Přepadení Kapitolu dostalo republikány na rozcestí

Americké selfie nad propastí

Přepadení Kapitolu dostalo republikány na rozcestí
Americké selfie nad propastí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vpád na Kapitol je jistě jedna z nejdůkladněji obrazově dokumentovaných historických událostí - na mnoha a mnoha videích natočených v řadách útočícího davu je vidět několik vztyčených rukou, každá drží mobil zaznamenávající okolní dění, objektivy se také často obracely na tváře svých majitelů. "Jsme uvnitř! Jsme uvnitř! Derrick Evans je v Kapitolu," křičí člen zákonodárného sboru státu Západní Virginie na videu, které sám postoval na sociální sítě. Jistě to není to nejprozíravější jednání ve chvíli, kdy se jeden dopouští protiprávního jednání. Derrick Evans zdaleka nebyl sám, kdo se podobně naivním a až legračním způsobem nahlásil vyšetřujícím složkám.

Je možné v tom vidět logický důsledek on-line kultury, v jejíž logice postrádá smysl obsazovat sídlo zákonodárné moci a nenatočit se při tom. Jistě sehrála roli i davová psychóza, která stržené lidi vede k iracionálnímu jednání. To "selfíčkování" v chodbách budovy Kongresu je ale především projevem fantazijní politiky (termín amerického konzervativního komentátora Rosse Douthata), přesvědčení těch fotografujících se, že jsou účastni čehosi velikého, že za sebou mají většinu země, kterou právě v tomhle okamžiku zachraňují, napravují.

Jistě byly přepjaté ty reakce, které o vpádu na Kapitol mluvily jako o pokusu o převrat. Skutečná snaha převzít moc vyžaduje úplně jinou úroveň organizovanosti, úplně jiné měřítko, úplně jiné uvažování, úplně jinou míru zapojení aspoň části ozbrojených sil, vůdce převratu se nezavře někde v pokoji a nekouká tam na televizi - převzetí moci přece jen vyžaduje onačejší nasazení. Ale jak píše Douthat: "Bylo to něco víc než pouhé vzbouření. A nejenom kvůli místu, kde k tomu došlo a s čím povzbuzením, ale protože to vyjadřovalo pohlcující narativ, v němž mnozí účastníci zapáleně věří v to, že jsou činiteli v dramatu světodějného významu, že jsou zachránci a znovuzakladateli americké republiky. (...) rozhodně to (vpád na Kapitol - pozn. red.) můžeme popsat jako okamžik, kdy virtuální fantazijní krajina, to virtuální pozadí naší sklerotické politiky ve skutečném světě, strhla oponu a navlečená do vikinských kožichů vyskočila do světa mimo naše monitory."

Podíl Donalda Trumpa na vzestupu téhle "fantazijní politiky" je zásadní a nepopiratelný. Končící prezident ztělesňoval ducha sociálních sítí a po volební porážce se plně přesunul do fantazijního světa. Šířil nepravdy o zfalšovaných volbách metodou "stříkačky nesmyslů", tedy chrlení různých a často si navzájem odporujících nepravd - když se nestalo A, stalo se B nebo C nebo D a možná všechno najednou (v krystalické podobě je vidět v přepisu jeho hodinového telefonátu s republikánskými představiteli státu Georgia, které přesvědčuje, aby pro něj našli necelých dvanáct tisíc potřebných hlasů). Americká justice žaloby Trumpova týmu bryskně odmítla - rétorika rozsudků někdy byla zničující, významně se na těch rozhodnutích podíleli i Trumpem jmenovaní soudci. Faktický neúspěch ale vůbec nebyl na překážku vytváření toho narativu, činil ho vlastně ještě naléhavějším. Tvrdé jádro svých příznivců Trump přesvědčil, že nastala chvíle, kdy jde o všechno, v sázce je budoucnost země, která může být ovládnuta spiklenci s temnými cíli, většina vlasti je ale na straně Trumpových věrných (ty ukradené volby přece naprosto jasně vyhráli), situace od nich vyžaduje projevit odvahu a sílu, odhodlání bít se za svoje práva i budoucnost republiky, proti nepřátelům, kteří jsou ne pouze pomýleni, ale vedeni nejtemnějšími úmysly. Šestého ledna v tomhle duchu Trump svoje nejvěrnější rozpaloval víc než hodinu. A měl si být vědom toho, co může hrozit, když takhle namotivovaný dav vyšle ke Kongresu. Nese za to, co se tam odehrálo, část odpovědnosti, třeba ne ve smyslu trestněprávním, v morálním ale určitě. Třeba i za to, že svým stoupencům, těm "krásným patriotům" cynicky lhal, utvrzoval je v tom, že existuje ústavní cesta ke zvrácení výsledku voleb, že problém je jenom v nedostatku odvahy na straně toho či onoho - třeba viceprezidenta Mikea Pence, po jehož oběšení pak část davu u Kapitolu volala.

Po zvolení Donalda Trumpa část (nejenom) amerických konzervativců argumentovala tím, že bez ohledu na jeho třeba nepříjemné charakterové vlastnosti bude prezident představovat účinnou hráz proti výstřelkům pokrokářských ideologů, bude účinně bránit tradiční hodnoty, svobodu a tak dále. Jenomže právě jako "kulturní válečník" Donald Trump výrazně selhal - aspoň z hlediska jím dosažených výsledků. Svým politickým protivníkům posloužil jako veliký motivátor a mobilizační faktor: pokud nejdete s námi, jste pro Trumpa se vší jeho groteskností a agresí. Svým počínáním po prohraných volbách napomohl tomu, že jeho Republikánská strana ztratila většinu v Senátu - větší dárek od něho Bidenova administrativa dostat vskutku nemohla. A vpád na Kapitol taky dal pokrokářské levici velice silnou záminku věnovat se tomu, co dělá nejraději a s největším zápalem: přehnaně reagovat, požadovat čistky a dopouštět se jich. Už teď se mluví o nutnosti ostřejšího postupu a nových zákonech, které by měly usnadnit boj proti "domácímu terorismu", může to připomínat přehnanou reakci a posílení bezpečnostního aparátu po 11. září (samozřejmě tím nestavím na roveň události, které k těm přehnaným reakcím vedly).

Donald Trump taky zasadil vážnou ránu Republikánské straně, nejenom proto, že se bude muset vyrovnávat s jeho dědictvím, které jí protivníci naopak budou důkladně připomínat (byli by blázni, kdyby to nedělali). Ta zapálená část Trumpových příznivců, která přijala a dál - často až absurdně - rozvíjela prezidentovu konspirační story, nikam nezmizí. Úspěšný impeachment by sice Trumpovi znemožnil ucházet se podruhé o prezidentský úřad (v době uzávěrky tohoto vydání ještě není známo, kdy k pokusu o sesazení dojde a bude-li úspěšné). Podle průzkumu pro PBSNewsHour/Marist souhlasí s vpádem do Kapitolu osmnáct procent republikánských voličů, asi čtyřicet procent jich má za to, že výsledek prezidentských voleb byl zmanipulovaný, že Joseph Biden ve skutečnosti nevyhrál. To všechno jsou lidé, které si Republikánská strana přinejmenším z hlediska reálpolitiky - nemůže dovolit ztratit. Právě senátní volby v Georgii pro ni z toho ohledu mohou být varovné. Na protrumpovských shromážděních zaznívalo (nikoli z prezidentových úst), že vzhledem ke  "zradě" části republikánského establishmentu, který uznal Bidenovo vítězství nebo tomu uznání účinně nebránil, nemá význam tu stranu volit. A účast republikánů v senátních volbách v Georgii pak byla oproti dřívějšku skutečně nižší - se známými a dalekosáhlými důsledky. Menšina je v americkém systému mocná, může velmi efektivně zablokovat šance na vítězství, třeba po volbách v roce 2016 někteří analytici tvrdili, že Hillary Clintonovu připravila o výhru také obskurní kandidátka zelených Jill Steinová už jenom tím, že se zúčastnila a získala malý počet velice důležitých hlasů, které pak demokratům chyběly. Republikánská strana si tak bude moci vybrat. Buď se paranoidnímu křídlu svých stoupenců přizpůsobí a v nějaké míře mu vyjde vstříc, nebo se od něj odstřihne. Obě ty možnosti pro ni mohou být (když necháme stranou morální rozměr věci) velice poškozující.

Při referování o extrémním konspiračním hnutí QAnon, které mezi radikální americkou pravicí poslední dobou sílilo a jeho stoupenci byli vidět na Trumpových akcích, se většinou píše o velice bizarních a paranoidních článcích jeho víry. O všech těch pedofilních satanistech, kteří mají z ústraní řídit Demokratickou stranu, pro naplnění svých plánů cvičí kanibalské žoldnéře z Afriky a tak dále a tak podobně. David Hines v textu pro časopis The American Conservative ale zdůrazňuje, QAnon je hnutí v jednom ohledu velice optimistické - věří, že Donald Trump byl povolán, aby té monstrozitě učinil přítrž. Podle Hinese ideologie různých pravicových, řekněme, pošuků často obsahuje upínání se k jednomu velikému vítězství, které má přijít a nastolit pořádek, postavit svět z hlavy na nohy. Někteří z těch lidí, kdo 6. ledna pořvávali v chodbách budovy Kongresu, si mohli připadat, že jsou takového velikého zlomu právě účastni. Hines také s jízlivou nadsázkou formuluje jeden důležitý postřeh: "Levičáci mají jiný způsob selhávání než my. Pravičácký způsob selhání představuje figura cvoka. Levičácký způsob selhání představuje figura puritána. (Puritáni bývají efektivnější než cvoci, proto také bývají příslušníci levičáckých subkultur docela úspěšní v předhánění se v ideologické očistě a trestání těch, kdo jejich ideologii nesdílejí)."

V době po Trumpově odchodu budou existovat velice výhodné podmínky pro ofenzivu puritánů (myšleno ve smyslu stoupenců ideologické čistoty, neposkvrněnosti kontaktem s nečistými lidmi a nečistými slovy). Jistě se budou v nějaké míře pokoušet aspoň z malé části naplnit představu "tyranie ctnosti" titul knihy Roberta Boyerse o ideologizaci amerického akademického života). Radikální americká levice má spíš než k Leninovi duchem blíž k velkému fanouškovi ctnosti a čistoty Robespierrovi, nejenom kvůli své zálibě v (někdy ironickém) užívání symbolu gilotiny. Chce-li konzervativní pravice té možné ofenzivě účinně vzdorovat, bude muset předvést něco víc než pomatený zápal "cvoka". Když Donald Trump odsuzoval násilí v Kongresu a přislíbil poklidné předání moci, svým stoupenců vzkázal: "Naše neuvěřitelná cesta teprve začíná." A může to tak být, společným úsilím puritánů a cvoků může akcelerovat polarizace a snad i dezintegrace americké společnosti a může to vést ke vskutku neuvěřitelným důsledkům. Propast je na dohled, je čas udělat si selfie na jejím okraji. Velká většina Američanů přitom nejsou ani puritáni, ani cvoci. Pokud ale nenajdou odhodlání a cestu k nějaké smysluplné angažovanosti, nemusí jim ta početní převaha být vůbec nic platná.