KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Premiér a frustrace

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Premiér a frustrace

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Premiér Andrej Babiš poskytl rozhovor pro sobotní vydání deníku Právo. Komentoval v něm i postup vlastního kabinetu proti pandemii, vyslovil se v tom ohledu (sebe)kriticky. Zároveň ale zdůraznil, že je těžké předvídat vývoj epidemie a chování lidí. Ti jsou podle něj „otrávení, frustrovaní, mají deprese a není se tomu co divit“.

Vskutku není. Ty premiérem zmiňované frustrace a deprese se projevily třeba během nedělní demonstrace na Staroměstském náměstí v Praze. Kde dva až tři tisíce lidí protestovaly proti „covidové totalitě“, dělo se tak celkem v klidu (na rozdíl od nedávné akce Hnutí občanské nespokojenosti), jako poselství té akce se dala brát právě jenom ta frustrace, účastníci se nestavěli za seznam nějakých požadavků (s výjimkou jediného – po dvaadvacátém lednu všechno otevřít). Značně podivně působilo souběžné odmítání restrikcí i očkování. Ale frustrace a deprese tam slyšet byly, to nepochybně. Ale zpátky k tomu Babišovi.

Omyly svého kabinetu vysvětluje mimořádností situace, tím, že některé její aspekty nebylo možné předvídat. Člověk mu může třeba i dát za pravdu, nastane-li krize takového charakteru, samozřejmě se dělají taky chyby – na všech úrovních. Co ale nelze obejít a co také mělo velký vliv na tu frustraci a depresi „dole“, je obrovské a dlouhodobé komunikační selhání kabinetu. A nejde o to, co se říkalo, ale jak. V době krize vláda, stát nedokázaly vystupovat s autoritou (to je něco jiného než vystupovat autoritářsky), namísto toho byla komunikace zmatená a rozporná, často taky spíš zatemňující, než aby něco osvětlovala (všechny ta prohlášení typu „příští středu možná něco vyhlásím“).

Jak řekla na podzim v debatě v rámci rubriky Salon Týdeníku Echo psychoterapeutka Lenka Zajícová: „V situaci ohrožení se stát trochu dostává do rodičovské role a lidé do té dětské. A děti zúzkostňuje, když se jejich rodiče chovají nekonzistentně, v rodině nejsou jasná pravidla, jednou je za něco potrestají, jindy za totéž pochválí.“ Z tohohle hlediska se Andrej Babiš a jeho kabinet v době pandemie chovali skutečně zúskostňujícím způsobem, podporovali nárůst frustrace a otrávenosti, které je teď právem znepokojují. A psychický stav lidí není jenom nějaký vedlejší problém, detail celkového obrazu. Má zásadní vliv i na ty „velké“ věci, třeba na dodržování restrikcí a tím i šíření nákazy, které vede k prodlužování restrikcí a tím i prohlubování frustrace a tak dále. K tomu se přidávají psychické dopady izolace, destruktivní vliv sociálních sítí a další a další faktory. Andrej Babiš se dostal na vrchol české politiky díky tomu, že byl hlasem frustrace, přesvědčil své stoupence, že je stejně znechucený jako oni. A frustrace v jeho podání byla skutečně přesvědčivá – to znamená nepříliš racionální, chaoticky uvažující, agresivní. Někdo by mohl vidět poetickou spravedlnost v tom, že největší hrozbu pro jeho politickou budoucnost teď představuje zase ta frustrace – kdo s čím zachází, tím také schází.

Jenomže v současné situaci politická budoucnost premiéra určitě není to nejdůležitější.

 

11. ledna 2021