KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA

Historické lekce z Terstu

KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA
Historické lekce z Terstu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Město Terst, kde se autor toho času momentálně nachází, má už příjemné středomořské klima s modrou oblohou, ale stále ještě s dostatkem vláhy na to, aby kopce kolem něj byly zelené a nehrozila jim ona klasická vyprahlost, na kterou už běžně narazíte jižněji. Také je to město, na kterém se dvacáté století notně podepsalo.

Okolí antického přístavu, po kterém v centru města ještě zůstal starý amfiteátr, zpustlo po pádu římské říše natolik, že sem franští králové pozvali Slovany, aby region znovu osídlili. Od té doby už zůstalo „etnicky na hraně“ mezi románským a slovanským světem; italský živel se nejvíce koncentroval ve městě, kdežto okolní vesnice byly slovinské. Ale Slovinci se stěhovali i do Terstu samotného a v 19. století prý šlo o největší slovinské město, protože tu žilo o několik tisíc víc Slovinců než v samotné Lublani.

Tím ale velké míšení lidu teprve začalo, protože v 18. století se Terst stal zdaleka nejvýznamnějším obchodním přístavem habsburské říše. Investice, se kterými začala už Marie Terezie, sem přitáhly obrovské množství námořníků, dělníků, zaměstnanců, obchodníků a úředníků ze všech stran. Usadili se tu Němci, Srbové, Italové, Židé a jistě tu byli i Češi, vždyť právě přes Terst se do zbytku světa vyvážely produkty průmyslově rozvinuté části monarchie. (Vynálezce lodního šroubu, chrudimský rodák Josef Ressel, má ostatně v terstském přístavu sochu.)

Podle posledního rakousko-uherského sčítání lidu roku 1910 tu žilo téměř 30 % cizinců. Terst byl přirozeně multikulturní už v době, kdy to slovo ještě nebylo politickým fetišem. Jak ale moderní nacionalismus sílil, ve městě občas tekla i krev. Habsburkové dávali přednost Slovincům, které považovali za spolehlivé, a Italové na to reagovali občasnými nepokoji.

První světová válka znamenala konec éry různorodosti. Itálie, která se i přes neuvěřitelnou tupou zabejčenost svého maršála Luigiho Cadorny přece jen nakonec ocitla na straně vítězů, si z území rozpadající se podunajské monarchie nárokovala svůj díl, a vzhledem k množství Italů ve městě dostala i Terst s okolím. V nové éře národních států už žádný přístavní babylon neměl místo a Mussoliniho režim také vyhlásil svůj cíl udělat z Terstu „to nejitalštější“ město. Tím se karta obrátila a začal útlak Neitalů. Část z nich se rozhodla odstěhovat, někteří Slovinci vytvořili iredentistické hnutí a začali s novými pány bojovat. Jak třicátá léta temněla, několik tisíc místních Židů uteklo včas; kdo tak neučinil, vesměs skončil v německých vyhlazovacích táborech. Slovinští partyzáni přepadávali italské a německé vojáky a slovinský panteon národních mučedníků se rozrostl o několik popravených mužů.

Na přelomu dubna a května 1945 dobyli město Jugoslávci a příliš se netajili tím, že mají v úmyslu jej anektovat. Než mohlo dojít k úplné etnické čistce, převzali kontrolu nad Terstem a okolím Spojenci, kteří z něj na devět let vytvořili speciální zónu, nepatřící formálně ani k Itálii, ani k Jugoslávii. Teprve po Stalinově smrti došlo k jejímu definitivnímu rozdělení. Itálie dostala Terst samotný a k němu tenký proužek přístupového koridoru podél pobřeží, který se dodnes táhne mapou jako vzdálený dotek studené války. Jugoslávie pak téměř všechno kolem, včetně měst Koper a Piran, která měla dříve významnou italskou populaci. Dnes je Terst z valné většiny italský, na slovinské straně naopak téměř žádní Italové nezbyli.

Potíže města neskončily válkou, která zničila značnou část přístavního vybavení. Ocitlo se téměř přesně na železné oponě, a i když se Jugoslávie brzy rozkmotřila se Stalinem a rozhodla se jít vlastní cestou, z hlediska západního bloku byl přístav položen na naprosté periferii nově vznikajících evropských společenství. Teprve po pádu komunismu zde obchodní aktivita zase ožila. Nově svobodné země střední Evropy se k využívání terstského přístavu rády vrátily. Po druhé půlce dvacátého století tu zůstala už jen jedna akutně bolavá jizva, a to šestiproudá magistrála, kterou nějaký bezejmenný byrokrat položil přímo kolem přístavu. Řev motorů z ní dosti narušuje příjemnou atmosféru města.

Pohled na Terst, kdysi čtvrté největší město rakousko-uherské monarchie, je podstatně méně tragický než třeba na Berlín nebo Varšavu, které byly ve válce zcela zničeny. Staré domy v nezaměnitelně rakouském secesním stylu ještě stojí. Ale ti, kdo je postavili, stejně mnohdy rozmnožili zástupy vyhnanců jen proto, že mluvili „tím špatným“ jazykem. Tady, na přístavních molech u nejsevernějšího výběžku Jadranu, musí člověka nutně napadnout, že přes veškerý vědeckotechnický vývoj bylo ono dvacáté století z pohledu evropské civilizace pořádná regrese.

Snad už se to nebude opakovat.

10. května 2022