Nejprobíranějšími osobnostmi byli aspoň v mé bublině pánové Jószef Szájer, maďarský europoslanec za vládní stranu FIDESZ, a Mikuláš Minář. První z nich kvůli tomu, že byl v Bruselu přistižen na homosexuálních orgiích, přesněji řečeno při ne úplně zdařilém pokusu o útěk z nich. Policie proti nim zasahovala kvůli porušení pravidel sociálního kontaktu v době pandemie, k němuž – dle dostupných zpráv soudě – vskutku došlo, jinak by to pro účastníky taky bylo dost smutné a jejich večer by se dal považovat za zmarněný. Nevýhodou páně poslancovy kauzy ovšem bylo, že okolnosti jeho případu byly natolik barvité, že je na sociálních sítích prakticky nebylo možno ostrovtipně dotvářet, pouze je šířit dál a dál a opakovat znovu a znovu, maximálně doplnit o nějaké to předvídatelné moralizující hodnoceníčko. Oči trochu bolely.

V něčem podobné to bylo s panem Minářem; někdejší spoluorganizátor demonstrací Milionu chvilek se rozhodl založit politickou stranu. Nebo subjekt. Nebo jak to říct. A poprvé ji prezentoval. V mé bublině tím neudělal veliký dojem. Sériové pohoršení vzbudila nešikovná odpověď někoho z lidí odpovědných za komunikaci. Na dotaz ohledně postoje strany k návrhu uzákonit manželství homosexuálů odpověděl v tom smyslu, že se uvidí, až se strana zeptá expertů a vůbec lidí, nějaký názor si udělá a dá to veřejnosti na vědomí. Uživatelstvo to považovalo za projev programové vyprázdněnosti, tendence slepě následovat voličskou poptávku a podobně. Zároveň ale – ta strana se jmenuje Lidé PRO. Z čehož vyplývá, že sdružuje lidi, kteří jsou pro něco – co to je, název už nijak nespecifikuje, je tedy namístě očekávat značnou míru názorové pružnosti. Pozornost, často výsměšná, politickému projektu pana Mináře je dost možná neadekvátní jeho významu. V jednom ohledu je ale docela unikátní, troufám si říct. Jeho iniciátor se stal veřejně známým díky tomu, že byl spoluorganizátorem velice úspěšných (aspoň co do účasti) demonstrací proti vládě a vůbec politickým špičkám. Dnes buduje partaj, která by měla být zaměřená na voliče vládních stran a lidi, kteří k volbám nechodí. Tedy na lidi, kteří na ty panem Minářem spoluorganizované demonstrace nechodili a dost možná v nich ty akce budily odpor. Je to docela zvláštní taktika. Politici se většinou svých dřívějších úspěchů snaží využít, dosáhnout toho, aby hrály v jejich prospěch. Pan Minář naopak politické směřování své strany nastavil tak, aby jeho dřívější úspěchy pro něj byly překážkou navíc. Nedělá si to jednoduché, to se musí nechat. Zbytek ukáže čas – je to taková jeho nepříjemná vlastnost. Nakonec ukáže, i kdyby třeba nechtěl, jde mu to samo.

Pro čtenáře cítící potřebu ujistit se v tom, že se svět zbláznil. Některá pokrokově smýšlející americká periodika (například server Healthline) přišla s invenčním řešením problému dostatečně inkluzivního: označování lidí ženskými či mužskými pohlavními orgány, které by bralo v potaz všechny možné varianty – nebo aspoň jejich většinu, všichni se v nich našli. Začala pro ně používat termíny „volva owner“ (vlastník vulvy) a „penis haver“ (člověk, který má penis). Skutečně hodně lidí se tomu na sociálních sítích vysmívalo, je tudíž možné, že od inovace bude upuštěno. Byla by to trochu škoda. Velice kreativním a zároveň zpřesňujícím způsobem ty výrazy totiž používají slovesa. Lidé s vulvou ji „vlastní“ (own), což v angličtině ještě silněji zdůrazňuje jejich nadřazenost nad vlastněným objektem. Na sociálních sítích se sloveso „own“ taky používá v situacích, kdy si někdo někoho skutečně vychutnal, znemožnil ho. Stanovuje to nějaký jasně definovaný vztah. Tady jsem já – vlastník, pán. A tady někde dole (v konkrétním i metaforickém smyslu) mnou vlastněná vulva, která je plně v mé moci. Kdežto u těch „penis haverů“ je hierarchie daleko nejasnější. Prostě ten penis jen mají, asi jako člověk „má“ nejenom boty, ale i povinnosti nebo třeba nějakou nemoc. A zrovna v tom posledním případě se už o nějaké jasně stanovené hierarchii nedá moc mluvit. Situace může být proměnlivá, někdy „penis haver“ svůj penis vlastní, jindy jím je naopak vlastněn. Jak pravdivé.