Německý ministr financí Christian Lindner, jinak asi nejnadějnější postava německé pravice, se prý na začátku války těžce blamoval tím, že ukrajinskému velvyslanci Melnykovi odmítl pomoc s tím, že Ukrajina za pár dní stejně nebude existovat. Přepočítal se a nebyl přitom sám; naštěstí byli k brzké pomoci ochotni jiní, například Velká Británie. Ukrajina bojuje už čtyřicátým dnem, a navíc docela úspěšně.

Momentální ústup Rusů od Kyjeva a Sum se sice Kreml snaží prodat jako politické rozhodnutí. Ale obrovské množství zničené techniky, kterou tam za sebou zanechali a kterou mají dobrovolníci z OSINT serverů problém vůbec spočítat a roztřídit, vypovídá o tom, že to bylo rozhodnutí vynucené okolnostmi.

Důvodů, proč se ukrajinský odpor nezhroutil, je povícero, ale jeden z nich jmenují skoro všichni vojenští experti, kteří analyzovali situaci. Ukrajina po roce 2014 přestavěla svoji armádu podle západních vzorů, zejména amerického a britského, a to znamenalo její zpružnění.

půjdou do mlýnku na maso, pokud se mu mohou vyhnout, a naopak dokážou využít nečekaně výhodné situace, se kterou vrchní velení nepočítalo. Tím nabývá celá obrana země na flexibilitě: dokáže se včas stáhnout před drtivým úderem kladiva, které by méně přizpůsobivého protivníka zničilo, a bodnout zezadu do zásobovacích linií nepřítele, když to nečeká.

Na to, že pružnost je důležitější než hrubá síla, bychom neměli zapomínat ani my a ani v míru. Kdekoliv se buduje nějaká velká struktura, firmou počínaje a Evropskou unií konče, tam se začnou v její centrále koncentrovat osobnosti, které touží po co největší koncentraci moci a po tom, poroučet ostatním. Je to přirozený proces, protože tento typ lidí prostě existuje a existovat bude. Ale pokud se nechá volně běžet, výsledkem bude nepružný, rigidní obr, ve kterém bude vedení rozhodovat i o barvě hadru uklízeček (nebo snad moderně „manažerek podlahových krytin“?).

Typickým rysem takových obrů bývají impresivní statistické údaje, jejichž téměř průmyslovou produkcí se vyznačoval už i zaniklý Sovětský svaz. Možná jsou dokonce tím vůbec nejtypičtějším rysem: všimněte si, jak málo skutečně funkční státy a firmy plýtvají časem na neustálé zdůrazňování, čeho všeho mají nejvíc na světě, a jak běžné je to naopak u pofiderních režimů a organizací, které se novými úspěchy moc chlubit nemůžou. Ale za zástěrkou oslavných statistik se skrývá rigidita, byrokracie a zkornatělé cévy. Jednoho dne přijde krize, která nemilosrdně sáhne do rezerv a odhalí všechny slabiny, o kterých nahoře nechtěli slyšet. Pak nastane čas hroucení gigantů, jejichž nohy byly ve skutečnosti z hlíny.

A proto: važme si pružnosti a braňme ji. Ti, kdo ji chtějí omezit, většinou argumentují buď právě silou, nebo zvýšením efektivity. Kdyby to tak opravdu bylo, dávno by se celý svět spojil v jeden obrovský superstát a jeho ekonomika by byla tvořena jednou globální superfirmou, která by vyráběla všechno. Očividně to tak není.

I proto má cenu udržovat Českou republiku, potomka státu vzniklého už za raných Přemyslovců, stále jako separátní jednotku, jež jedná a rozhoduje o svých věcech převážně sama, která je ochotná ke spolupráci, ale nikoliv k podrobení. Jsou lidé, kteří touží po tom, stát se malou provincií velkého celku a malým kolečkem ve velkém stroji. Jenže velký stroj, který sjede z cesty a zapadne do bahna, jen tak nevyprostíte, kdežto dvacet pěšáků se z něj dostane snadno a nijak si přitom neublíží. Kdo si chce tuto skutečnost potvrdit, může si sednout k současným videím z Ukrajiny, která za pomoci pěchoty zničila takových velkých strojů spoustu – a jednoho velkého medvěda tím dovádí k šílenství.