Marian Kechlibar - Autor je publicista

/

Články autora

Lidské safari

Přízraky minulosti spí jenom velmi nedokonalým spánkem. Sotva jsme začali kolektivně zapomínat na jugoslávské války 90. let, vrátily se nám na scénu v podobě čerstvě spuštěného vyšetřování v Itálii. Milánská prokuratura se domnívá, že má dostatek poznatků k tomu, aby stíhala zatím nejmenované osoby kvůli tomu, že si z Itálie jezdily do Sarajeva „zastřílet“. Sarajevo leží mezi kopci a v době obležení tam snajpeři měli ráj, můžeme-li tedy něco tak šíleného pojmenovat slovem „ráj“. Nejhorší na téhle zprávě je to, že ani nemůžete posoudit, jestli je to hoax, nebo ne.

Zakázané město na Kavčích horách

Forma financování veřejnoprávních médií se bude nějak měnit. Ještě není známo jak přesně, ale určitě směrem k větší přísnosti a menší hojnosti než dosud. Žádná vláda totiž historicky nebyla k ČT tak štědrá jako ta právě odcházející, která jí i přes velký odpor veřejnosti zajistila poplatky z notebooků a tabletů. Je tedy pravděpodobné, že bude následovat korekce směrem k normálu.

Stupidita, které se i bohové bojí

Slavný italský historik ekonomie Carlo Cipolla rozdělil lidské aktivity do čtyř segmentů: „inteligentní“ (pomáhají sobě i ostatním), „zoufalecké“ (pomáhají ostatním, škodí sobě), „banditské“ (pomáhají sobě, škodí ostatním) a „stupidní“ (škodí sobě i ostatním). Přechody jsou samozřejmě plynulé, takže mezi „bandity“ jsou jak typy, které hodně vydělají a moc neškodí, tak ty opačné, jež si svou zlovolnou činností nevydělají skoro nic a současně ostatním škodí hodně. Přesně na tomto pomezí banditismu a stupidity leží nedělní železniční epizoda od Lipníka nad Bečvou

Referendum s kurvítkem

Při uvažování nad titulkem tohoto sloupce jsem chvíli váhal, ale nakonec jsem usoudil, že expresivní výraz je naprosto namístě. Ono slovo na k by se sice dalo nahradit nějakým „kazítkem“ či podobným eufemismem, ale není to vhodné. Český sprostonárodní slovník zná ten pojem jako „kurvítko“ a toho se také budeme držet. Pro naivnější či neskonale slušné čtenáře – původní význam slova „kurvítko“ je tento: někdy v časech našich otců se poprvé začal výrazněji projevovat trend k tomu, vyrábět přístroje s omezenou životností, úmyslně ošizené za účelem toho, abyste si během několika let museli koupit novější model.

Z vězení do paláce a naopak

Vzpomene si někdo, co měli společného Gustáv Husák a Václav Havel? Oba seděli v komunistických vězeních. Husák v drsných padesátých letech, kdy byl semlet stalinskými monstrprocesy a hrozil mu trest smrti. Havel v osmdesátých letech, která byla jen o něco málo měkčí. Každopádně se tehdy v Československu ujal vtip, že nezbytnou součástí kariérní přípravy na úřad prezidenta je „posedět si v lochu“. Případ francouzského exprezidenta Sarkozyho, který si teď skutečně půjde posedět, by nám měl připomenout i tu opačnou cestu.

Hospoda historií

Kauza kolem údajných příspěvků Filipa Turka na síti Facebook je asi první velký český politický incident čistě digitálního charakteru. Dosud jsme byli zvyklí spíš na to, že politiky dohnala nějaká starší událost z reálného světa, typicky spojená s podnikáním, nákupem akcií a podobnými aktivitami. Dnes jde tedy o událost virtuální – a to má některé zajímavé důsledky. Zaprvé, bez spolupráce samotné sítě Facebook bude velmi těžké prokázat autenticitu, pravost toho, o čem se mluví – a to bez ohledu na to, co Filip Turek skutečně napsal či nenapsal, v čemž já sám nemám moc jasno.

Gyurcsányho model, aneb kdo vystřídá předsedu

Jednou ze stálic maďarské politické scény byl po dlouhá léta Ferenc Gyurcsány, bývalý předseda maďarské socialistické strany. V letech 2004–2009 byl dokonce maďarským premiérem. Roku 2009 katastrofálně (a zaslouženě) prohrál volby s Orbánem, leč předsedou socialistů zůstal. O dva roky později založil novou stranu, Demokratickou koalici, s ní prohrál troje další volby, ale ani jedna z těch porážek ho nepřiměla složit funkci předsedy. Věčný předseda nakonec odešel přímo do důchodu v květnu 2025, kdy mu bylo 64 let.

Éra posledního snímku

Každá doba má svoji symboliku. Průmyslovou revoluci u nás symbolicky zahájila první lokomotiva vjíždějící na dnešní Masarykovo nádraží (psal se rok 1845 a bylo nutno kvůli ní nejen prorazit stále ještě existující hradby, ale povolat ke kolejím i žehnajícího kněze). První film, první telefon, první rádiové vysílání spojující vzdálené národy, první exploze atomové bomby nad pouští v Novém Mexiku, první východ Země nad měsíčním obzorem, který zachytil z paluby Apolla 8 astronaut William Anders. Za covidu zase lidé v maskách a prázdné ulice jindy rušných velkoměst.

O hlupáku Hlinkovi a dalších kamenech úrazu první republiky

Tajemná obálka, která měla obsahovat poslední slova T. G. Masaryka, nakonec nic tak zásadního neschovávala; TGM měl v okamžiku jejich psaní před sebou ještě tři roky života. Je celkem charakteristické, že osobní úvahy nad blížícím se koncem se v textu střídají s komentáři na adresu domácího politického dění. Masaryk se nikdy nezabýval jen sám sebou. Osvěžující je prezidentova politická nekorektnost.

Lámání občanských svobod

„Musíme zlomit totálně chybnou představu, že mezi občanské svobody patří právo každého člověka komunikovat po šifrovaných kanálech.“ Tato věta nezazněla ani v ruské Dumě, ani na zasedání čínského politbyra. Pronesl ji Peter Hummelgaard, dánský ministr spravedlnosti a jeden z architektů současného kola „Chat Control“, poněkud dystopického euronávrhu na plošné šmírování komunikace Evropanů. Oficiálním zdůvodněním celé akce je samozřejmě ochrana dětí (vždycky jde o děti, drogy nebo terorismus), ale zde musíme panu Hummelgaardovi poděkovat, že byl nezvykle upřímný a řekl na plnou hubu, o co jde.

Rozchod nejen kolejí

Navštívíte-li někdy Pompeje, vzkříšené po dvou tisících letech spánku k jakémusi turistickému položivotu, všimnete si v jejich ulicích vyjetých kolejí od povozů, které tudy v časech císařů vozily náklady. Gumu tehdy ještě nikdo neznal, takže o pneumatikách nemohla být řeč, a tvrdá okovaná kola také vyryla do kamenné dlažby pěkně hluboké koleje. A jejich vzdálenost je nápadně podobná dnešnímu standardnímu železničnímu rozchodu 1435 mm. Nemáme žádné důkazy o tom, že by se britští inženýři, kteří vyměřovali první železnice před dvěma stoletími, inspirovali u Římanů; valná většina Pompejí tehdy beztak ležela pod vrstvou sopečného popela

Konec habešského císaře

Před padesáti lety, 27. srpna 1975, zemřel poslední císař Etiopie, Haile Selassie I. Starý muž, svržený z trůnu klikou důstojníků o rok dříve, nedostal ani šanci dožít své poslední roky v exilu. Zemřel ve vazbě, přičemž není zcela jisté, zda jej nezavraždili. V zemi, kde císař hrál roli zástupce Boha na zemi a jejíž královská dynastie odvozovala svůj původ od legendárního krále Šalamouna, bylo nebezpečné nechat takovou ikonu naživu. Tento skoro zapomenutý okamžik byl pro Afriku daleko přelomovější, než se zdá.

Když se rudá promísila s hnědou

Toho srpna se Moskva zahalila do slavnostního a vyvěsila prapory s hákovými kříži … moment?! Ano, s hákovými kříži. To je to, čím se dnešní milovníci Ruska nijak nechlubí a ani od hnutí Stačilo! o tom neuslyšíme, ani od těch soudruhů, kteří tak horečnatě vzpomínají na blaho reálného socialismu. Nicméně ani oni nedokážou vymazat ze světa fakt, že 23. srpna 1939 se Hitler a Stalin, tedy prostřednictvím svých ministrů zahraničí Ribbentropa a Molotova, dohodli na rozdělení Evropy.

Medicína ve stínu Galtona a Mengeleho

Jen k máločemu má dnešní civilizace rozporuplnější vztah než k tomu, co všechno lze „provádět na dětech“. Jsou lidé, kteří považují za rozumné umožnit dorostencům chirurgickou změnu pohlaví; jsou lidé, kteří považují (mužskou) obřízku, nebo dokonce i propíchnutí uší kvůli náušnicím za nepřijatelný zásah do práv dítěte. Prášky vypadají na první pohled neškodněji, takže objem léčiv, jež se dnes předepisují nezletilým pacientům, každým rokem roste. Nedávný pokus plzeňského psychiatra Vevery, který rozeslal několika desítkám mladých psychiatrů falešnou kazuistiku dospívajícího chlapce , ukázal, že dvě třetiny lékařů by svého pacienta ihned „nacpaly léky“.

Nepříliš pravděpodobní kamarádi

Mírová smlouva uzavřená mezi Arménií a Ázerbájdžánem patří k „překvapením roku“ – málokdo s ní počítal. To, že se na jejím uzavření podíleli Američané, je očekávané ještě míň. Plánovaný komunikační koridor, který má procházet arménským územím a spojovat Ázerbájdžán s jeho nachičevanskou exklávou, povede prakticky na dohled íránské hranice. Bude se jmenovat po Trumpovi (jak jinak) a Američané si vyhradili právo v něm zřídit a udržovat veškerou nezbytnou infrastrukturu. Procházet tudy má železnice, silnice, ropovod, plynovod a optické komunikační kabely.

Konec dlouhého pochodu institucemi – nebo jen přestávka?

Kolumbijská univerzita, jedna z největších vysokých škol v USA a prominentní člen „Břečťanové ligy“, se dohodla s Trumpovou administrativou na mimosoudním vyrovnání, jehož součástí je také pokuta ve výši 200 milionů dolarů. Ta není pro instituci nijak závažná, elitní vysoké školy vesměs sedí na pořádném balíku peněz („endowments“), darovaných zámožnými absolventy. Závažnější je, že v rámci vyrovnání musela slíbit, že upustí od všech možných „rasově citlivých schémat“ a zavede striktně neutrální principy přijímání nových studentů i učitelů.

Orlová, Achillova pata republiky

Slavný řecký hrdina Achilles byl prý na celém těle nezranitelný, protože jej matka máčela v řece Styx. Držela jej přitom ale za patu – a pata byla jediným místem jeho těla, kterého se nedotkla posvátná voda Styxu. Tím pádem bylo možno Achillovi ublížit právě jen zásahem do paty – a to se právě povedlo v trojské válce princi Paridovi, který Achilla zabil. Po Achillovi se tak jmenuje i mohutná šlacha, která spojuje lýtkový sval s patou – a právě tato šlacha stála za dnešním sloupkem, protože autora postihl „zánět jak bič“.

Prezident šlápl do bažiny

Historie je užitečná učitelka – za předpokladu, že při jejím výkladu dáváme pozor. Pokud ale posloucháme jen napůl, můžeme se pak dopustit, v nejlepším případě, pořádného faux pas. Jedno takové faux pas má nyní na kontě prezident Petr Pavel, který se v rozhovoru s Natalií Sedleckou z Rádia Svobodná Evropa vyjádřil pro striktnější sledování Rusů v Evropě s tím, že Spojené státy za druhé světové války také „podrobily sledování japonskou populaci“.

U Torre-Pacheco se bojuje za Prahu

Když před 90 lety zuřila španělská občanská válka, na stranu levicových republikánů odcházeli bojovat dobrovolníci z různých evropských zemí. V Československu jsme měli levicových intelektuálů dost a vžila se mezi nimi formulace „U Madridu se bojuje za Prahu“. Měla symbolizovat myšlenku, že nepodaří-li se fašismus porazit ve Španělsku, hrozí dříve či později i u nás. Nakonec jsme dopadli ještě daleko hůře, protože se u nás vystřídaly oba vražedné totalitní režimy; to, že Praha přežila a nedopadla stejně jako Varšava, je menší zázrak. Nicméně historie nikdy nekončí a některé analogie můžeme pozorovat i teď.

Dvě ega a Muskova třetí strana

Rychlé rozkmotření mezi Donaldem Trumpem a Elonem Muskem se dalo čekat. Oba muži jsou ze svého okolí zvyklí na to, že mají poslední slovo. V Bílém domě ovšem oba zároveň poslední slovo mít nemůžou. Číst jejich konflikt pouze jako srážku dvou eg by ale bylo krátkozraké. Oba jsou velmi odlišné typy lidí. Současného amerického prezidenta by bylo férové charakterizovat jako baviče, kterého vynesla k moci jeho mimořádná schopnost mobilizovat zájem uživatelů na sociálních sítích. Pro tuto schopnost je naprosto nepodstatné, jestli jeho výroky něco znamenají nebo zda mají něco společného se skutečným záměrem něco dělat.

Kdo je jednou zapsanej

Kdo je dneska zapsanej, zítra bude v kole lámanej, říká se na jednom místě fantasy ságy o Zaklínači. Jedna boční postava (otčím lučištnice Milwy) tím odůvodňuje svůj útěk do lesa v momentě, kdy se přiblížili královští sčítači lidu. Historicky je to docela trefné pozorování: poddaní vesměs instinktivně nedůvěřovali jakýmkoliv snahám je „zmapovat“, protože typicky po nich následovaly nějaké ty nové daně nebo robotní povinnosti. Běžnou součástí různých selských bouří bylo spálení panského archivu, dostali-li se vzbouřenci k němu.

Rozbité hodiny a zničená brána

Války mají tendenci oscilovat mezi tvrdým pragmatismem a významným symbolismem a poslední vlna izraelských náletů na Teherán zahrnovala hojnou míru obojího. Izraelské ozbrojené síly tvrdí, že zničily několik objektů patřících íránským revolučním gardám (Basídž), a to v okamžiku, kdy se v nich nacházelo několik set jejích příslušníků. To by představovalo ten pragmatismus – za předpokladu, že se tato informace ověří. Basídžové jsou opěrnou silou celého systému, jejich zdecimování je v logickém zájmu protivníka.

Poslední argument králů, prezidentů a ajatolláhů

Ludvík XIV., zvaný též král slunce, ozdobil svoje kanony velmi upřímným nápisem „Ultima ratio regum“ – Poslední argument králů. Králů od té doby ve světě značně ubylo, ale jejich náhradníci se tohoto principu drží dál, jen pod jinými tituly a v jiných jazycích. Vznešená latina vyšla z módy (ale to, že v ní po dva tisíce let byla, bylo přímým důsledkem římské vojenské dominance, nikoliv subtilních myšlenek římských intelektuálů). Evropská unie, ve které žijeme, je v tomto smyslu „obětí“ dlouhodobého míru, protože na válku jsme tady přestali věřit.

Záře arabského zlata

Zpráva o vlivu Muslimského bratrstva ve Francii, která přednedávnem unikla na veřejnost, byla ze strany obvyklých podezřelých (levicoví politici, imámové, část akademické obce) odsouzena coby „alarmistická“. Nám ostatním nezbývá než se chmurně zasmát. Před takovým vývojem varoval už Pim Fortuyn kolem roku 2000 a jediné, co vidíme, je, že mainstreamová politika konečně dospěla svým obvyklým tempem lenochoda tamtéž. Existuje rčení, že je obtížné přimět člověka něco pochopit, pokud jeho výplata závisí na tom, aby to nepochopil.

Letiště, znamení optimismu

Sousední Polsko rozjíždí první tendry na stavbu obřího letiště (Centralny Port Komunikacyjny). Je to značně odvážná stavba: celkový objem peněz, který na ni má být spotřebován, se odhaduje na skoro bilion korun a kromě letiště samotného jsou v něm i tratě rychlovlaků, které sem zamíří z Varšavy a Lodže. Teoreticky by nové letiště mělo být dokončeno do roku 2031. Náhrada historického Chopinova letiště ve Varšavě byla dlouhodobě nezbytná, protože leží blíž centru města než Ruzyně Praze a životu dvoumilionové metropole značně překáží.

Stát rozhodně nejsme my všichni

Nedělní večerní duel Jana Zahradila a Otakara Foltýna dostupný na Echo Podcastech stojí za poslech sám o sobě, byť tam nic zcela nečekaného neuslyšíte. Foltýn se projevuje jako obvyklý arogantní vševěd a Zahradilovi se nedaří do tohoto krunýře sebevědomé ignorance proniknout žádným ze svých ostrých, někdy možná až příliš ostrých, oštěpů. S těmito plukovnickými typy nic nenaděláte. Inteligenci mají značnou, ale moudrost v podobě aspoň miniaturní pochybnosti o sobě sama se jich ani nedotkla. Možná je to někde v zákopech výhodné; pro „strategického komunikátora“ české vlády je to katastrofa

Postjaderné Německo

Nový německý kancléř Merz slíbil stávajícímu francouzskému prezidentovi Macronovi, že Německo přestane sabotovat jadernou energii na celoevropské úrovni a zasadí se o odstranění řady byrokratických překážek ze společné evropské politiky. Na ospalé německé poměry je to téměř revoluce. Země, jejíž intelektuální vrstvu těžce zasáhla myšlenka „Atomkraft – nein, danke!“, si rozmyslela svoji obvyklou snahu dokopávat do německých řešení i zbytek Evropy hlava nehlava. Není ale úplně jasné, zda České republice taková revoluce ještě k něčemu bude.

Napětí na střeše světa

V celém historickém Kašmíru, který je dnes de facto rozdělen na indickou, pákistánskou a čínskou část, nežije ani osmnáct milionů lidí. Shodou okolností to vychází jen asi na jedno procento obrovské lidské masy, která obývá Pákistán, Indii a Bangladéš. Kdybychom připočítali i tu Čínu, rázem bychom se dostali na půl procenta. I jedno procento ale může být solidní rozbuškou velkých problémů; ostatně sudetští Němci tvořili svého času také zhruba jedno procento obyvatel Evropy. Když se z Indie stáhla britská koloniální moc, muslimové požadovali (a dostali) samostatný stát, Pákistán (tehdy byl jeho součástí i Bangladéš).

Hluboký a mělký stát

Je trochu příznačné, že pojem „hluboký stát“, který se už občas používá i v České republice a stihl se rozšířit do všech koutů anglosféry, vlastně původně pochází z turečtiny: derin devlet. Sekulární charakter Turecké republiky měl být střežen jejími silovými složkami, a to i proti vlastnímu obyvatelstvu, které zas tak sekularizované nebylo a jemuž se nedalo věřit, zda jednoho dne nezvolí nábožensky orientované politiky.

Poprvé od Čingischána

Tak to tedy ruské ministerstvo obrany přiznalo otevřeně: v Kurské oblasti bojuje značné množství severokorejských vojáků. K účasti na rusko-ukrajinské válce se veřejně přihlásil i samotný severokorejský diktátor Kim Čong-un. Skončilo tak poněkud trapné období, podobající se jako vejce vejci onomu období při záboru Krymu: období, kdy někde operovali „zelení mužíci“, jasně ve prospěch Ruska, ale jak Moskva samotná, tak její příznivci zuřivě popírali jejich identitu. Teď už nic nepředstírají – a časem se možná dočkáme i nějakého toho rozdávání medailí.

Starší články