Německo po druhé světové válce, a zejména po roce 1989, je zvláštní, poněkud pacifistický stát. Předchozí pruský militarismus z něj byl vytlučen tak důkladně, že už se nejspíš nikdy nevrátí. I když za studené války byly armády obou německých států početně silné a dobře vybavené a i když nyní kancléř Scholz přidělil bundeswehru sto miliard dolarů (ta částka je daleko vyšší než celý český státní rozpočet!), prestiž armády, uniforem, špičatých přileb a jízdních pomníků dávno zesnulých generálů nenávratně vyprchala. I přesto, že v nejbližších letech budou vojáci vydělávat více než učitelé, na žebříčku společensky uznávaných povolání tomu bude naopak.

Samozřejmě, vzdá-li se nějaká země toho, ovlivňovat svoje okolí hrubou fyzickou silou nebo věrohodnými výhrůžkami jejího použití, musí najít nějaký jiný způsob, jak prosazovat svoje zájmy. Nikdo totiž není až takový mírumilovný pojídač lotosů, aby s sebou nechal orat dle libosti a ustupoval ve všem. A znovusjednocenému Německu zbývala hlavně jedna možná síla: ekonomika. Největší exportní a průmyslová velmoc Evropy měla přetékající pokladnice a ekonomického vlivu ažaž.

Tato krátká rýmovačka zní dobře, a dokonce i do jisté míry fungovala. Zejména v případě menších a kulturně příbuzných států jako Česká republika, které neměly tak úplně na výběr. V našem pojetí ji ztělesňuje slavná scéna z filmu Věry Chytilové Dědictví, ve které se vesničané stavějí do pozoru před projíždějícími Němci a poníženě na ně volají „Gutn tág!“. To už nebyl strach ze skutečné tvrdé moci, to byla podmanivá vůně šustících bankovek západní měny, která ohýbá páteře téměř stejně spolehlivě jako pochodující holinky dobyvatelů.

Jenže v případě velkých států funguje „Wandel durch Handel“ oběma směry, a pokud si Němci namlouvali, že podobným způsobem zapůsobí na Rusko nebo Čínu, šeredně se spletli. V případě Číny teď musí každý velký podnik (nejen ty německé) řešit otázku, zda budou jeho zaměstnanci či oficiální materiály smět používat slova jako „Tchaj-wan“ nebo „Ujgurové“, nebo zda bude mít příležitost na gigantickém čínském trhu něco vydělat.

A co se Ruska týče, v jedné věci se Kreml nespletl: strategická závislost Německa na ruském plynu, kultivovaná už bývalým kancléřem Schröderem a dále posílená Angelou Merkelovou, znamená, že německá vláda si ve věci sankcí nemůže dovolit podpořit tvrdý polský návrh na úplné utětí obchodních vztahů s Ruskem. Příliš mnoha lidem by hrozilo zmrznutí, když ne teď, tak v příští zimě.

Gerharda Schrödera, který se po skončení své politické kariéry dal otevřeně do služeb Gazpromu, teď de facto v Německu vylučují ze slušné společnosti; dokonce ani kancelářské pracovní síly už pro něho nechtějí pracovat. Ale pokud už stavíme pranýře, Merkelová by si plně zasloužila stát tam vedle svého předchůdce. Měla šestnáct let na to, aby snížila závislost Německa na ruském plynu; udělala pravý opak a důsledkem je skutečnost, že německé peníze teď pomáhají zajistit ruskému režimu holé přežití. Princip „Wandel durch Handel“ selhal a Německo se ze snu o spořádaných, mírumilovných státech provázaných vzájemným obchodem probudilo s morální kocovinou.

Otázka je, co nastoupí po něm. Doufejme, že něco racionálnějšího.