Čtyřdílný román Jaroslava Haška o dobrém vojáku Švejkovi považují někteří za největší literární dílo v českém jazyce. Jiné pak o to víc dráždí. Švejk, jeho specifická povaha a ještě specifičtější způsob řešení problémů prý má být symbolem všeho, co je v naší národní identitě špatně.

Zúžit Švejka jenom na Švejka samotného je ale neskutečné ořezání celého díla, jehož hlavní síla je v plejádě živě vylíčených figurek, které hlavního hrdinu doprovázejí na cestě z Prahy až na ruskou frontu. I když se svět samotný změnil, základní typy stále poznáme: někdo je udřená a pesimistická paní Müllerová, někdo je Brettschneider, někdo fanatický kadet Biegler. Důležitou osobou je i okultní kuchař Jurajda, jehož odkaz dnes zvedají různé ezo matky a zakladatelé všech možných sekt.

To je přesně to, co naše západní civilizace až do vypuknutí rusko-ukrajinské války dělala. Hleděla na vlastní pupek a očekávala zasvitnutí svatozáře. Otázka toho, jestli náhodou naše dominance nebyla jen dočasná a jestli není potřeba zase obhajovat vlastní hodnoty a možná i nezávislost vůči vnějšímu protivníkovi, vůbec nepřicházela na řadu dne. Základním naladěním bylo nimrat se v sobě samotném: nejsem náhodou ani nevědomý rasista? Jaký druh účesu smím nosit, abych tím neurážel cizí kulturu? Do jaké škatulky podle barvy kůže patřím? Jaká je přesně moje sexuální identita? Jaká zájmena bych měl používat? V čem spočívá moje privilegium, které si mám neustále připomínat? Neemituji příliš mnoho oxidu uhličitého, když jsem si vyrazil na výlet?

Lidé, pro které je tahle obsesivní sebeanalýza základem života, samozřejmě nezmizeli, ale reálné válečné nebezpečí jim na chvíli vzalo mediální kyslík. Pozornost celých národů, dlouho upřená na otázku, zda jejich pupky svítí dostatečným množstvím svatozáře, byla náhle a šokově přesměrována na skutečnost, že kromě vlastního pupku existuje i celý zbytek vesmíru a v něm stále ještě platí základní zákony o přežití a nepřežití. Že západní civilizace je jen jedna z mnoha, a spáchá-li sebevraždu neustálým soustředěním se na vlastní chyby a hříchy, její protivníci si při té příležitosti otevřou šampaňské a zavedou na světě tvrdé autoritářské režimy, se kterými se jim obchoduje nejlépe. A že někdy k vlastní obraně nestačí vznešené slovo, ale musí přijít řada na klasické hrdinství, kterým se až do včerejška pohrdalo coby šovinistickou, toxickou maskulinitou, která ohrožuje světový mír.

Ani toto procitnutí nebude trvat věčně, ale upřímně řečeno jsme jej potřebovali. Na světě žije nějakých osm miliard lidí a v průběhu tohoto století naroste jejich počet aspoň na jedenáct. Ačkoliv západní civilizace je nadprůměrně bohatá, měřeno na populaci už se dávno stala menšinou; a podle standardů běžných ve zbytku světa nebývají menšiny vždycky v bezpečí. Urgentní zpráva o tom, že jednoho dne může být všechno jinak, nám přišla právě včas.