Digitální měna jménem bitcoin, jakož i několik dalších zažívá v posledních týdnech dramatický pokles. Hodnota instrumentu, který ještě relativně nedávno sahal až do nebes, poklesla natolik, že se jej snaží zbavit skoro každý. Celé pole DeFi čili decentralizovaných financí teď prožívá otřes, ze kterého se nemusí vůbec vzpamatovat – nebo který jej minimálně zásadně změní. Opravdu zásadně, k nepoznání.
„Věříš mně, nebo svým prolhaným očím?“ ptá se manželka chycená při nevěře svého šokovaného manžela. Vtip už je poněkud otřepaný, ale pro internet roku 2022 začíná nepříjemně připomínat realitu. Tomu, co se děje na obrazovce, lze totiž věřit čím dál míň. Český výraz pro pojem „deepfake“ zatím nemáme, ale je nejvyšší čas jej vymyslet, protože tento fenomén nás určitě nemine. „Deepfake“ je částečně nebo totálně zfalšované video nebo audio – ale častěji video.
Královna Alžběta, téměř stoletá stařenka na britském trůnu, oslavila sedmdesát let svého panování. Začíná tedy pomalu, ale jistě ohrožovat světového rekordmana Ludvíka XIV. čili krále Slunce, který vládl celkem 72 let. Ludvíkův náskok je ovšem trochu nefér, protože na trůn nastoupil jako čtyřleté dítě, kdežto Alžběta se stala panovnicí už jako dospělá žena. V jistém smyslu mají ovšem oba panovníci něco společného a tím je nejistota budoucích vyhlídek jejich monarchií.
Dne 23. května demontovalo město New York oficiálně svoji poslední telefonní budku. Stála na Times Square, osiřelá, pamětnice časů, kdy jste po centru největšího amerického města nemohli ujít ani sto kroků, abyste nenarazili na nějakou její kolegyni. V New Yorku přišel ten okamžik o něco později než v ČR; u nás totiž padla poslední telefonní budka v červnu 2021, a to v nepříliš známé obci Hlubyně na Příbramsku. Pokrok nezastavíš.
Turecký prezident Erdoğan, podle ústavy výkonná hlava státu, požaduje po švédské vládě ústupky výměnou za to, že přestane blokovat vstup Švédska a Finska do NATO. Konkrétně mu leží v žaludku skutečnost, že ve Švédsku je poměrně silná komunita tureckých Kurdů a jejich potomků, jejichž vztahy k turecké vládě nepatří mezi nejvřelejší. Část z nich podporuje nezávislost tureckého Kurdistánu. Erdoğan označil Švédsko za „líheň terorismu“ a podle tureckých médií by chtěl ze Švédska „repatriovat“ 33 osob, patrně přímo do vězení.
Titulek tohoto článku jako by vypadl ze zlaté éry sci-fi, kdy hrdinové s paprskometem a kosmickou lodí zachraňovali krásky uvězněné v kovových podzemních palácích tyranských robotů na Marsu. Docela dobře si umím představit, jak by takové téma zpracoval třeba legendární Kája Saudek ve spolupráci s Ondřejem Neffem. V reálném světě nám zatím nehrozí, že by se proti nám vzbouřily naše roomby a ledničky. Své o tom vědí právě u Muska, a to ve firmě Tesla.
Ruské impérium expandovalo na východ po celá staletí. Od doby, kdy car Ivan Hrozný dobyl Kazaň, hlavní město Tatarů (1552), se přitom této expanzi nepostavil žádný silný nepřítel. V nekonečných dálavách Sibiře naráželi Rusové jen na menší, státně neorganizované kmeny. Teprve za Bajkalem, kde začínala zájmová sféra Číny, došlo opět k nějakému mocenskému měření sil. Ale Čína poloviny 19. století nebyla ve stavu, kdy by se mohla účinně bránit evropským armádám vybaveným lepšími zbraněmi.
Město Terst, kde se autor toho času momentálně nachází, má už příjemné středomořské klima s modrou oblohou, ale stále ještě s dostatkem vláhy na to, aby kopce kolem něj byly zelené a nehrozila jim ona klasická vyprahlost, na kterou už běžně narazíte jižněji. Také je to město, na kterém se dvacáté století notně podepsalo.
„Kdo nikdy nezalitoval konce Sovětského svazu, nemá srdce. Kdo jej chce vzkřísit, nemá mozek.“ Tak pravil v únoru 2000 v New York Times tehdy-ještě-nikoliv prezident Ruské federace, Vladimir Putin. Éra Borise Jelcina právě končila a prezidentské volby, které určí jeho nástupce, se měly konat o měsíc později. Snad tak chtěl Putin uklidnit světové veřejné mínění, znejistělé odchodem prvního demokraticky zvoleného ruského prezidenta ze scény. První mírové předávání moci v čerstvých demokraciích je totiž vždycky zatěžkávací zkouškou nových institucí.
„Bez spojení není velení,“ říká stará vojenská moudrost, a opravdu, už Xerxes, Caesar nebo Hannibal spoléhali při koordinaci svých tažení na síť rychlých jízdních poslů. Říše Inků, která neznala koně, vybudovala dokonalý systém silnic pro rychlé běžce, kteří si co pár kilometrů předávali rozkazy z Cuzca po štafetovém způsobu. Dokázali přenést zprávy až na vzdálenost 250 km za den, což je vzhledem ke skutečnosti, že šlo opravdu jen o lidi s velmi rychlýma nohama, navíc ve složitém terénu And, dodnes naprosto fascinující.
Některé věci v životě se odehrají náhle, nebo aspoň rychle. Zlomíte si nohu, v kuchyni vybuchne plyn, kdesi v Číně se vynoří nový koronavirus a během pár měsíců se plní jipky o dvanáct časových pásem dál. Vesměs jsou nepříjemné, až brutální, ale aspoň dokážou mobilizovat vaše síly.
Čína, země, odkud se virus SARS-CoV-2 rozšířil do zbytku světa, mu svého času vyhlásila válku tak důslednou, že se jí podařilo nákazy úplně zbavit. Znamenalo to zavést opatření ještě drsnější, než si s totalitní říší středu běžně spojujeme – jeden čas se například všichni cizinci přilétající do Číny museli podrobit análním testům. Ale nějakou dobu to fungovalo. Mezitím se v jiných koutech světa pilně činila evoluční biologie, slepý proces, jehož důsledkem je selekce čím dál životaschopnějších variant viru.
Covidová epidemie odeznívá, na oslabenou verzi viru si pomalu zvykáme a naši pozornost dávno upoutaly jiné krize, například rakety pršící na Ukrajinu. Ale každá taková událost po sobě zanechává trvalejší stopy a jednou z těch stop v případě covidu byla další digitalizace světa. Najednou se osobní vyřizování záležitostí stalo příliš rizikovým a bylo nutno hledat jiné způsoby, jak fungovat.
Slavnému americkému profesorovi medicíny Johnu Hickamovi se připisuje výrok, že „pacienti mohou mít tolik nemocí, kolik se jim, ksakru, jenom zachce“. Varoval tak svoje kolegy poněkud expresivně před tím, aby se neupnuli jen na tu první diagnózu a nepřehlédli přitom něco jiného, srovnatelně důležitého. Člověk má totiž přirozenou tendenci soustředit se jen na jednu věc, jenže pak jej zase může „ze zálohy“ dostat nějaká jiná.
Německý ministr financí Christian Lindner, jinak asi nejnadějnější postava německé pravice, se prý na začátku války těžce blamoval tím, že ukrajinskému velvyslanci Melnykovi odmítl pomoc s tím, že Ukrajina za pár dní stejně nebude existovat. Přepočítal se a nebyl přitom sám; naštěstí byli k brzké pomoci ochotni jiní, například Velká Británie. Ukrajina bojuje už čtyřicátým dnem, a navíc docela úspěšně.Důvodů, proč se ukrajinský odpor nezhroutil, je povícero, ale jeden z nich jmenují skoro všichni vojenští experti, kteří analyzovali situaci.
Když inženýr Ray Tomlinson roku 1971 odeslal první e-mail, stěží mohl očekávat, jaké monstrum přivádí na svět. Digitální textové zprávy všeho druhu nám vlezly do života způsobem, kterému už v 90. letech mohl zastaralý telegram jenom závidět. Lidé po nich domlouvají obchody a podvody, posílají si pozdravy i nadávky, informují se vzájemně o narozeních, svatbách i úmrtích, rozcházejí se nebo plánují zálety, a to všechno mnohokrát denně.
Čtyřdílný román Jaroslava Haška o dobrém vojáku Švejkovi považují někteří za největší literární dílo v českém jazyce. Jiné pak o to víc dráždí. Švejk, jeho specifická povaha a ještě specifičtější způsob řešení problémů prý má být symbolem všeho, co je v naší národní identitě špatně. Zúžit Švejka jenom na Švejka samotného je ale neskutečné ořezání celého díla, jehož hlavní síla je v plejádě živě vylíčených figurek, které hlavního hrdinu doprovázejí na cestě z Prahy až na ruskou frontu.
S tím, jak na útočící Rusko dopadají další a další sankce, se čím dál častěji setkáváme s myšlenkou, že Rusko nyní padne do náruče Číny a ta pomůže zabránit jeho úplné porážce. Hodně se spekuluje o tom, že Číňané dokonce pošlou Rusům zbraně a vybavení coby náhradu za to, které Rusové ztratili na Ukrajině. Tyto úvahy vycházejí z myšlenky, že dvě autoritářské mocnosti znepřátelené se Západem k sobě musejí nutně najít cestu a vytvořit společný blok. Mám ale za to, že skutečnost bude jiná.
Německo po druhé světové válce, a zejména po roce 1989, je zvláštní, poněkud pacifistický stát. Předchozí pruský militarismus z něj byl vytlučen tak důkladně, že už se nejspíš nikdy nevrátí. I když za studené války byly armády obou německých států početně silné a dobře vybavené a i když nyní kancléř Scholz přidělil bundeswehru sto miliard dolarů (ta částka je daleko vyšší než celý český státní rozpočet!), , prestiž armády, uniforem, špičatých přileb a jízdních pomníků dávno zesnulých generálů nenávratně vyprchala.
Rok 1983 byl z hlediska válečného napětí ve světě špatný rok. Brežněv, strůjce invaze do Československa, už byl mrtev, ale jeho nástupce Andropov, bývalý dlouholetý šéf tajné policie KGB, nebyl žádný liberál. Bylo mu sice jasné, že zkostnatělá sovětská ekonomika potřebuje od základů reformovat a že míra korupce a neschopnosti v nejvyšších patrech státu už přerostla únosné meze, ale uvolňování vztahů východního bloku se Západem nebylo na pořadu dne. Atomové velmoci se navzájem střežily podezřívavým okem a zbrojení pokračovalo.
Na večer 10. února 2022 se těšili všichni fanoušci vesmírného výzkumu. Elon Musk, majitel a ředitel firmy SpaceX, totiž přislíbil veřejnou prezentaci na téma „pokroky projektu Starship“. A to ne v nějaké klimatizované konferenční místnosti, ale přímo pod sestaveným exemplářem na texaské základně Boca Chica. A jak slíbil, tak se i stalo. Nedá se říci, že by Muskova řeč pod lesknoucí se raketou přinesla zcela nové poznatky. Šlo spíš o rekapitulaci aktuálního stavu, který si nadšenci dokázali dát dohromady už i z jiných zdrojů.
Roku 1904 vypukla válka mezi carským Ruskem a Japonskem o to, kdo bude mít rozhodující vliv v Koreji a severovýchodní Číně. Rusové do ní šli s ohromným sebevědomím. Slovo sebevědomí snad ani není namístě. Výstižnější by byl pojem arogance, což je, žel, vlastnost, která se v oněch končinách světa kolem Moskvy pěstuje ještě častěji než jinde. Pro ruské šlechtice oné doby byli Japonci jakési žluté poloopice s bambusovými oštěpy, z principu neschopné postavit se Evropanům, natožpak ruskému impériu.
Je asi poněkud žinantní citovat v současné situaci ruského samovládce jménem Vladimir, ale snad to ještě není zakázáno. Tak tedy: Vladimir Iljič Lenin kdysi řekl, že jsou desítky let, kdy se nestane nic, a pak jsou týdny, během kterých uplynou celá desetiletí. Lenin byl zločinec, ale tento postřeh se mu celkem vyvedl. Pokud by jeho jméno čtenářům příliš vadilo, můžeme si představovat, že to řekl třeba Churchill. Ten měl na podobné bonmoty ještě větší talent.
Situace na ukrajinské hranici je nejistá. Může z toho být válka a nemusí, protože do hlavy Putinovi nikdo nevidíme. Co ale autora tohoto sloupku poněkud dráždí, jsou politici věštící, že válka bude. Britský premiér Johnson i americký prezident Biden se v poslední době v tomto směru vyjádřili docela přesvědčeně. Je možné, že vědí něco, co my ne, ale stejně. To je hodně pochmurné proroctví, a dokonce i mně, starému cynikovi, nahání trochu strach.
Zimní i letní olympiáda se konají co čtyři roky. Znamená to, že každé dva roky se jedna země pustí do masivní výstavby, nebo aspoň velmi důkladného rozšiřování existujících sportovních areálů, které pak několik dní hrají roli středobodu atletického světa – a pak nikdo pořádně neví, co s nimi. Na to, aby se daly plně využít pro místní sportovní aktivity, bývají předimenzované. Dokonce i jejich údržba by vyšla na značné peníze, takže běžným osudem opuštěných olympijských areálů bývá pozvolné chátrání.
Fotky tálibánské delegace mířící na palubě letadla vyjednávat o finanční pomoci a lidských právech do Norska zaujaly čtenáře na celém světě. Kontrast mezi plnovousy a turbany sveřepých mužů reprezentujících jednu z nejzaostalejších zemí světa a hypermoderním prostředím kabiny kolem nemohl být větší. Dva světy se potkaly – tentokrát bez násilí a dobrovolně, i když žádná láska mezi nimi nepanuje.
Před padesáti lety, 30. ledna 1972, zahájili parašutisté ve městě, které se nemůže shodnout ani na svém vlastním jméně – podle loajalistů je to odjakživa Londonderry, ale irští nacionalisté odmítají ten „London“ byť jen vyslovit, natož napsat – palbu do davu civilistů, který po nich házel kamením, ale žádné nebezpečnější zbraně podle všeho neměl. Bylo z toho třináct mrtvých na místě a jeden o pár měsíců později v nemocnici.
Po covidovém útlumu jsme na tom totiž s fyzičkou asi nejhůř v celé historii. A to se brzy pozná, na zátěži zdravotnictví i na kvalitě života. Vrátíte-li se po Novém roce do tělocvičny, musíte konstatovat, že ve srovnání s prosincem je v ní poněkud plno. Přebytečná kila po svátcích nebo tradice novoročních předsevzetí vyženou určité procento obyvatel cvičit.
Jedním z jevů, které provází demokracii už od jejích počátků, je ztráta smyslu pro to, kdy skončit. Dříve úspěšní politici kandidují do předem ztracených voleb a potápějí svoje strany, aniž by si byli schopni přiznat, že je čas od něčeho couvnout. Tentýž problém, ale v mnohem větším měřítku máme s pandemií covidu. Nemůže trvat věčně, tudíž jednoho dne nevyhnutelně skončí přechodem do endemického stavu.
Rok 2022 nezačal pro Elizabeth Holmesovou, zakladatelku nyní již padlé biotechnologické firmy Theranos, zrovna šťastně. Porota u federálního soudu v Kalifornii ji uznala vinnou ze tří případů podvodu a ze zločinného spolčení za účelem podvodu vůči investorům. Holmesová jim líčila nádhernou budoucnost. Přístroje Theranosu měly stát v každé lékárně a v každé ordinaci, orákula nového věku, sdělující pacientům pravdu – ty máš rakovinu, ty jsi zdráv.
