Turecký prezident Erdoğan, podle ústavy výkonná hlava státu, požaduje po švédské vládě ústupky výměnou za to, že přestane blokovat vstup Švédska a Finska do NATO. Konkrétně mu leží v žaludku skutečnost, že ve Švédsku je poměrně silná komunita tureckých Kurdů a jejich potomků, jejichž vztahy k turecké vládě nepatří mezi nejvřelejší. Část z nich podporuje nezávislost tureckého Kurdistánu. Erdoğan označil Švédsko za „líheň terorismu“ a podle tureckých médií by chtěl ze Švédska „repatriovat“ 33 osob, patrně přímo do vězení.

Švédská vláda na tento druh vydírání nemůže přistoupit, jednak kvůli tomu, jak by to před veřejností vypadalo, jednak proto, že je to menšinová vláda, držená u moci poslankyní Amineh Kakabavehovou, rodačkou z íránského Kurdistánu. Ta je s Erdoğanem na kordy už dávno a se současnou švédskou premiérkou Anderssonovou uzavřela smlouvu o podpoře vlády výměnou za velmi kritický oficiální postoj Švédska k Turecku. Kurdů žije ve Švédsku mnohem více než etnických Turků a tvoří volební blok, který nelze úplně ignorovat. Prekérní situace, není-liž pravda?

Na špinavější práci jsou tu vždycky Šedí vlci, Osmani a podobné pololegální gangy, které se navenek tváří jako kluby motorkářů, ale prakticky jde o prodlouženou ruku Ankary, vždy připravenou někomu vytlouct okna nebo zapálit auto. Kazatelé v rakouských a německých mešitách dostávají notičky z Turecka zcela veřejně. U sebe doma pozavíral Erdoğan takové množství novinářů, že se ve světové olympiádě perzekuce psaného slova může těšit ze stříbrné medaile (víc už jich sedí jenom v Číně). Občanské protesty v istanbulském Gezi parku byly rozehnány s legendární brutalitou, pronásledování příznivců kazatele Fethullaha Gülena připomíná klasické totalitní praktiky. Turecké jednotky vozily na řecké hranice zástupy migrantů z arabského světa a popoháněly je proti řeckým plotům a strážím, stejně, jako tak učinil Erdoğanův kníratý kolega Lukašenko.

Ale přesto se se starým tureckým tyranem všichni vesele baví, nevyloučili ho z žádného elitního klubu, Merkelová svého času přijela doprošovat ho o zavření balkánské migrační cesty a tak dále. Teď drží v rukách švédskou a finskou přihlášku do NATO a může ji podle libosti roztrhat. Žádní Čeští elfové ani CTHH se nevěnují identifikaci proturecké propagandy na pofiderních webech ani na Facebooku, žádný CZ.NIC nepátrá po Erdoğanovi nakloněných stránkách, které by měl zablokovat. Prostě je to takzvaně náš pan spojenec.

Příčiny toho, proč Erdoğan při budování svého nečistého vlivového impéria uspěl tam, kde Putin ne, jsou asi hlavně dvě. První je ta, že starý intrikán z Ankary ví docela přesně, kde leží ty opravdu nepřekročitelné červené čáry, a nikdy je nepřekročil. Vtrhnout vojensky do Sýrie nebo poslat vojenskou misi do Libye, to se toleruje a to také Turci udělat mohli, aniž by to pro ně mělo následky. Kdežto otevřená invaze třeba do Řecka nebo Bulharska, podobná té ukrajinské, ta už by byla přes čáru. V jejich případě se Erdoğan také vždycky spokojil jen se zastřenými výhrůžkami a popichováním. A za ústupky chtěl pokaždé bakšiš. Nejspíš jej bude chtít i teď.

Ta druhá příčina tolik nesouvisí s Erdoğanem, jako spíš s Tureckem samotným. Dávní zakladatelé Konstantinopole, která se dnes změnila v Istanbul, si její geografické umístění vybrali velmi dobře. Pomineme-li dovoz nerostných surovin, Rusko je z pohledu zbytku Evropy periferním státem. Ale mocnost, která sedí na vstupu do Černého moře, má zajištěno místo u jednacího stolu už jen na základě své přítomnosti na Bosporu.

Erdoğan sám čelí roku 2023 prezidentským volbám, které může zcela dobře prohrát; průzkumy jsou pro něj už dlouho nepříznivé. Ale i kdyby v megalomanském prezidentském paláci, který si současný turecký lídr nechal postavit v Ankaře, došlo ke střídání stráží, Turecko samotné se ze své strategicky důležité pozice nikam nehne a to je důvod, proč jsou vůči němu ostatní evropské státy o něco opatrnější.

Tak schválně, jak velký bakšiš tentokrát poputuje do Erdoğanových rukou? Uzavírejte sázky, dámy a pánové.