Situace na ukrajinské hranici je nejistá. Může z toho být válka a nemusí, protože do hlavy Putinovi nikdo nevidíme. Co ale autora tohoto sloupku poněkud dráždí, jsou politici věštící, že válka bude. Britský premiér Johnson i americký prezident Biden se v poslední době v tomto směru vyjádřili docela přesvědčeně. Je možné, že vědí něco, co my ne, ale stejně. To je hodně pochmurné proroctví, a dokonce i mně, starému cynikovi, nahání trochu strach.

Proto je potřeba situaci trochu odlehčit. Představme si prosím na chvíli, že by takové svoje předpovědi musel dotyčný člověk provázet adekvátní sázkou. Samozřejmě jen v rozsahu odpovídajícím jeho ekonomickým možnostem, takže průměrný občan by vsadil pětistovku, průměrný novinář… inu, raději tři stovky…, průměrný poslanec deset tisíc korun a tak dále, až někde na úrovni prezidenta velké země by mohlo jít třeba o deset tisíc, ale dolarů.

Něčemu takovému říká libanonský intelektuál Nicholas Nassim Taleb „skin in the game“, vlastní kůže ve hře, a považuje to za zásadní prvek důvěryhodnosti člověka. U proroků zkázy všeho druhu by to byl nesmírně užitečný korektiv. Místy to funguje, jsou totiž i lidé, kteří se do podobného risku pouštějí dobrovolně a vytvářejí takzvané predikční trhy. A někteří z nich na tom dokonce umějí i vydělat, protože jejich předpovídací schopnosti jsou na vysoké úrovni. U těch dalších je aspoň z jejich výsledků vidět, že se na jejich odhad nemůžete příliš spolehnout a že jejich sebejistota neodpovídá skutečnosti.

Odhaduji (a jako novinář bych na to určitě své tři stovky vsadil), že kdyby se podobná povinnost zavedla mezi politiky, novináři a komentátory, ony „taktak legální“ organizace přijímající jejich šeky by měly nečekané žně. Tedy minimálně do doby, než by se intelektuální vrstva naučila určité zdrženlivosti a přestala neustále vypouštět verbální balonky s pomyslnou umrlčí lebkou. Nic vás o vlastní omylnosti nepoučí lépe než nutnost poslat deset tisíc hudební skupině, kterou byste nechtěl slyšet ani při onom posledním poležení v rakvi.

Celý tento návrh zní jako fraška a popravdě je tak i myšlen, ale přesto má určité racionální jádro. Navykli jsme si až příliš na negativní zprávy a názory, které s naším vnitřním podezřením, že celý svět je buď v zadnici, nebo jen poslední kousíček od ní, příjemně rezonují. V malování čerta na zeď „jede“ kdekdo, včetně mnoha společensky významných osob; čím hroznější zpráva, tím více lajků, kliknutí a sdílení. Je to druh duševního smogu a smog se v různých metropolích světa začalo dařit odbourávat až tehdy, když za něj znečišťující firmy musely něco platit.