Je asi poněkud žinantní citovat v současné situaci ruského samovládce jménem Vladimir, ale snad to ještě není zakázáno. Tak tedy: Vladimir Iljič Lenin kdysi řekl, že jsou desítky let, kdy se nestane nic, a pak jsou týdny, během kterých uplynou celá desetiletí. Lenin byl zločinec, ale tento postřeh se mu celkem vyvedl. Pokud by jeho jméno čtenářům příliš vadilo, můžeme si představovat, že to řekl třeba Churchill. Ten měl na podobné bonmoty ještě větší talent.

Během posledního týdne uplynulo nejmíň dvacet let. Nejdřív začala velká pozemní válka na evropském území – něco, o čem si spousta lidí myslela, že se to už nemůže stát nikdy, a řada dalších (včetně autora tohoto sloupku) aspoň to, že se to nestane zrovna teď. Stalo se a najednou se zase ruské tanky valí po cizí půdě. Obraz, na který si Evropa musela za uplynulé desítky let jaksi zvyknout, i když nikdy nepřestane znovu šokovat.

Ruská armáda sice není slabá, ale platí pro ni úplně stejná technická a fyzikální omezení jako pro kohokoliv jiného. Tank zasažený střelou Javelin nebo NLAW se roztrhne a shoří úplně stejně bez ohledu na to, jestli se tak stalo v poušti před Bagdádem, nebo na charkovském předměstí. A dojdou-li ruským vozidlům pohonné hmoty, zůstanou stát na místě coby dobrý cíl pro nepřátelskou pěchotu.

I ve zbytku Evropy se dějí věci tempem nevídaným. Británie tvrdě zasáhla proti bohatství, které si tam ruští oligarchové pilně hromadili po celou generaci. Finové a Švédové zvažují vstup do NATO, kterému se předtím desítky let vyhýbali. Německý kancléř ohlásil, že dává bundeswehru okamžitě k dispozici sto miliard eur, a poslanci Spolkového sněmu mu za to tleskali, což každému člověku seznámenému s tradičním pacifismem německé levice může připadat jako zpráva z Marsu. Itálie zapne svoje uhelné elektrárny a Německo se ještě jednou zamyslí nad svým rychlým odchodem od jádra. Nedá se vyloučit, že až rachot zbraní utichne, bude Ukrajina přednostně přijata do Evropské unie.

Až potud vše v pořádku, ale na jednu věc bychom měli dávat pozor. Zcela konkrétně: nepřehnat to s cenzurou, ať už v jakékoliv podobě. Ve vybičované atmosféře hořících měst a výhrůžek jadernými zbraněmi padají i rozhodnutí, která bude později, s chladnou hlavou, nutno minimálně analyzovat znovu. Není žádoucí, abychom si tady z rozhořčení a vzteku začali budovat vlastní český Roskomnadzor a aby o dostupnosti webů, byť třeba sebevíc nechutných, rozhodovaly silové složky státu: toto nesmíš vidět, občane, to je nad tvé duševní síly.

Začal jsem Leninem, skončím ale u Havla a u základního právního dokumentu ČR, který je jeho politickým dědictvím. Podle Listiny základních práv a svobod je možno omezit svobodu projevu pouze zákonem. Kdokoliv, kdo tento princip obchází ve jménu efektivity, páchá hřích proti duchu naší vlastní ústavy. A tu ústavu přitom sepsali lidé, kteří si tvrdou vládu Sovětského svazu nad půlkou Evropy dobře pamatovali a strávili v ní většinu života. Vytknout jim můžete mnohé, ale rozhodně ne naivitu tváří v tvář brutální síle. Pokud si vážili svobody slova, věděli, proč tak činí.