KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla

Jednota a její úskalí

KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla
Jednota a její úskalí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Joseph Biden se po dobu předvolební kampaně prezentoval jako kandidát „normality“, člověk, který zařídí, aby se poměry v Americe staly v dobrém slova smyslu obyčejnými, nudnými. Jeho základním předpokladem pro splnění toho úkolu se zdá být, že je takový sám nebo aspoň tak působí. Starší pán s mnohaletou politickou zkušeností (ale také se zkušeností se skutečnými tragédiemi v osobním životě).

Je těžké si představit, že by kolem něj vznikl kult osobnosti, nezdá se na to být ten vhodný osobnostní typ. Nezmění to ani některé převelice exaltované komentáře v amerických médiích, které doprovázely inauguraci nového prezidenta (ojedinělost okamžiku snad může být pro kolegy omluvou, pokud by ale chtěli o nové administrativě v tomtéž duchu referovat i nadále, jenom ji takovou lyrizující úslužností poškodí).

Inaugurační projev, který Biden v úterý přednesl, odpovídal obrazu prezidenta sjednotitele nebo aspoň o jednotu usilujícího. Slovo „jednota“ v něm zaznělo mnohokrát, také závazek být prezidentem „všech Američanů“, obnovitelem jejího ducha, odkazy a citace významných figur historie od Abrahama Lincolna po svatého Augustina. Jistě, velká příležitost velká slova snese, snad i vyžaduje. O jaké jednotě se tady ale vlastně mluví?

O Americe se často a právem píše jako o rozdělené zemi, ty možná ne nejpočetnější, rozhodně ale skupiny z obou táborů jsou od sebe tak daleko, že perspektiva nějakého sjednocení je utopická, každá má navíc svoje pojmy, které navíc používá velice volně a o to emocionálněji.

Možná prvním krokem – a opět v současných okolnostech působí utopicky – by bylo nějaké elementární sjednocení ne lidí, ale slov, aspoň na té základní bázi. Biden v odkazu právě na Augustina mluvil o tom, že lidi může sjednocovat to, co milují, podle prezidenta se Američané shodnou na lásce k příležitosti, bezpečí, svobodě, důstojnosti, cti a pravdě. A třeba to tak i je. Jenomže odpovědí na otázku „Co je to pravda?“ by se asi člověk dočkal všelijakých.

Může to znít jako hnidopišské slovíčkaření, ale ta nekompatibilita jazyků, jimiž se americká debata vede, musí mít za důsledek jenom další růst vzájemného nepochopení. Evropskému uchu může znít slovo jednota podezřele, velice si ho oblíbily totalitní režimy minulosti i současnosti, v jejich podání znamená jednota uniformity, „nerozborný šik“. V americkém kontextu to znamená spíš nějaký společný jmenovatel, věci, na nichž se shodnou plus minus všichni. A zdá se, že se tohle minimum ve Státech zmenšuje, rozpadá, politika včetně té nejvyšší to může ovlivnit jenom v omezené míře.

Pokud by si někdo jako prioritu určil obnovení jednoty a myslel to skutečně vážně, musel by jí nadřadit naplnění představy naprosté dominance vlastní strany, musel by si být vědomý toho, že její dosažení může vyžadovat také nějaké oběti, kompromisy. A zároveň by musel být nadaný velkou přesvědčivostí a schopností vést, tady, obávám se, obyčejnost, normalita nemusejí stačit, velká slova z inauguračních projevů mohou mít jepičí život. Ale v jednom má Biden pravdu, Amerika už překonala horší věci, vnímání její současné reality jako něco unikátním způsobem strašného může být projevem ignorance nebo jaksi reverzního narcismu.

22. ledna 2021