Rozhodnutí velkých internetových firem udělit permanentní zákaz končícímu americkému prezidentu Donaldu Trumpovi vyprovokovalo – nijak překvapivě – velké množství reakcí. Kriticky se k němu vyjádřili i lidé a instituce, od nichž to může znít překvapivě, protože k Trumpovi dříve neprojevovali velkou náklonnost, spíš naopak. Třeba Angela Merkelová nebo jinak velice pokrokářská Americká unie pro občanské svobody (ACLU).

Je to docela pochopitelné. Internetové firmy předvedly velice srozumitelnou demonstraci moci. A ta moc se ukázala být velice velká a jistě má smysl se ptát, jestli by v demokratické společnosti takovou mocí měl někdo disponovat, navíc bez nějaké aspoň trochu efektivní kontroly. Zároveň ale firmy jako Facebook nebo Twitter tu moc nijak neuzurpovaly, nedostaly se k ní pokoutně, vyrostla z jejich popularity, z toho, že miliony a miliony lidí chtějí využívat jejich služby.

Vizionáři ze Silicon Valley sami sebe rádi vnímají jako revoluční avantgardu, zvěstovatele a realizátory přicházející technooptimistické utopie. V tom smyslu je zákaz pro Donalda Trumpa možné chápat jako jeden z momentů, kdy revoluce požírají svoje děti. Protože odcházející prezident v mnoha ohledech je dítě sociálních sítí, byl jejich velice náruživým uživatelem. Také velice výstižně, byť hyperbolicky vyjadřoval mentalitu člověka propadlého sociálním sítím, jeho permanentní vytočenost, sklon k ukřivděnému a plačtivému stěžování si, neschopnost rozlišit mezi realitou a fikcí, případně neochotu se o to vůbec pokusit, případně vědomé překračování hranice v zájmu cynické manipulace zástupy stoupenců, sledujících.

Nejenom americká média teď popisují příběhy lidí, kteří se třeba účastnili vpádu na Kapitol, často vyprávějí o velice rychlé radikalizaci – člověk, který před dvěma roky působil docela racionálně a mile, se proměnil v někoho, kdo navenek působí pořád stejně, je ale schopný věřit bláznivým nesmyslům a v krajních případech třeba i na základě té víry jednat. „Celý den dostávám maily od lidí, kteří skutečně trpí, protože jejich drazí přátelé a rodinní příslušníci – dokonce jejich staří rodiče – jsou úplně ztraceni v toxické nerealitě paranoie a konspirací. Nikdy v životě jsem nic takového neviděl, s výjimkou militantních stoupenců ,woke‘ levice,“ napsal americký konzervativní bloger Rod Dreher (nedávno ho tu v jiné souvislosti citoval kolega Kaiser), autor, který dlouhodobě a s velkou důkladností upozorňuje na excesy a nebezpečné tendence pokrokářské levice. Dnes ale tvrdí, že ne dost silně vnímal patologii, která sílí v jeho ideologickém táboře. Ta rychlá proměna drahých přátel a příbuzných v oddané věřící v konspirační nesmysly ale nebyla jenom důsledkem něčí manipulace, podílelo se na ní, akcelerovalo ji také prostředí sociálních sítí, které samo a výrazně přispívá, aby se v něm lidé tímhle způsobem měnili – někdo v protrumpovského válečníka, jiný v pokrokářského jakobína. „Twitter by mohl velice snadno dojít k závěru, že celá jeho síť podněcuje k násilí, a zakázat sám sebe,“ napsal (pochopitelně na Twitter) známý a ceněný portugalský politolog Bruno Maçães. Jistě je v tom nadsázka. Jenomže o sociálních sítích a jejich dopadu na lidskou psychiku se už ledacos ví. A taky o způsobech, jimiž s těmi dopady internetové firmy „pracují“ – povzbuzují závislostní chování, jejich algoritmy jsou nastavené tak, aby lidé z různých bublin byli dostatečně zásobováni polarizujícím obsahem... a tak dále.

Konzervativci, především ti američtí, ale nejenom oni, v dění kolem Trumpa vidí předobraz věcí příštích. Časů, kdy jim bude z politických důvodů odnímán hlas, budou umlčováni a třeba i jinak perzekvováni. A jistě – americká progresivní levice vskutku netrpí nedostatkem chuti zavírat pusu lidem, kteří říkají věci, jež se jí nelíbí. A je možné, že ve vpádu Trumpových stoupenců na Kapitol najde ospravedlnění k tomu, aby pořádně přitvrdila. To lpění konzervativních lidí, aby nebyli připraveni o „právo“ pobývat v toxickém a destruktivním prostředí sociálních sítí, je ale v něčem dost paradoxní.

Odpusťte ještě jednu hyperbolu. Je to jako kdyby nějaká firma distribuovala heroin, a neúčtovala si za něj peníze, cenu by uživatelé platili jiným a značně bezohledně uplatňovaným způsobem. Zakrátko by mnoho z nich bylo na tom heroinu závislých. Jednoho dne by to začalo vypadat, že by ten velkodealer mohl svoje dodávky heroinu zdarma části uživatelů upřít, možná z politických důvodů. Samozřejmě by následovalo veliké pobouření – takový postup by přece nebyl fair (to jistě nebyl), dealer by sám sebe usvědčil z užívání „dvojího metru“ (to jistě, zároveň ho užívá každý, a kdo tvrdí, že ne, užívá ho nejvíc). Potenciálně postižení by velmi principiálně znějící rétorikou bojovali za uchování svého přísunu heroinu zdarma… Dá se to všechno pochopit a vůbec se nad takové lidi nevyvyšuji, taky na sítích trávím zbytečně moc času, odvádí mě to od důležitějších a zajímavějších věcí a někdy na sobě pozoruji jejich destruktivní vliv. A chápu i to, že výpadek dodávek „heroinu zdarma“ může být pro člověka frustrující a vůbec mu přinést spoustu problémů. V dlouhodobější perspektivě se ale může ukázat jako to nejlepší, co ho mohlo potkat.