KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla

Netahat politiku ke dveřím cizích domů

KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla
Netahat politiku ke dveřím cizích domů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jeden z protestů proti uzavírání veřejného života kvůli pandemii se konal v sobotu v Jinačovicích u Brna před domem, kde bydlí ministr zdravotnictví Jan Blatný. Protestující si stěžovali na ekonomické dopady vládních opatření, Blatného podle iDNES označovali za zločince, mezi řečníky byl i pověstný Jan Černohorský, který v době předkoronavirové vášnivě bojoval za pomník maršála Koněva v Praze a vůbec je velký přítel „slovanské vzájemnosti“ ve smyslu „přichylování se k dubisku“, proti neslovanským cizákům naopak vystupuje velice plamenně.

Demonstrace to nebyla velká a její účastníci se nechovali agresivně. Jistě se dá pochopit, že současná situace lidi frustruje a některé taky nejenom ekonomicky drtí, v důsledném popírání všeho, co se kvůli pandemii dělá a říká, se ale nedá vidět nějaká alternativa k vládní politice. Jedna z účastnic si do Jinačovic přinesla transparent s nápisem: „Otevření všech škol, bez roušek, bez odstupů, bez testů, bez dezinfekce, bez vakcíny.“ Výstižné vyjádření nějakého stavu ducha, ale těžko to brát jako příspěvek k debatě, která by aspirovala na aspoň zbytkovou racionalitu.

Na celé té události mi ale přijde nejdůležitější místo jejího konání – před domem ministra Blatného. V rozdělené a znepřátelené Americe se často stane, že ta či ona skupina vyrazí manifestovat k domovu některého ze svých „nepřátel“. Mohou to být radikální aktivisté, kteří tímhle způsobem pronásledovali pokrokářského (ale pro ně ne dost pokrokářského) starostu Portlandu Teda Wheelera, stoupenci prezidenta Trumpa odhodlaní došlápnout si na toho či onoho zrádce, lidé, kteří rozpoutají minidemonstraci u stolu v hospodě, kde sedí zástupce protivníka.

Lidi, kteří se podobných akcí zúčastní, si nepochybně připadají dobře, jako vlajkonoši dobré věci, kteří střet přenesli tam, kde to nepřítele začne skutečně bolet a pozná, co to obnáší, když se „lid“ (lhostejno jaká a jak úzká skupina se tím slovem označuje) rozhněvá. Ve skutečnosti ale takové akce jenom akcelerují rozpad společnosti, politika se kvůli nim dostává na nemístně osobní úroveň, přibližuje se otevřenému konfliktu, který povzbuzuje účastníky k překračování nejrůznějších tabu – v domech, u nichž se demonstruje, bydlí třeba také rodiny těch, proti nimž se demonstruje.

Netvrdím, že se v sobotu u domu ministra Blatného lidi chovali krvelačně a nepřístojně, že by se tam porušoval zákon – jistě platí svoboda shromažďování a kolem obydlí politiků zákon nepočítá s nějakou ochrannou zónou. Domnívám se jenom, že podobný výběr místa akce by se rozhodně neměl stát normou, zdejší společnost by si na to neměla zvykat. Ve svém vlastním zájmu. Mimo jiné je to totiž i další projev eroze soukromí, rozpadu oddělení veřejné a privátní sféry lidského života. To ohrožuje stejně politiky i jejich kritiky, a pokud si někdo myslí, že se ho to netýká, projevuje tak jen nedostatek představivosti.