teklo do ní, vzduchotechnika byla navržená špatně, různé chybičky se vloudily, ještě na snímcích z dronu z nedávné doby jsou vidět pracující dělníci. A ten amfiteátr asi nestojí ještě dnes.

V Navalného pojetí si toho Putin sice hodně přihrál, zas až tolik si to ale neužil. Těžký je život na Rusi. Moc, která je často líčená a vnímaná jako neotřesitelná a vševědoucí, je ukázaná jako groteskní, a proto možná taky chatrnější, než by se zdálo, blíž pádu. Vladimir Putin Rusko samozřejmě dál ovládá, víkendové demonstrace na tom nemohly nic změnit. V Alexejovi Navalném ale má Putin protivníka, který ví, co dělá, ví, co chce, a dokáže za tím odhodlaně jít (to neznamená, že by hypotetické Navalného Rusko nutně muselo být Západu bližší a vstřícnější). Není divu, že je z něj ruská moc nervózní.