Jedním z jevů, které provází demokracii už od jejích počátků, je ztráta smyslu pro to, kdy skončit. Dříve úspěšní politici kandidují do předem ztracených voleb a potápějí svoje strany, aniž by si byli schopni přiznat, že je čas od něčeho couvnout.

Tentýž problém, ale v mnohem větším měřítku máme s pandemií covidu. Nemůže trvat věčně, tudíž jednoho dne nevyhnutelně skončí přechodem do endemického stavu. Zatím ale jen málo států jako by s jejím koncem vůbec počítalo. Na spoustě míst světa se už dopředu řeší otázka, jak často budou potřeba boostery vakcín proti covidu, aniž by vůbec existovala vědecká shoda na tom, jaký měřitelný efekt bude ta čtvrtá, pátá, šestá či kdovíkolikátá injekce vůbec mít.

Proti reálnému světu je politika pomalý proces, asi jako brontosaurus, kterému šlápnete na ocas a jemu chvíli trvá, než to na opačném konci svého dlouhého těla pocítí. To také v první fázi covidové krize znamenalo, že než se příslušné orgány rozhoupaly, roznesla se infekce do celého světa. Teď se ale pozvolna stáváme svědky opačného problému: neochoty se covidové pandemie úředně vzdát.

Virus SARS-CoV-2 v dohledné době globálně ani lokálně nevyhladíme – omikron je tak nakažlivý, že překonal i velmi tvrdá opatření v Číně –, ale zatím (důležité slovo: „zatím“) se zdá, že bychom s ním mohli koexistovat podobně jako s dalšími koronaviry (229E, NL63, OC43 a HKU1), které dnes způsobují běžné nachlazení a případy těžké infekce jsou u nich vzácné, i když nikoliv neslýchané. Úmyslně píšu „dnes“, protože nevíme, jak kdysi dávno ten jejich nástup do tehdejší populace vypadal. Existuje určité podezření, že velká chřipková epidemie v letech 1889–1890, která zabila zhruba milion lidí, byla ve skutečnosti prvním zjevením koronaviru OC43, ale prokázat to nade vši pochybnost bude asi nemožné.

Rozumným postupem by bylo určit si teď nějakou „exitovou strategii“, za jakých okolností se budou současná opatření uvolňovat. Největším problémem je potenciální zátěž zdravotního systému. Základem takové strategie by tedy mohl být počet pacientů, které covid-19 přivedl do nemocnice – přičemž je nutné rozlišovat tyto pacienty od těch, kteří tam leží z jiného důvodu a pouze jim vyšel pozitivní test.

Tato čísla umíme počítat celkem přesně, a dokonce i s jistou mírou spolehlivosti odhadovat dopředu, a to podle dat z jiných států, které mají na infekční křivce před Českou republikou náskok. A měli bychom si určit i „nulovou variantu“ – mez zátěže, pod kterou se stát a společnost vrátí ke způsobu fungování z roku 2019. Lidé přece potřebují nějakou naději a s určitou nenulovou mírou rizika jsou ochotni se smířit. Kdyby nebyli, nikdo by ráno nesedl dobrovolně za volant auta nebo si nekoupil letenku.

Bohužel je příliš mnoho politiků do celé věci zainvestováno na emocionální úrovni. Tlačili-li nějaká opatření, nechtějí mít pocit kapitulace – a už dvojnásob ne před nějakými křiklouny z internetu. Přestávají vnímat problém optikou „udělat maximum dobrého“ a přecházejí od ní k mentalitě „potrestat nepřítele“. Dlouhodobě ale takový přístup zadělává na více problémů, než se zdá. Už teď je propast nedůvěry mezi občany a jejich lídry rozevřená více, než je zdrávo.

Veřejná konzultace a uvažování nad „exitovou strategií“ by tu propast možná mohly zase trochu zúžit. Co na to říkáš, nová vládo?