Marian Kechlibar - autor je publicista

/

Články autora

Zmrtvýchstání po Fukušimě

Možná to nevíte, ale i v České republice máme Fukušimu. V roce 2011, právě v době, kdy japonskou jadernou elektrárnu Fukušima I. poškodila vlna tsunami, se na průmyslovém brownfieldu v centru Ostravy stavělo obchodní centrum Nová Karolina. Jeho „kostkovitý“ charakter připomínal fotky v novinách natolik, že se mu začalo říkat „Fukušima“ – a název se ujal natolik, že mezi Ostraváky funguje dodnes. „Jdu do Fukušimy“ tady chápe úplně každý. Jiné národy tak švejkovsky zareagovat neuměly a zejména v Německu zvedla Fukušima vlnu protijaderné hysterie.

Zabíjení pod rouškou komunikační tmy

Před několika dny vypnul íránský režim internet, což se nestalo poprvé. Při předešlých nepokojích po tomto kroku vždycky následovaly masakry demonstrujících. Jediným spojením se světem jsou teď ilegální terminály Starlinku, kterých je v Íránu odhadem 30 tisíc a kolem nichž se strhla další, digitální bitva. Írán je v úzkém spojení s Čínou a Ruskem, které problém Starlinku také řeší, a podařilo se jim najít jednu slabinu systému. Ve výchozím nastavení se starlinkové terminály spoléhají na signál GPS, který je daleko snazší zrušit než Starlink samotný, a rušením GPS se jejich efektivita sníží až o 80 %.

Když se k hladu přidá žízeň

Nepokoje zuřící v ulicích íránských měst nejsou jen politického rázu. Možná právě proto jsou pro režim ajatolláhů nebezpečnější. Hodně lidí se nezajímá o politiku, ať už sami od sebe, nebo z naučené bezmocnosti. O svůj žaludek a žaludky své rodiny se ovšem zajímá každý kromě pár asketů, a je-li ekonomika tak zbídačelá, že jejich naplnění je nejisté, vyžene to na ulici i ty, kdo by jinak zůstali doma. A navíc dlouho nepršelo (i když v posledních pár dnech nějaké srážky konečně přišly), takže největší metropole Íránu, Teherán, byla silně postižena suchem.

Ukaž tvář, občane

„Mami, kdybys hrála v německém fekálním pornu, řekla bys mi to?“ ujišťoval se svého času nezapomenutelný Cartman ve filmu South Park: Peklo na Zemi. Jasné odpovědi se nedočkal, ale beztak věděl, jak se věci mají. Pro hlavní hrdiny seriálu, kterým je věčných deset let, nebyla návštěva „zakázaných“ stránek žádným problémem. Stačilo odkliknout dialog potvrzující, že jsou plnoletí. Tímto způsobem se na lechtivé portály dostávala více než jedna generace mládežníků, včetně těch, kterým je dnes kolem čtyřicítky.

Test Nickem Fuentesem

Sedmadvacetiletý Nick Fuentes, sám částečně mexického původu, je lídrem takzvaných groypers, skupiny mladých bílých (převážně) mužů, která nemá ráda Židy, Indy, gaye a hromadu dalších skupin. Groypeři tvoří část trumpovské koalice, ale s jinými jejími součástmi se často dostávají do konfliktu. Fuentes před pár dny dost sprostě zaútočil na manželku viceprezidenta J. D. Vance Ushu, která je Indka, a mezi groypery a zavražděným Charliem Kirkem panovaly tak napjaté vztahy, že v prvních minutách po jeho zastřelení nebylo úplně jisté, zda jej nezavraždil právě nějaký fanatičtější groyper.

Vzpomínka na Železnou lady

Margaret Thatcherová by letos měla sto let – a před padesáti lety se stala předsedkyní britské Konzervativní strany. To jsou dvě výročí naráz, měli bychom na ni tedy trochu zavzpomínat. Thatcherová byla ve své době dost netypickou konzervativní političkou. Nepocházela z vysokých kruhů společnosti (její otec byl hokynář) a neměla za sebou žádnou drahou soukromou školu, vypracovat se musela sama. Netrpěla také žádnou nostalgií po právě zaniklém britském impériu a dívala se víc do nejisté budoucnosti než do slavné minulosti, což je jinak na pravicové části spektra dost rozšířený sebeklam.

Když udeří džihád

Pláž Bondi byla až do předvčerejška známá jako jeden z klenotů města Sydney, veskrze pozitivní místo. Teď už bude navždy spojována s masakrem Židů, asi podobně jako Osvětim nebo Jedwabne. „Globální intifáda,“ tolik vzývaná levicovými studenty a profesory z univerzit, dorazila plnou silou i do Austrálie. Ale je zbytečné používat sedm slabik tam, kde postačí dvě. To, co se stalo v Sydney, byla svatá válka, džihád. Přes veškerý univerzitní radikalismus jeho vyznavači jen málokdy sáhnou po puškách a zahodí přitom vlastní život ve jménu zničení jiných životů.

Ženy mohou sloužit i mimo frontu

Včerejší sloupek mé kolegyně Terezy Viry, zabývající se otázkou odvodů v Německu, říká, že ženy by neměly sloužit na frontě. S tím plně souhlasím, příroda to tak již zařídila, že ženy jsou méně nahraditelné než my muži. Už jen ty nepoměry v počtu pohlavních buněk, které nám je souzeno vyprodukovat, mluví samy za sebe. Leč zároveň je patrné, že za dlouhá léta míru jsme ztratili kolektivní pojem o tom, jak moderní armáda funguje, a že současné války nevypadají jako ta první světová, kterou známe z filmů.

Česká železnice potřebuje zásadní změnu

Je trochu smutné, že Jiří Svoboda skončil v čele SŽ až poté, co u něj našli „osmdesát míčů ve strožoku“. Z pohledu pravidelného cestujícího měl být odvolán už dávno. Ale nejen on. Česká železnice se pod svým současným vedením drží kdesi dvacet let v minulosti. SŽ sice jednoho dne zjistila, že konkurenční ŘSD má proklikávací mapu staveb a PDF dokumenty k jednotlivým projektům, a tyto prvky zkopírovala, ale v zásadě je to cargo cult – slepé napodobování vnějších projevů vyspělejší civilizace, aniž by jim dotyčný rozuměl.

Když napadl sníh

Kolony aut, krok sun krok, bo silničáři tak, jak každý rok, su překvapení velice, že sníh zasypal jim silnice. Nohavicova písnička z roku 2006 je aktuální i letos. Nohavica sám se mezitím dostal na pomyslný index kvůli svým techtlím s Putinem (na mechtle snad nedošlo), ale na základním principu se nic nezměnilo. D1 stále vede přes Vysočinu, v zimním období stále občas přes noc nasněží – a následující ráno se na nejpostiženějších úsecích dálnic nehne ani kolo. U zemí typu Chile, kde v Santiagu nasněží tak jednou za deset let, se to dá pochopit.

Lidské safari

Přízraky minulosti spí jenom velmi nedokonalým spánkem. Sotva jsme začali kolektivně zapomínat na jugoslávské války 90. let, vrátily se nám na scénu v podobě čerstvě spuštěného vyšetřování v Itálii. Milánská prokuratura se domnívá, že má dostatek poznatků k tomu, aby stíhala zatím nejmenované osoby kvůli tomu, že si z Itálie jezdily do Sarajeva „zastřílet“. Sarajevo leží mezi kopci a v době obležení tam snajpeři měli ráj, můžeme-li tedy něco tak šíleného pojmenovat slovem „ráj“. Nejhorší na téhle zprávě je to, že ani nemůžete posoudit, jestli je to hoax, nebo ne.

Zakázané město na Kavčích horách

Forma financování veřejnoprávních médií se bude nějak měnit. Ještě není známo jak přesně, ale určitě směrem k větší přísnosti a menší hojnosti než dosud. Žádná vláda totiž historicky nebyla k ČT tak štědrá jako ta právě odcházející, která jí i přes velký odpor veřejnosti zajistila poplatky z notebooků a tabletů. Je tedy pravděpodobné, že bude následovat korekce směrem k normálu.

Stupidita, které se i bohové bojí

Slavný italský historik ekonomie Carlo Cipolla rozdělil lidské aktivity do čtyř segmentů: „inteligentní“ (pomáhají sobě i ostatním), „zoufalecké“ (pomáhají ostatním, škodí sobě), „banditské“ (pomáhají sobě, škodí ostatním) a „stupidní“ (škodí sobě i ostatním). Přechody jsou samozřejmě plynulé, takže mezi „bandity“ jsou jak typy, které hodně vydělají a moc neškodí, tak ty opačné, jež si svou zlovolnou činností nevydělají skoro nic a současně ostatním škodí hodně. Přesně na tomto pomezí banditismu a stupidity leží nedělní železniční epizoda od Lipníka nad Bečvou

Referendum s kurvítkem

Při uvažování nad titulkem tohoto sloupce jsem chvíli váhal, ale nakonec jsem usoudil, že expresivní výraz je naprosto namístě. Ono slovo na k by se sice dalo nahradit nějakým „kazítkem“ či podobným eufemismem, ale není to vhodné. Český sprostonárodní slovník zná ten pojem jako „kurvítko“ a toho se také budeme držet. Pro naivnější či neskonale slušné čtenáře – původní význam slova „kurvítko“ je tento: někdy v časech našich otců se poprvé začal výrazněji projevovat trend k tomu, vyrábět přístroje s omezenou životností, úmyslně ošizené za účelem toho, abyste si během několika let museli koupit novější model.

Z vězení do paláce a naopak

Vzpomene si někdo, co měli společného Gustáv Husák a Václav Havel? Oba seděli v komunistických vězeních. Husák v drsných padesátých letech, kdy byl semlet stalinskými monstrprocesy a hrozil mu trest smrti. Havel v osmdesátých letech, která byla jen o něco málo měkčí. Každopádně se tehdy v Československu ujal vtip, že nezbytnou součástí kariérní přípravy na úřad prezidenta je „posedět si v lochu“. Případ francouzského exprezidenta Sarkozyho, který si teď skutečně půjde posedět, by nám měl připomenout i tu opačnou cestu.

Hospoda historií

Kauza kolem údajných příspěvků Filipa Turka na síti Facebook je asi první velký český politický incident čistě digitálního charakteru. Dosud jsme byli zvyklí spíš na to, že politiky dohnala nějaká starší událost z reálného světa, typicky spojená s podnikáním, nákupem akcií a podobnými aktivitami. Dnes jde tedy o událost virtuální – a to má některé zajímavé důsledky. Zaprvé, bez spolupráce samotné sítě Facebook bude velmi těžké prokázat autenticitu, pravost toho, o čem se mluví – a to bez ohledu na to, co Filip Turek skutečně napsal či nenapsal, v čemž já sám nemám moc jasno.

Gyurcsányho model, aneb kdo vystřídá předsedu

Jednou ze stálic maďarské politické scény byl po dlouhá léta Ferenc Gyurcsány, bývalý předseda maďarské socialistické strany. V letech 2004–2009 byl dokonce maďarským premiérem. Roku 2009 katastrofálně (a zaslouženě) prohrál volby s Orbánem, leč předsedou socialistů zůstal. O dva roky později založil novou stranu, Demokratickou koalici, s ní prohrál troje další volby, ale ani jedna z těch porážek ho nepřiměla složit funkci předsedy. Věčný předseda nakonec odešel přímo do důchodu v květnu 2025, kdy mu bylo 64 let.

Éra posledního snímku

Každá doba má svoji symboliku. Průmyslovou revoluci u nás symbolicky zahájila první lokomotiva vjíždějící na dnešní Masarykovo nádraží (psal se rok 1845 a bylo nutno kvůli ní nejen prorazit stále ještě existující hradby, ale povolat ke kolejím i žehnajícího kněze). První film, první telefon, první rádiové vysílání spojující vzdálené národy, první exploze atomové bomby nad pouští v Novém Mexiku, první východ Země nad měsíčním obzorem, který zachytil z paluby Apolla 8 astronaut William Anders. Za covidu zase lidé v maskách a prázdné ulice jindy rušných velkoměst.

O hlupáku Hlinkovi a dalších kamenech úrazu první republiky

Tajemná obálka, která měla obsahovat poslední slova T. G. Masaryka, nakonec nic tak zásadního neschovávala; TGM měl v okamžiku jejich psaní před sebou ještě tři roky života. Je celkem charakteristické, že osobní úvahy nad blížícím se koncem se v textu střídají s komentáři na adresu domácího politického dění. Masaryk se nikdy nezabýval jen sám sebou. Osvěžující je prezidentova politická nekorektnost.

Lámání občanských svobod

„Musíme zlomit totálně chybnou představu, že mezi občanské svobody patří právo každého člověka komunikovat po šifrovaných kanálech.“ Tato věta nezazněla ani v ruské Dumě, ani na zasedání čínského politbyra. Pronesl ji Peter Hummelgaard, dánský ministr spravedlnosti a jeden z architektů současného kola „Chat Control“, poněkud dystopického euronávrhu na plošné šmírování komunikace Evropanů. Oficiálním zdůvodněním celé akce je samozřejmě ochrana dětí (vždycky jde o děti, drogy nebo terorismus), ale zde musíme panu Hummelgaardovi poděkovat, že byl nezvykle upřímný a řekl na plnou hubu, o co jde.

Rozchod nejen kolejí

Navštívíte-li někdy Pompeje, vzkříšené po dvou tisících letech spánku k jakémusi turistickému položivotu, všimnete si v jejich ulicích vyjetých kolejí od povozů, které tudy v časech císařů vozily náklady. Gumu tehdy ještě nikdo neznal, takže o pneumatikách nemohla být řeč, a tvrdá okovaná kola také vyryla do kamenné dlažby pěkně hluboké koleje. A jejich vzdálenost je nápadně podobná dnešnímu standardnímu železničnímu rozchodu 1435 mm. Nemáme žádné důkazy o tom, že by se britští inženýři, kteří vyměřovali první železnice před dvěma stoletími, inspirovali u Římanů; valná většina Pompejí tehdy beztak ležela pod vrstvou sopečného popela

Konec habešského císaře

Před padesáti lety, 27. srpna 1975, zemřel poslední císař Etiopie, Haile Selassie I. Starý muž, svržený z trůnu klikou důstojníků o rok dříve, nedostal ani šanci dožít své poslední roky v exilu. Zemřel ve vazbě, přičemž není zcela jisté, zda jej nezavraždili. V zemi, kde císař hrál roli zástupce Boha na zemi a jejíž královská dynastie odvozovala svůj původ od legendárního krále Šalamouna, bylo nebezpečné nechat takovou ikonu naživu. Tento skoro zapomenutý okamžik byl pro Afriku daleko přelomovější, než se zdá.

Když se rudá promísila s hnědou

Toho srpna se Moskva zahalila do slavnostního a vyvěsila prapory s hákovými kříži … moment?! Ano, s hákovými kříži. To je to, čím se dnešní milovníci Ruska nijak nechlubí a ani od hnutí Stačilo! o tom neuslyšíme, ani od těch soudruhů, kteří tak horečnatě vzpomínají na blaho reálného socialismu. Nicméně ani oni nedokážou vymazat ze světa fakt, že 23. srpna 1939 se Hitler a Stalin, tedy prostřednictvím svých ministrů zahraničí Ribbentropa a Molotova, dohodli na rozdělení Evropy.

Medicína ve stínu Galtona a Mengeleho

Jen k máločemu má dnešní civilizace rozporuplnější vztah než k tomu, co všechno lze „provádět na dětech“. Jsou lidé, kteří považují za rozumné umožnit dorostencům chirurgickou změnu pohlaví; jsou lidé, kteří považují (mužskou) obřízku, nebo dokonce i propíchnutí uší kvůli náušnicím za nepřijatelný zásah do práv dítěte. Prášky vypadají na první pohled neškodněji, takže objem léčiv, jež se dnes předepisují nezletilým pacientům, každým rokem roste. Nedávný pokus plzeňského psychiatra Vevery, který rozeslal několika desítkám mladých psychiatrů falešnou kazuistiku dospívajícího chlapce , ukázal, že dvě třetiny lékařů by svého pacienta ihned „nacpaly léky“.

Nepříliš pravděpodobní kamarádi

Mírová smlouva uzavřená mezi Arménií a Ázerbájdžánem patří k „překvapením roku“ – málokdo s ní počítal. To, že se na jejím uzavření podíleli Američané, je očekávané ještě míň. Plánovaný komunikační koridor, který má procházet arménským územím a spojovat Ázerbájdžán s jeho nachičevanskou exklávou, povede prakticky na dohled íránské hranice. Bude se jmenovat po Trumpovi (jak jinak) a Američané si vyhradili právo v něm zřídit a udržovat veškerou nezbytnou infrastrukturu. Procházet tudy má železnice, silnice, ropovod, plynovod a optické komunikační kabely.

Konec dlouhého pochodu institucemi – nebo jen přestávka?

Kolumbijská univerzita, jedna z největších vysokých škol v USA a prominentní člen „Břečťanové ligy“, se dohodla s Trumpovou administrativou na mimosoudním vyrovnání, jehož součástí je také pokuta ve výši 200 milionů dolarů. Ta není pro instituci nijak závažná, elitní vysoké školy vesměs sedí na pořádném balíku peněz („endowments“), darovaných zámožnými absolventy. Závažnější je, že v rámci vyrovnání musela slíbit, že upustí od všech možných „rasově citlivých schémat“ a zavede striktně neutrální principy přijímání nových studentů i učitelů.

Orlová, Achillova pata republiky

Slavný řecký hrdina Achilles byl prý na celém těle nezranitelný, protože jej matka máčela v řece Styx. Držela jej přitom ale za patu – a pata byla jediným místem jeho těla, kterého se nedotkla posvátná voda Styxu. Tím pádem bylo možno Achillovi ublížit právě jen zásahem do paty – a to se právě povedlo v trojské válce princi Paridovi, který Achilla zabil. Po Achillovi se tak jmenuje i mohutná šlacha, která spojuje lýtkový sval s patou – a právě tato šlacha stála za dnešním sloupkem, protože autora postihl „zánět jak bič“.

Prezident šlápl do bažiny

Historie je užitečná učitelka – za předpokladu, že při jejím výkladu dáváme pozor. Pokud ale posloucháme jen napůl, můžeme se pak dopustit, v nejlepším případě, pořádného faux pas. Jedno takové faux pas má nyní na kontě prezident Petr Pavel, který se v rozhovoru s Natalií Sedleckou z Rádia Svobodná Evropa vyjádřil pro striktnější sledování Rusů v Evropě s tím, že Spojené státy za druhé světové války také „podrobily sledování japonskou populaci“.

U Torre-Pacheco se bojuje za Prahu

Když před 90 lety zuřila španělská občanská válka, na stranu levicových republikánů odcházeli bojovat dobrovolníci z různých evropských zemí. V Československu jsme měli levicových intelektuálů dost a vžila se mezi nimi formulace „U Madridu se bojuje za Prahu“. Měla symbolizovat myšlenku, že nepodaří-li se fašismus porazit ve Španělsku, hrozí dříve či později i u nás. Nakonec jsme dopadli ještě daleko hůře, protože se u nás vystřídaly oba vražedné totalitní režimy; to, že Praha přežila a nedopadla stejně jako Varšava, je menší zázrak. Nicméně historie nikdy nekončí a některé analogie můžeme pozorovat i teď.

Dvě ega a Muskova třetí strana

Rychlé rozkmotření mezi Donaldem Trumpem a Elonem Muskem se dalo čekat. Oba muži jsou ze svého okolí zvyklí na to, že mají poslední slovo. V Bílém domě ovšem oba zároveň poslední slovo mít nemůžou. Číst jejich konflikt pouze jako srážku dvou eg by ale bylo krátkozraké. Oba jsou velmi odlišné typy lidí. Současného amerického prezidenta by bylo férové charakterizovat jako baviče, kterého vynesla k moci jeho mimořádná schopnost mobilizovat zájem uživatelů na sociálních sítích. Pro tuto schopnost je naprosto nepodstatné, jestli jeho výroky něco znamenají nebo zda mají něco společného se skutečným záměrem něco dělat.

Starší články