Čím dál častěji se mluví o psychologických dopadech pandemie, člověk je může pozorovat na sobě, ledacos se taky doslechne, vidí, jak se někteří lidé v jeho okolí třeba mění. Samozřejmě to má praktické a často vážné důvody – strach z nemoci anebo –ještě hůře - ztráty na životech a zdraví, které přináší. Taky bezmoc z toho, když se někomu hroutí obživa, izolace a z ní vyplývající osamění nebo ponorková nemoc, různé formy deprivace a tak dále a tak podobně.

To rozšíření deziluze je ale také výsledkem nějakého obecně platného principu. V rozhovorech, které jsem po začátku pandemie vedl s různými psychology, jsem víckrát slyšel, že reakce společnosti na nějakou katastrofální událost se v čase dělí na víc fází, ta první přináší heroické vzepětí (lidé třeba začnou doma šít roušky, když stát v jejich distribuci selhává), následuje ale fáze deziluze, kdy se někdejší nasazení zdá zbytečné a vůle angažovat se značně klesá.

Česká společnost má smůlu v tom, že ta nutně se dostavivší deziluze plně nastoupila plus minus na podzim, kdy se epidemiologická situace začala rychle horšit. Člověk v tom zároveň může najít jistou – velice chabou a velice částečnou – útěchu. To, co prožívá, nevyplývá jenom z jeho individuální životní situace a ze situace zdejší společnosti. Podílí se na tom také nějaká obecná zákonitost.

Výkon, který v časech pandemie předvádí český stát, především jeho vláda, je k uzoufání. Ať po stránce organizační, komunikační, nebo schopnosti vést, napsalo se toho o tom už hodně a jistě se psát ještě bude, je to potřeba. Někteří kritici uzavírání společnosti, třeba bývalý prezident Václav Klaus, někdy mluví v tajemných náznacích, jako kdyby to, co se právě děje, bylo výsledkem nějakého temného plánu mocných lidí, zamýšlejících stát se ještě mocnějšími.

Konfrontaci s realitou tyhle popisy moc nesnesou, při sledování skutků a vystupování zdejší vlády může mít člověk všelijaké pocity, třeba i velice silné, rozhodně mezi ně ale nebude patřit dojem, že sleduje cílevědomé lidi jednající podle vytyčeného plánu, spíš nešťastníky, kteří se snaží vybruslit z průšvihu, který jim přerůstá přes hlavu a který si taky sami zavařili. Trochu jak bruslaři, kteří nekoordinovaně mávají rukama na všechny strany, aby chytili ztracenou balanc, což se jim velmi pravděpodobně nepovede.

Na včerejší důležitou vládní konferenci o zostření restrikcí se premiér neobtěžoval – co už chtít míň. Z toho selhání nahoře se ale stává jakési automatické alibi pro selhání nebo lhostejnost dole, když na to kašlou oni, budu taky, protože nakonec na ničem stejně nezáleží. Ta někdy opěvovaná česká skepse se někdy může dost podobat netečnosti a lenosti ducha.

Tyhle stránky navštěvují lidé založení spíše konzervativního. K jejich pohledu na svět by mělo patřit taky přesvědčení, že lidské činy nejsou jenom důsledkem vnějších vlivů, že člověka proto není možné tak či onak přeprogramovat a taky že nakonec je za ty svoje skutky jeden zodpovědný především sám, na okolnosti je možné se vymlouvat jenom do určité míry. I v těchto časech není od věci si to občas připomenout.