Krátce předtím, než tuzemští uživatelé sociálních sítí napřeli své zraky k washingtonskému Kapitolu, předmětem místy vzrušených debat se stala jedna domácí kauza. Týkala se datového specialisty a vůbec influencera, nebo jak to říct, Petra Ludwiga, v české virtuální sféře postavy velice známé. Stala se totiž strašná věc. Pan Ludwig udělal na Facebooku hloupý vtip, jehož zásadním nedostatkem byla… absence vtipu. Chápu, sama skutečnost, že někdo na síti nevtipně vtipkuje, musela uživatelské masy dlouhodobě a hluboce rozrušit, je to taková – vojenským slangem řečeno – „mimořádka“, situace hodná spuštění poplachových sirén a zvýšení stavu bojové pohotovosti. Vtip páně Ludwigův navíc, jak se říká, tematizoval údajný sklon žen nemyslet příliš racionálně. Kritika byla silná a hojná, pan Ludwig se pod jejím vlivem za ten pokus o fór omluvil. Nepomohlo mu to.

Následuje odbočka. Z vývoje na sociálních sítích se dá vyvodit poučka: omluva nepomůže skoro nikdy. Zvlášť v situaci, kdy se na někoho lidi sesypou z ideologických důvodů. Omluva je spíš součástí procesu ritualizovaného pádu. Vyžaduje se, avšak trajektorii padajícího nezmění. Pan Ludwig na to velice rychle přišel, v cituplném postu oznámil světu, že ze sociálních sítí odchází. Po krátké době se ale vrátil, zaletěl si totiž do Dubaje, přišel tam na jiné myšlenky, viděl české poměry z větší distance a tak dále a tak podobně. Takže nakonec je všechno, jak bylo, jenom jsou všichni poučenější a moudřejší. Krásné. Jenom škarohlídi se při sledování té velké bitvy cítili jako Henry Kissinger, když se dozvěděl, že začala válka Iráku s Íránem. „Proč jenom nemůžou prohrát oba?“

V debatách o přiměřenosti reakcí na Ludwigův vtip jedna uživatelka opakovaně zdůrazňovala, že se „nikomu nic nestalo“. To je argument, který lidem ukotveným spíš v reálném světě může připadat jako podstatný. Oproti tomu ve světě virtuálním jako kdyby tahle otázka byla irelevantní. Výstižně to ilustruje dění kolem známého uruguayského fotbalisty Edinsona Cavaniho, který momentálně hraje za Manchester United. Dostal distanci na tři zápasy plus pokutu za údajný rasismus, ačkoli všichni dobře vědí, že se žádného rasistického výroku nedopustil. Po tom, co skvěle zahrál proti Southamptonu, mu fanoušek na Twitter španělsky napsal: „Miluju tě, můj matadore.“ Cavani odpověděl: „Gracias, negrito.“ Slovo negrito se v Uruguayi používá v podobném smyslu jako české „kámo“, podobá se ale anglickému výrazu, jenž je – z dobrých důvodů – společensky nepřijatelný. Takže to Cavani schytal, pokrokářský bonton totiž učí, že na úmyslu nezáleží, a tudíž ani to, že člověk nic rasistického neřekl, neznamená, že se nechoval jako rasista. Nebo tak něco.

Pokud by snad někdo vznesl naivní otázku, jestli Cavani někomu způsobil nějakou újmu, jestli se „někomu něco stalo“, odpověď by byla jasná. Nikomu se nestalo vůbec nic. A kdo zcela rozhodně nebyl postižen nijak, byl onen krajan, který s fotbalistou na Twitteru uvedenou konverzaci vedl. V reálném světě by přitom jeho názor měl být určující, protože Cavaniho slova byla určena jemu. Nezaznamenal jsem, že by se někdo pokusil toho fotbalového fanouška vyhledat a zeptat se ho na jeho názor, přesto ani v nejmenším nepochybuju, že se uražený necítí ani trochu. Ne tak na sociálních sítích, kde mají často rozhodující slovo lidé, kteří si čtou cizí konverzaci a dojdou k názoru, že jiní lidé, kteří by si tu konverzaci mohli číst taky, by jí třeba mohli být uraženi, lhostejno, že ta dotčenost by byla výrazem nepochopení. Úkolem každého uživatele, zvlášť je-li to známý člověk, totiž zjevně je nejenom vystupovat slušně a ohleduplně, ale taky předjímat všechny možné způsoby, jimiž je možné jeho slova špatně pochopit. Takový je totiž další axiom facebookového uvažování: pokud něco špatně pochopím, není to výraz mé intelektuální nedostatečnosti nebo neinformovanosti. Vždycky je to vina někoho jiného. A měl by za to být potrestán.