Silvestr. Můj vztah k tomu dni v roce se vyvíjel, počítám, podobným způsobem jako u mnoha jiných lidí. Nejdřív jsem byl velice pro Silvestr. Byl to ten den, kdy rodiče dětem dovolili být vzhůru až přes půlnoc, ledasčím se natláskat a po očku sledovat smršť žertovných scének s našimi předními umělci. Posléze se ta příchylnost stala ještě silnější, protože v ten den mohl puberťák či dospívající vypadnout z domova, ve společnosti vrstevníků se dopouštět vážných dietních chyb a po návratu domů přesto nečelit pohoršeným otázkám.

Následovala jakási normalizace, roky, na jejichž konci člověk absolvoval více či méně bouřlivou party, probral se z ní s kocovinou, vyslechl projev prezidenta a vzal si na ten bolehlav nějaký prášek. Nějakým způsobem přelomový byl snad jen poslední den roku 1989, první svobodný Silvestr a taky první, kdy se konec roku masově slavil v ulicích. Pamatuju si tu chvíli, kdy jsem někdy pozdě v noci šel přes Staroměstské náměstí, bylo pokryté střepy a já v tom neviděl obtěžující nepořádek, ale pozůstatky erupce volnosti, něco nového, příslib, že party už napříště bude všude a pořád. Nějakou dobu to tak vypadalo.

S přibývajícími roky ale můj vztah k Silvestru ochládal. Nic proti večírkům, ale není přece nutné, aby je všichni pořádali najednou. A toho kraválu v ulicích, člověk se ani nevyspí. A vůbec. Odvazovat se na povel je trochu divné, všeobecné silvestrovské veselí často působí nuceně a uniformně, jeden si to snadno uvědomí, když vidí, jak si v supermarketu berou z regálů všichni totéž, každý to svoje „šampíčko“.

Před pár lety jsem noc na Nový rok trávil v klubu v Praze na nábřeží, když jsem šel ven na cigaretu, připadal jsem si jak u Stalingradu – různými směry se tam rychle přesouvaly skupiny zachmuřeně vyhlížejících mladých mužů, ze všech stran se ozývaly výbuchy a vzduch čpěl střelným prachem. Pohled na takové urputné hromadné veselí jednomu může změnit názor na oslavy konce roku. No tak se změnil letopočet. A co jako?

A pak přišel včerejší den, Silvestr 2020. Ne snad úplně tichý, ale výrazně tišší. A jednomu se zastesklo – ne snad po zvuku hromadně odpalovaných dělbuchů a skřípání střepů pod botami. Ale po té radosti – projevované třeba pitomě a přiopile. Skončivší rok už se dočkal mnoha nelichotivých pojmenování.

Označil bych ho za rok úzkosti – z nemoci, z obav o blízké, z izolace, z nejistých ekonomických vyhlídek, z ďábelského spiknutí, které to všechno řídí, z vývoje ve světě, z nějaké dosud nenaplněné hrozby zatím schované za horizontem… Jako kdyby se naplno projevila nějaká úzkostná dispozice naší kultury, jež tu byla už před covidem, který jí dodal reálné opodstatnění.

A radost je popřením úzkosti, třeba jenom chvilkovým, třeba se ráno změní v kocovinu, ale stejně. Do nového roku vstupuju s předsevzetím neohrnovat nos nad lidmi, kteří v těchhle úzkostných časech radost neagresivně projevují, byť by to dělali způsobem mně třeba cizím a třeba hlasitěji, než by mi přišlo vhodné. Klidně bouchejte rachejtle. Máte moje svolení.