Obrazy řádění davu ve washingtonském Kapitolu se vpálily do paměti mnoha a mnoha lidí, ještě absurdnějšími a děsivějšími se stávaly proto, že lidi na nich jednali motivovaní dosluhujícím americkým prezidentem. Jeho sedmdesátiminutový projev, který pronesl na demonstraci na svou podporu a proti uznání výsledků voleb, obsahoval několik pasáží, jež se dají označit za přímé nabádání k pochodu na Kongres.

"Svou zemi nezískáme nazpět slabostí. Musíme projevit sílu a být silní. Projdeme po Pennsylvania Avenue a půjdeme ke Kapitolu... Dodáme našim republikánům hrdost a odvahu, které potřebují." Na těch slovech není pozoruhodné jenom to, k jakým následkům vedla. Jsou formulovaná v první osobě množného čísla, jako kdyby se Donald Trump chtěl "projít" spolu se svými militantními stoupenci. Nic takového samozřejmě neměl v úmyslu, po demonstraci odjel do Bílého domu, dění pravděpodobně sledoval v televizi, jistě neměl v plánu se pochodu účastnit i ve chvíli, kdy oslovoval dav. V kontextu středečních událostí to může působit jako prkotina. Ale výmluvná. Je to taky nějaký projev charakteru končícího prezidenta, jeho vztahu k těm – jeho slovy – krásným vlastencům, které do města svolal a rozparádil je, aby přijali úlohu pěšáků v jeho absurdní osobní válce.

Jako všichni vrstevníci, kteří v čase pozdní normalizace chodili na střední a vysokou školu, jsem taky absolvoval kurzy marxismu-leninismu. Poslouchal výklady o základně a nadstavbě – podstatná je ekonomika, to nadstavbové je na ni přilepeno a může to být i zbytné (dnešní akademičtí marxisté by mi jistě vysvětlili, že věc je daleko složitější). V posledních letech jsem měl docela často zdání, že poslouchám drobně inovovanou verzi těch pouček ze středoškolského marxismu. A slýchal jsem je od lidí, kteří se zapáleně hlásí k pravici a často projevují odhodlání válčit s "neomarxismem" i na těch bojištích, kam se nepřítel nedostavil.

Důležitá jsou jenom tvrdá data, všechno ostatní, především to neměřitelné, je irelevantní – symboly třeba. A taky charakter. Třeba právě v případě Donalda Trumpa. Nezáleží na jeho sebestřednosti, vztahovačnosti, neloajalitě, frackovitosti, absenci zábran. To jsou jenom takové nepodstatné drobnosti, které mohou odvádět pozornost od toho skutečně podstatného, na něž také nemohou mít vliv. Pěna dní dobrá tak na odvedení pozornosti lidí, kteří stejně nedokážou dohlédnout hlouběji. Jenomže i na těch irelevantních, těžko počítatelných věcech taky záleží, utvářejí realitu stejně jako třeba růst HDP. Deficit charakteru může způsobit závažnější problémy než deficit rozpočtu – protože politika přináší taky zkoušky charakteru a dochází na ně většinou v situacích, kdy jde o hodně. Vůbec netvrdím, že by proto politika měla být doménou světců, není to dosažitelné a asi by to ani nebylo dobře – voliči taky nejsou přehlídka ctností. Existují ale charakterové rysy, které jsou u vrcholného politika nebezpečné. Donald Trump po prohraných volbách neprošel nějakou metamorfózou, choval se vlastně jako vždycky – jako člověk, který nedokáže vidět víc než sebe a svůj momentální zájem, jde za ním bezohledně vůči všem a všemu (a někdy taky pomateně a chaoticky), lže bez zábran. Ti z jeho spolustraníků, kteří tohle chování čtyři roky bagatelizovali, teď překvapeně zjišťují, že kvůli něčemu tak nepodstatnému jako Trumpův charakter přišli o senátní většinu a jejich strana dostala ránu, z níž se bude vzpamatovávat dlouho. Ti, kdo v Trumpovi viděli skvělého spojence v boji proti excesům soudobého pokrokářství, zase zjišťují, že odcházející prezident výrazně pomáhá k tomu, aby jejich protivníci posílili. Protože otázka charakteru není jenom téma pro debaty krasoduchů. Taky je to otázka velice praktická.