KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla

Posilvestrovské předsevzetí

KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla
Posilvestrovské předsevzetí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Silvestr. Můj vztah k tomu dni v roce se vyvíjel, počítám, podobným způsobem jako u mnoha jiných lidí. Nejdřív jsem byl velice pro Silvestr. Byl to ten den, kdy rodiče dětem dovolili být vzhůru až přes půlnoc, ledasčím se natláskat a po očku sledovat smršť žertovných scének s našimi předními umělci. Posléze se ta příchylnost stala ještě silnější, protože v ten den mohl puberťák či dospívající vypadnout z domova, ve společnosti vrstevníků se dopouštět vážných dietních chyb a po návratu domů přesto nečelit pohoršeným otázkám.

Následovala jakási normalizace, roky, na jejichž konci člověk absolvoval více či méně bouřlivou party, probral se z ní s kocovinou, vyslechl projev prezidenta a vzal si na ten bolehlav nějaký prášek. Nějakým způsobem přelomový byl snad jen poslední den roku 1989, první svobodný Silvestr a taky první, kdy se konec roku masově slavil v ulicích. Pamatuju si tu chvíli, kdy jsem někdy pozdě v noci šel přes Staroměstské náměstí, bylo pokryté střepy a já v tom neviděl obtěžující nepořádek, ale pozůstatky erupce volnosti, něco nového, příslib, že party už napříště bude všude a pořád. Nějakou dobu to tak vypadalo.

S přibývajícími roky ale můj vztah k Silvestru ochládal. Nic proti večírkům, ale není přece nutné, aby je všichni pořádali najednou. A toho kraválu v ulicích, člověk se ani nevyspí. A vůbec. Odvazovat se na povel je trochu divné, všeobecné silvestrovské veselí často působí nuceně a uniformně, jeden si to snadno uvědomí, když vidí, jak si v supermarketu berou z regálů všichni totéž, každý to svoje „šampíčko“.

Před pár lety jsem noc na Nový rok trávil v klubu v Praze na nábřeží, když jsem šel ven na cigaretu, připadal jsem si jak u Stalingradu – různými směry se tam rychle přesouvaly skupiny zachmuřeně vyhlížejících mladých mužů, ze všech stran se ozývaly výbuchy a vzduch čpěl střelným prachem. Pohled na takové urputné hromadné veselí jednomu může změnit názor na oslavy konce roku. No tak se změnil letopočet. A co jako?

A pak přišel včerejší den, Silvestr 2020. Ne snad úplně tichý, ale výrazně tišší. A jednomu se zastesklo – ne snad po zvuku hromadně odpalovaných dělbuchů a skřípání střepů pod botami. Ale po té radosti – projevované třeba pitomě a přiopile. Skončivší rok už se dočkal mnoha nelichotivých pojmenování.

Označil bych ho za rok úzkosti – z nemoci, z obav o blízké, z izolace, z nejistých ekonomických vyhlídek, z ďábelského spiknutí, které to všechno řídí, z vývoje ve světě, z nějaké dosud nenaplněné hrozby zatím schované za horizontem… Jako kdyby se naplno projevila nějaká úzkostná dispozice naší kultury, jež tu byla už před covidem, který jí dodal reálné opodstatnění.

A radost je popřením úzkosti, třeba jenom chvilkovým, třeba se ráno změní v kocovinu, ale stejně. Do nového roku vstupuju s předsevzetím neohrnovat nos nad lidmi, kteří v těchhle úzkostných časech radost neagresivně projevují, byť by to dělali způsobem mně třeba cizím a třeba hlasitěji, než by mi přišlo vhodné. Klidně bouchejte rachejtle. Máte moje svolení.