„Bez spojení není velení,“ říká stará vojenská moudrost, a opravdu, už Xerxes, Caesar nebo Hannibal spoléhali při koordinaci svých tažení na síť rychlých jízdních poslů. Říše Inků, která neznala koně, vybudovala dokonalý systém silnic pro rychlé běžce, kteří si co pár kilometrů předávali rozkazy z Cuzca po štafetovém způsobu. Dokázali přenést zprávy až na vzdálenost 250 km za den, což je vzhledem ke skutečnosti, že šlo opravdu jen o lidi s velmi rychlýma nohama, navíc ve složitém terénu And, dodnes naprosto fascinující.

Moderní svět je propojen hustou pavučinou optických kabelů, ve kterých datové přenosy urazí 250 km ne za den, ale za pouhou milisekundu. To je páteř komunikační infrastruktury lidstva, sestávající hlavně z podmořských kabelů mezi Severní Amerikou, Evropou a východní Asií (ostatní světadíly a regiony jsou připojeny také, ale kapacita spojení je podstatně menší). Na souši pak předivo kabelů doplňují bezdrátové sítě – buď ty mobilní, dnes nejčastěji 4. generace, nebo lokální wi-fi. Ty se zase starají o to, aby se z připojení k internetu mohli těšit i koncoví uživatelé, kteří v současné době dávají přednost snadno přenosným mobilním zařízením: smartphonům, notebookům atd. Stolní počítače připojené kabelem sice nikam nezmizely, ale ve srovnání s přelomem století už nehrají tak dominantní roli.

I v míru je internetová síť zranitelná, například hackerskými útoky. (Většina těch opravdu nebezpečných hackerů ale neusiluje o rozvrácení spojení: spíš jim jde o tiché, nenápadné ovládnutí důležitých síťových prvků.) Roku 2011 se v médiích nakrátko proslavila gruzínská bábuška, která při hledání mědi nedaleko hlavního města Tbilisi poškodila lopatou důležitý kabel a na několik hodin odpojila celou sousední Arménii od internetu. Na 99,9 % si ale v klidných časech můžeme být jisti, že internet poběží.

Válka samozřejmě takovou situaci velmi mění. Najednou je v zájmu velkých hráčů – států – buď kontrolovat, nebo úplně přerušit komunikaci protivníka. Podmořské kabely lze zničit nejsnáz, hlavně v místech, kde se vynořují na pevninu. Podzemní kabely jsou zranitelné bombami, stejně tak různé centrály a serverovny, do kterých se sbíhají. Vysílače mobilního signálu, vesměs umístěné na vyvýšených bodech, si o zásah přímo koledují.

Proti tomuto nebezpečí existuje v podstatě jen jediný recept. Decentralizovaná síť, která žádné citlivé ohnisko nemá.

Roj družic nad hlavou

Starlink, satelitní síť, kterou posledních několik let buduje Muskova společnost SpaceX, je decentralizovaná velmi důkladně. Nic jiného jí ani nezbývá. S výjimkou takzvané geostacionární dráhy, která je ale od Země poměrně daleko, to totiž nelze zařídit tak, aby jeden satelit visel v určitém místě takříkajíc „nad hlavou“ a obsluhoval místní potřeby. Satelity obíhají kolem planety – čím blíž, tím rychleji – a z pohledu běžného pozemšťana jsou nad obzorem jen po několik minut. To znamená, že k pokrytí lidstva spolehlivým signálem je potřeba tisíců družic, které musejí být schopny se navzájem zastupovat. Přesně to je i cílová podoba Starlinku.

Současná konstelace nemá ještě ani zdaleka tolik satelitů, protože jejich pozvolné vynášení na oběžnou dráhu zabere mnoho času. (Skutečně velkým urychlením by pro budování globální sítě bylo zprovoznění nové rakety Starship, jejíž nosná kapacita má být masivní – ale to ještě nějakou dobu potrvá.) Momentálně čítá celý roj asi 2000 funkčních družic. To už stačí na zkušební provoz, který byl až donedávna (drahou) výsadou počítačových nadšenců ve 28 zemích světa, kde je betaverze služby oficiálně dostupná. Od března 2022 má však Starlink i jiné testery: ukrajinské civilisty a ukrajinskou armádu.

Základním prvkem připojení je pozemní stanice, terminál, kterých v první dávce na Ukrajinu dorazilo asi pět tisíc. Terminál „sleduje“ oblohu, udržuje si přehled o tom, kolik družic má právě nad sebou, a komunikuje s nimi. K tomu je potřeba elektřina, ale ne nutně z klasické rozvodné sítě. Terminál lze napájet i ze solárního panelu nebo z dostatečně kapacitní baterie. Pozemní stanici je možné převážet z místa na místo, například autem, a měla by být schopna udržet spojení i při pohybu velmi vysokou rychlostí; v blízké budoucnosti se například počítá s nasazením terminálů Starlink i na komerčních civilních letech.

Jelikož terminál musí být schopen komunikovat oběma směry, nemůže být zcela pasivní a musí nějaký signál i vysílat. To znamená, že jej nelze úplně „schovat“ – technicky dostatečně vybavený protivník bude schopen jej detekovat. A tedy potenciálně i zničit. Uživatelé Starlinku na Ukrajině jsou zranitelní, protože Rusko takové schopnosti nejspíš má.

Jestli jich ale dokáže efektivně využít, to je jiná otázka. Nejlepším prostředkem ke zničení odhaleného terminálu je chytrá munice, které už podle všeho Rusové nemají dostatek. Terminálů je několik tisíc a při vnějším pohledu nemusí být patrné, který z nich je zrovna používán k něčemu důležitému a na který se nevyplatí plýtvat náboji. Navíc mohou Ukrajinci terminály vypínat a zapínat podle potřeby (například podle toho, jakou aktivitu v okolí právě nepřítel vyvíjí). A samo vyhledávání terminálů také vyžaduje nasazení specializované techniky, která není nezranitelná. V jiné situaci by byli disidenti v autoritářském státě, kteří se jeho technické převaze nemohou nijak účinně postavit. Ale ve válce dvou národních států se napadený vždycky může nějak bránit.

Optický nerv armády

Kromě civilní komunikace hraje Starlink zásadní roli i v bojových úkolech ukrajinské armády. Jde zejména o průzkumnou a zaměřovací činnost.

Ukrajina je velmi rozlehlá země, a i když se bojuje jen na poměrně malé část jejího území, pořád jde o tisíce kilometrů čtverečních, na kterých se porůznu schovává nepřátelská technika. Nejlepší způsob, jak ji odhalit, představují drony vybavené kamerami. Ty jsou dnes levné a obě válčící strany jich hojně využívají.

Přenos videosignálu ale vyžaduje kapacitní připojení a nároky na připojení rostou úměrně tomu, jaká je kvalita obrazu. Pro vojenské účely je nejlepší video s vysokým rozlišením a zároveň pokud možno nízkou latencí (pingem), protože na základě sledování videa pak dělostřelectvo či jiné složky upravují svoji palbu.

K tomu je Starlink jako stvořený, protože na něm lze dosáhnout rychlostí přesahujících 150 Mbps, což stačí i na ta „nejtučnější“ videa. Latence sice, pravda, přesahuje 100 milisekund, ale s tím se lze smířit; reálná válka je stále ještě o něco pomalejší než počítačové hry, jejichž milovníci by se se stovkou milisekund nesmířili. A k tomu přistupuje ještě jedna výhoda: je velice pravděpodobné, že šifrování používané Starlinkem nedokážou Rusové prolomit. To znamená, že i kdyby konkrétní terminál Starlinku zaměřili a zjistili, že právě probíhá nějaký přenos, nerozluští jeho obsah. Pak je ovšem těžké určit, čemu věnovat přednostní pozornost.

Ruská armáda se už pokoušela Starlink zarušit, ale jediný dosavadní úspěšný pokus, který provoz Starlinku na Ukrajině skutečně na několik hodin ohrozil, dokázala firma SpaceX začátkem března vyřešit rychlou aktualizací softwaru. To zaujalo i činitele Pentagonu. „Z pohledu někoho, kdo se zabývá technologií elektronického boje, je to fascinující,“ komentoval vývoj Dave Tremper, který na americkém ministerstvu obrany zodpovídá za nákup techniky. Podle Trempera je nezbytné, aby USA měly tento typ schopností k dispozici.

Na ukrajinském bojišti dochází k měření elektronických sil už od roku 2014, kdy Rusko obsadilo Krym a obě vzbouřenecké republiky na východě země vyhlásily nezávislost. Od té chvíle se Ukrajinci a Rusové snaží o to, navzájem si zarušit či napadnout komunikační kanály, takže o zkušenosti z praxe není nouze.

V uplynulých letech se Rusům podařilo například podstrčit ukrajinským vojákům falešné mobilní aplikace pro ovládání dronů, které nejen že zobrazovaly zkreslené souřadnice (a tudíž veškerá palba míjela ruské cíle), ale navíc informovaly o skutečné poloze vojáka-průzkumníka Rusy, kteří jej následně mohli zneškodnit. Bezpečnost Starlinku se však zatím ruským hackerům nepodařilo narušit; a jeho provoz jen krátkodobě.

Vzhledem k tomu, že právě Rusko je jedním ze dvou největších konvenčních soupeřů Spojených států, je to pro Starlink dobré vysvědčení. Nestane-li se něco neočekávaného, bude mít Muskova vesmírná síť v Pentagonu zajištěnu skvělou budoucnost. A to může znamenat rozdíl mezi ziskovostí a ztrátou. Ekonomika celosvětové gigabitové sítě totiž zatím není nijak jistá; závisí jak na co nejrychlejším zprovoznění nových raket Starship, jejichž letové náklady mají být nižší než u současných Falconů 9, tak i na tom, že se napříč planetou najde dostatek solventních zákazníků. Kvalitní gigabit až do domu by jistě chtěl každý, ale měsíční poplatek 110 dolarů a nákup nezbytného vybavení cca za 600 dolarů, to už taková „lidovka“ není.