KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Pozvolné fyzické chátrání aneb když schází Sokol

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Pozvolné fyzické chátrání aneb když schází Sokol

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vrátíte-li se po Novém roce do tělocvičny, musíte konstatovat, že ve srovnání s prosincem je v ní poněkud plno. Přebytečná kila po svátcích nebo tradice novoročních předsevzetí vyženou určité procento obyvatel cvičit. Objevují se velmi tlustí, velmi hubení, ale i jiní; bývají k poznání podle držení těla vytvarovaného spíš kancelářskou židlí než žebřinami a také podle toho, jak neobratně berou do ruky některé náčiní. Říká se jim ledňáčci.

Neposmívám se jim, naopak jim fandím. Ale smutně, protože dlouhodobá zkušenost mi říká, že do března to vydrží tak jeden. Ten jeden vytrvalec už má dobré vyhlídky zůstat cvičit napořád, ale všichni ostatní po pár týdnech odpadnou a vrátí se k tomu, co dělali dřív – a co je přivedlo do stavu pozvolného fyzického chátrání.

Moderní civilizace má vážný problém s tělesnou schránkou a jejím stavem. Neplatí to zdaleka jen v České republice. Spektrum úrovně fyzičky se notně roztáhlo. Na jednom konci jsou profesionálové a velmi oddaní amatéři, kteří dokážou do svého tréninku zapojit veškeré znalosti současné vědy a techniky a pak podávají dříve neslýchané výkony. Starořecký vítěz olympijských her by se na ty moderní patrně ani nekvalifikoval.

Na tom druhém konci spektra je ale průměrný občan, který je na tom fyzicky hůř než jeho rodiče a prarodiče ve stejném věku. Ochablá záda, shrbená ramena, přerostlé břicho, vysoký tlak a bolavé klouby se roztahují do čím dál mladších věkových kategorií. Částečně je to dáno nedostatkem pohybu a postupné mizení „ledňáčků“ z tělocvičny je důkazem toho, jak obtížné je věnovat se tělesné aktivitě sám.

Pro určitý typ introvertů tedy ne, ti jsou spokojeni s tím, že zvedají činky o samotě. Ale pro ty ostatní je to asi navíc ještě psychická námaha. Mají i jiné povinnosti a není úplně snadné si udělat v běžném rozvrhu časový prostor na něco, co se jejich šéfům či partnerům může jevit jako zbytečný narcisismus. Péče o vlastní zdraví totiž není v žebříčku moderních hodnot příliš vysoko, bohužel.

Když už jsme u těch ptačích jmen, mívali jsme jednu tradici jménem Sokol. Do nějaké míry existuje dodnes, ale je jen stínem své bývalé slávy. To býval docela dobrý recept na to, jak se kolektivně udržovat fit. Po cvičencích se nechtěly žádné extrémní výkony ani účast na soutěžích, cvičení se mohli účastnit i lidé méně zdatní, kteří by se třeba do vysloveně sportovního klubu styděli přijít. Byla to společenská příležitost, kam jste se mohli těšit i na jiné lidi, nejen na to, že se protáhnete. Organizace cvičení respektovala potřeby rodičů s dětmi i důchodců. A pamětníci z první republiky na své sokolské dny vzpomínali ještě dlouho a rádi.

Ačkoliv jsme od té doby značně zbohatli, tato moudrost předků se nám nějak vytratila ze zřetele. Škoda, fungovalo to skvěle. Možná je čas si přiznat, že ten recept byl dobrý, a aspoň trochu jej oživit. Po covidovém útlumu jsme na tom totiž s fyzičkou asi nejhůř v celé historii. A to se brzy pozná, na zátěži zdravotnictví i na kvalitě života.

25. ledna 2022