Premiér Andrej Babiš poskytl rozhovor pro sobotní vydání deníku Právo. Komentoval v něm i postup vlastního kabinetu proti pandemii, vyslovil se v tom ohledu (sebe)kriticky. Zároveň ale zdůraznil, že je těžké předvídat vývoj epidemie a chování lidí. Ti jsou podle něj „otrávení, frustrovaní, mají deprese a není se tomu co divit“.

Vskutku není. Ty premiérem zmiňované frustrace a deprese se projevily třeba během nedělní demonstrace na Staroměstském náměstí v Praze. Kde dva až tři tisíce lidí protestovaly proti „covidové totalitě“, dělo se tak celkem v klidu (na rozdíl od nedávné akce Hnutí občanské nespokojenosti), jako poselství té akce se dala brát právě jenom ta frustrace, účastníci se nestavěli za seznam nějakých požadavků (s výjimkou jediného – po dvaadvacátém lednu všechno otevřít). Značně podivně působilo souběžné odmítání restrikcí i očkování. Ale frustrace a deprese tam slyšet byly, to nepochybně. Ale zpátky k tomu Babišovi.

Omyly svého kabinetu vysvětluje mimořádností situace, tím, že některé její aspekty nebylo možné předvídat. Člověk mu může třeba i dát za pravdu, nastane-li krize takového charakteru, samozřejmě se dělají taky chyby – na všech úrovních. Co ale nelze obejít a co také mělo velký vliv na tu frustraci a depresi „dole“, je obrovské a dlouhodobé komunikační selhání kabinetu. A nejde o to, co se říkalo, ale jak. V době krize vláda, stát nedokázaly vystupovat s autoritou (to je něco jiného než vystupovat autoritářsky), namísto toho byla komunikace zmatená a rozporná, často taky spíš zatemňující, než aby něco osvětlovala (všechny ta prohlášení typu „příští středu možná něco vyhlásím“).

Jak řekla na podzim v debatě v rámci rubriky Salon Týdeníku Echo psychoterapeutka Lenka Zajícová: „V situaci ohrožení se stát trochu dostává do rodičovské role a lidé do té dětské. A děti zúzkostňuje, když se jejich rodiče chovají nekonzistentně, v rodině nejsou jasná pravidla, jednou je za něco potrestají, jindy za totéž pochválí.“ Z tohohle hlediska se Andrej Babiš a jeho kabinet v době pandemie chovali skutečně zúskostňujícím způsobem, podporovali nárůst frustrace a otrávenosti, které je teď právem znepokojují. A psychický stav lidí není jenom nějaký vedlejší problém, detail celkového obrazu. Má zásadní vliv i na ty „velké“ věci, třeba na dodržování restrikcí a tím i šíření nákazy, které vede k prodlužování restrikcí a tím i prohlubování frustrace a tak dále. K tomu se přidávají psychické dopady izolace, destruktivní vliv sociálních sítí a další a další faktory. Andrej Babiš se dostal na vrchol české politiky díky tomu, že byl hlasem frustrace, přesvědčil své stoupence, že je stejně znechucený jako oni. A frustrace v jeho podání byla skutečně přesvědčivá – to znamená nepříliš racionální, chaoticky uvažující, agresivní. Někdo by mohl vidět poetickou spravedlnost v tom, že největší hrozbu pro jeho politickou budoucnost teď představuje zase ta frustrace – kdo s čím zachází, tím také schází.

Jenomže v současné situaci politická budoucnost premiéra určitě není to nejdůležitější.