Ruské impérium expandovalo na východ po celá staletí. Od doby, kdy car Ivan Hrozný dobyl Kazaň, hlavní město Tatarů (1552), se přitom této expanzi nepostavil žádný silný nepřítel. V nekonečných dálavách Sibiře naráželi Rusové jen na menší, státně neorganizované kmeny. Teprve za Bajkalem, kde začínala zájmová sféra Číny, došlo opět k nějakému mocenskému měření sil. Ale Čína poloviny 19. století nebyla ve stavu, kdy by se mohla účinně bránit evropským armádám vybaveným lepšími zbraněmi. Roku 1860 odstoupili Číňané Rusům takzvané Vnější Mandžusko, dnes Přímořský kraj. Noví pánové si zde v úplné pustině založili přístav, pojmenovaný neskromně Vladivostok čili Vládce východu.

Tento územní zisk přiblížil Rusko ke splnění jeho dávného snu o oceánském přístavu, ale úplně dosaženo jej nebylo; Vladivostok totiž v zimě na několik měsíců zamrzá. Pokud měl car konečně dostat svůj přístav, jehož voda bude po dvanáct měsíců v roce otevřená, bylo potřeba expandovat dál na jih, do oblastí, které už sibiřskou pustinu nijak nepřipomínaly a osídleny byly poměrně hustě. Na Korejský poloostrov a do Číny.

Po sérii válek získali Rusové faktickou kontrolu nad Liaotungským poloostrovem včetně důležitého přístavu Port Arthur. Ten už by jejich představám plně vyhovoval, zde moře nikdy nezamrzá. Už samotný mechanismus ovládnutí Port Arthuru ale Rusy přivedl do konfliktu s další místní mocností, Japonskem. Port Arthur i s okolím totiž ve skutečnosti na Číně dobyli právě Japonci. V rámci mírových jednání roku 1895 ale evropské mocnosti přinutily Tokio, aby se svých zájmů na právě dobytém poloostrově vzdalo. Jedním z těch, kdo na této (pro Japonce velmi ponižující epizodě) vydělali, bylo právě Rusko, ovšem jen velmi dočasně. Země vycházejícího slunce totiž na tuto ztrátu tváře nehodlala zapomenout.

Japonci, dřív po staletí dobrovolně izolovaní od světa, se do velké hry velmocí přidali až poměrně pozdě, zhruba v době, kdy Rusové o kus dále založili svůj Vladivostok. Byli ale odhodláni náskok Evropanů a Američanů co nejrychleji dohnat. Země, která měla ještě roku 1860 jednoznačně feudální charakter, se o čtyřicet let později změnila v průmyslovou mocnost. A průmyslové mocnosti roku 1900 měly zájem o kolonie.

Nepříliš vzdálená Korea, rozdělená do několika slabších státečků, byla ideálním místem, na kterém si nově asertivní Japonsko mohlo svoji koloniální expanzi vyzkoušet. Číňany se Japoncům podařilo z Korejského poloostrova vytlačit už koncem 19. století, ale místo nich se v okolí začali silně prosazovat právě Rusové. Z pohledu Japonců bylo dost špatné už to, že Rusové kontrolují Port Arthur a Liaotungský poloostrov, kde postavili strategicky důležitou železnici. Možnost, že by postupně ovládli i Koreu, ležící jen nedaleko od japonských břehů, byla pro Japonsko naprosto nepřijatelná.

Tokio, znepokojené sílící ruskou přítomností v regionu, který považovalo za svůj, se zprvu přece jen do války nehnalo. Japonská vláda by dala přednost diplomatickému urovnání vzájemných vztahů. Do Sankt-Petěrburgu putovala nabídka: My uznáme váš vliv a zájmy v Mandžusku, vy nám zase na oplátku přenecháte rozhodující roli v Koreji.

Car Mikuláš II. však nabídku na rozdělení vlivu nechtěl akceptovat. Svoji roli v tomto rozhodnutí sehrál i nátlak jeho bratrance Viléma II., císaře německého, který naznačoval, že v případě konfliktu by se Německo přidalo na ruskou stranu, a v dopisech hovořil celkem otevřeně o tom, že je potřeba jednou provždy vyřešit „žluté nebezpečí“. Carská vláda tak zvolila zdržovací taktiku, kdy po několik měsíců probíhala bezvýsledná diplomatická jednání, zatímco v pozadí docházelo k posilování ruských ozbrojených sil v regionu a opevňování ruských pozic. To bylo samozřejmě průhledné a koncem roku 1903 převážil v Tokiu názor, že další diplomacie nemá smysl. Japonsko se rozhodlo jít do války.

Zákopy a ostnatý drát

Válka, která se rozpoutala na Dálném východě, připomínala budoucí první světovou válku natolik, že je až s podivem, že se z ní západní štáby dostatečně nepoučily. Hlavně obležení Port Arthuru obklopeného nekonečnými pásy zákopů a překážek z ostnatého drátu, kde palba z kulometů masakrovala další a další vlny útočící pěchoty, jako by vypadlo z oka západní frontě o deset let později. Dalším společným prvkem byla extrémní důležitost logistiky, protože spotřeba munice i lidí byla neuvěřitelná.

Ačkoli Rusko se na možné vypuknutí nepřátelství připravovalo dlouho, hned zpočátku se ukázalo, jak obtížná válka bude. Německo a další evropské mocnosti se rozhodly pro neutralitu, takže od nich se žádná velká pomoc čekat nedala. Zásobování bojujících vojáků na frontě byl tvrdý oříšek, na kterém by nejspíš ztroskotaly i lépe organizované armády.

Jedinou spojnicí mezi evropským Ruskem, kde leželo těžiště populace i průmyslové kapacity říše, a bojištěm ležícím o několik časových pásem dále, byla transsibiřská magistrála. Její výhodou bylo, že na rozdíl od lodí na moři nebyla vystavena útokům nepřítele. Nevýhodou byla nedostatečná kapacita. Některé úseky byly dosud jednokolejné a ve složitém terénu kolem jezera Bajkal dokonce žádné kolejové propojení ani neexistovalo, vlaky se v létě musely z jednoho břehu Bajkalu na druhý přepravovat lodí. (V zimě se ovšem jezero pokrývá natolik silnou vrstvou ledu, že na jeho povrch můžete položit dočasné koleje. Což také Rusové dělali.)

Japonský útok na řece Jalu byl ještě poměrně neúspěšný, ale jak válka běžela dál, začaly se poměry pozvolna klonit na japonskou stranu. V srpnu 1904 zvítězili Japonci v námořní bitvě, ve které padl ruský admirál Vitgeft, a zašpuntovali ruskou flotilu v portarthurském přístavu. Na přelomu let 1904 a 1905 dobyla japonská vojska i samotný Port Arthur, čímž si zároveň uvolnila ruce pro další ofenzivy, hlavně směrem na Rusy ovládané město Mukden. Gigantická bitva u Mukdenu, které se účastnilo zhruba půl milionu vojáků, skončila další těžkou ruskou porážkou. Ustupující carská armáda zde utrpěla ztráty zhruba 90 000 mužů.

Posledním trumfem, který mohl Sankt-Petěrburg ještě vynést, byla početná flotila, která se už v říjnu 1904 vypravila z Baltského a Černého moře směrem na Dálný východ. Ruské lodi dorazily do japonských vod koncem května 1905. Japonské námořnictvo, podstatně modernější a také mnohem lépe vycvičené, však u ostrova Cušima rozbilo celou ruskou flotilu během pouhých pár hodin napadrť. Jakákoli vyhlídka na ruské vítězství, nebo aspoň čestnou remízu vzala touto katastrofou za své.

Trůn se otřásá

Rozměry katastrofy, kterou ruská říše na Dálném východě utrpěla, se nedaly utajit před domácím obyvatelstvem ani za pomoci té nejtužší cenzury. Po celé zemi vypukly nepokoje, další mobilizace vojáků byla v podstatě vyloučena. A car Mikuláš II., chtěl-li si udržet moc, musel učinit nepředstavitelné a požádat pokorně o mír.

Poslední záchranou Rusů byla obratná diplomacie, jakož i určitá benevolence ze strany dalších západních mocností, které na mírová jednání dohlížely a nepřály si úplný kolaps ruského státu. Rusko se muselo vzdát svých ambicí v Koreji a v Číně, jakož i jižní půlky ostrova Sachalin, ale Vladivostok mu zůstal, a dokonce nebylo ani povinno platit Japoncům reparace. Neúměrně vstřícné podmínky konečné mírové smlouvy byly naopak natolik nepopulární v Japonsku, že v jinak poslušném národě vedly k demonstracím. Vláda, která je dojednala, musela v prosinci 1905 rezignovat.

Carský režim nakonec revoluci roku 1905 přežil, ale hrubá síla na potlačení nepokojů nestačila. Dvůr musel svým poddaným přislíbit i politické ústupky. Do ruské politické struktury pronikly demokratické prvky a staleté samoděržaví bylo oslabeno. Reformy ale byly nedostatečné a nepřiznávaly ruské střední třídě dostatečný podíl na moci. To znamenalo, že car, vládce Ruska, zůstával i nadále osobně zodpovědný za všechny jeho úspěchy a neúspěchy. Tato zodpovědnost vedla o dvanáct let později, po další těžké porážce z rukou Němců, ke konečnému zhroucení ruské monarchie.

Pozvolná modernizace ruské společnosti, kterou si porážka v rusko-japonské válce vynutila, byla pro budoucnost Ruska určitou šancí, možná nejlepší za celou jeho existenci. Vznik parlamentu, dumy, byl významnou pozitivní změnou, a to i přesto, že car se demokratické instituce neustále snažil nějak okleštit či obejít. Do čela vlády se na pár let dostal mimořádně schopný reformista Petr Stolypin, jehož cílem bylo provést pozemkovou reformu, oslabit vliv dědičné šlechty a naopak posílit průmysl. Stolypin byl zavražděn roku 1911, ale liberální myšlenky do Ruska pronikat nepřestaly. Je možné, že kdyby měla země k dispozici dalších 30–40 let klidného vývoje, postupně by se stala konstituční monarchií obvyklého evropského typu.

Bohužel se v létě 1914 tentýž car Mikuláš II. rozhodl zapojit do počínající balkánské války mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem. Tímto rozhodnutím se změnila ve válku světovou, ze které už nebylo cesty zpět.