Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Víc než žena a víc než muž a míň než člověk

V Praze na Zábradlí se od konce dubna hraje inscenace O Pavlovi. Je to poněkud zavádějící název, neboť lépe by mělo být O Daně, protože onen Pavel je tam mnohem méně výrazná postava; de facto je to postava k nepotřebě, něco jako balvan, který zavalil scénu; a hlavní hrdinka s ním nemůže hnout, čímž se jeho význam pomalu vyčerpává. Jenže předlohou byla kniha Dani Horákové O Pavlovi, zvláštní druh memoárů, které jsou vlastně vynucenými memoáry či polemickými memoáry, neboť jsou primárně reakcí na Deníky onoho Pavla, jímž byl Pavel Juráček.

Hnízdo, ze kterého vylétlo Polsko

Psal jsem tady o starožitné Poznani a starobylém Lednickém ostrově, ale nejstarším místem Polanů je samozřejmě Gniezno. Zde se v časech hluboce legendárních a pohanských vznesla bílá orlice nad své hnízdo (gniazdo) a její silueta zaplála v karmínové záři zapadajícího slunce. To učinilo silný dojem na praotce Lecha, jenž po tomhle výjevu opustil „bratry“ Rusa a Čecha a rozhodl se usadit tady, ve Hnězdně. Jsou ještě jiné verze, podle Kosmy se Lech zúčastnil spolu s Čechem také výstupu na Říp, pak chvíli uvažoval o Kouřimi a teprve potom se vydal na sever do Velkopolska, ale to na významu Hnězdna nic nemění.

Vítězství, po kterém Rusové dál touží

Máme za sebou další Den vítězství, jak se pořád nemotorně ten výroční den jmenuje. Tisíckrát už bylo napsáno, že to je velmi ironické pojmenování, že je totiž otázka, kdo to vlastně zvítězil, že v případě národů, přes které se převalily Stalinovy armády, lze o nějakém vítězství těžko mluvit, a o osvobození už vůbec ne. Jenže toho si tehdy, v květnu 1945, bylo vědomo jen pár jasnozřivých, většinou těch, kteří měli s Rusy a bolševiky nějakou přímou zkušenost, což byli často právě Rusové etc., kteří před nimi před lety prchli.

Sólo pro roztěkaného génia

Mánes je dnes bohužel možná víc pojem než skutečně známé dílo, i když kolem toho největšího, orloje, chodí denně tisíce lidí, byť především turistů. Ale něco snad stále vyvolává: pocit, že to je právě on, kdo vymaloval něco, co si s touhle zemí člověk rád spojuje. Její líbeznost, laskavost, smyslnou krásu: tedy sen a iluzi o ní. Jestli to platí a jestli o to Mánesovi šlo, si lze ověřit na rozsáhlé výstavě Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda v pražské Valdštejnské jízdárně. Připravily ji dvě historičky umění z Národní galerie Veronika Hulíková a Markéta Dlábková.

Bezdomovectví uměly řešit jen policejní diktatury

V Brně uhořelo v noci osm lidí. To byla středeční ranní zpráva a lze si představit, že člověk, který viděl titulek, si nejdříve řekl: Proboha! Ale pak mu blesklo hlavou, že to budou zřejmě bezdomovci a že takové věci jsou strašné, ale prostě se stávají. Hořely nějaké vyřazené buňky v zanedbaném a zpustlém zákoutí, na periferním odkladišti nepořádku, kam chodili a kde žili lidé bez domova. A ti lidé v nich. Přežívali tam, vařili si tam, sedávali u ohně, přespávali tam. Před nějakou dobou se prý majitel, jakási organizace či správce, snažil buňky oplotit, ale bezdomovci se tam lehce dostali.

Výzkumný ústav pro zkoumání Ivana Vyskočila

Ivan Vyskočil je, byl a bude z těch několika velevzácných zjevů a jevů, které se už za svého života, završeného v jeho případě den po 94. narozeninách, proměnily v úkaz, kapitolu dějin, studijní materiál a archeologickou vrstvu. V jiných zemích a v jiných časech by se dal předložit vážně míněný návrh na zřízení Výzkumného ústavu pro studování a zkoumání díla Ivana Vyskočila, zkratka VÚSZDIV. My ho tu předkládáme také, ale moc si od toho neslibujeme, on ostatně už v nějaké podobě existuje.

Tisícileté kůly v jezeře Lednickém

Na expediční cestu ke kořenům Polska, ve které tady pokračujeme po prohlídce staré Poznaně (viz minulý díl), jsem si přibalil román Elżbiety Cherezińské Hra o kosti; česky vyšel v roce 2016, v Polsku je to kniha, která se čte asi podobně hromadně jako u nás Kateřina Tučková. V jedné kapitole téhle historicko-naučné knihy si kníže Boleslav Chrabrý povídá se svým biskupem Ungerem, jak by měl jeho stát vypadat. Učený Unger mu radí: „Bazilika v Poznani i ta, kterou stavíme v Hnězdně, jsou si podobné.

Omyl spisovatelky, která to určitě myslela dobře

Česká literatura má svou žhavou kauzu, skoro by se řeklo skandál téměř detektivní. Žije jím internet, tedy sociální sítě, kam se přesunul literární život se svými projevy, k nimž vždy patřila hádka a polemika. Na rozdíl od časů literárních revue a časopisů se to na síti hádá a polemizuje tisíckrát rychleji, a tedy zkratkovitěji a povrchněji. To neznamená, že s menší urputností, spíš větší. Někteří pozorovatelé se diví a říkají si, že na to mají ti lidé chuť a náladu.

Vášnivá uměřenost Pavla Švandy

Pavel Švanda (nar. 1936) je profesorem brněnské JAMU, kulturní a lidská autorita, spisovatel z generace tzv. šestatřicátníků (patřil tam mj. Václav Havel), ale především esejista. Eseje jsou žánr, pod který lze schovat kterýkoli delší text, Švandovy eseje jsou ale esejemi v původním smyslu essai, tedy „pokusu“ či „zkoušky“ prostřednictvím myšlení osvětlit nějakou otázku, která se nedá rozlousknout lusknutím prstů. Nebo nějakým bonmotem.

Nestačil by zákaz vyučování?

Jistá paní učitelka ze základní školy podle žalobce z Prahy 6 spáchala trestný čin, když před žáky při vyučování českého jazyka obhajovala válečnou agresi Ruska proti Ukrajině. Mluvčí městského státního zastupitelství sdělil, že její skutek bude posuzován jako popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia, za což jí hrozí půl roku až tři roky vězení.

Všichni Poláci jsou z Poznaně

Po mostě Boleslava Chrabrého se přejde řeka Warta a vstoupí se na Tumský ostrov. To je nejen nejstarší část Poznaně, ale vlastně i nejstarší místo Polska, zážehový bod polského státu, asi jako u nás by mohl být snad Levý Hradec, Budeč nebo Libušín. Jenže tady bylo založeno rovnou biskupství (roku 968) a stál tu knížecí palác, prostě první sídlo oněch nezdolných a bojovných Polanů. Takže když na tomhle místě mluvil v roce 1997 papež Jan Pavel II. ke svým Polákům, přímo je oslovil: „Řekněte všem, že my všichni jsme z Poznaně, my všichni jsme odsud, kde se Polsko začalo, od Měška a Boleslava Chrabrého…“

Vy si nechcete povídat s AI?

Potřebu či chuť promluvit si s takzvanou umělou inteligencí prostřednictvím zařízení ChatGPT pocítilo a uskutečnilo teprve patnáct procent občanů České republiky. To je výsledek šetření agentury Ipsos a Univerzity Karlovy. Podle výzkumníků to není mnoho a naznačuje to, že obyvatelstvo ČR je k možnostem AI zatím skeptické, ba že se této technologie i trochu bojí. Více než polovina obyvatel ČR by byla dokonce pro to, aby se její vývoj zastavil. To podle výzkumníků svědčí o tom, že si doposud lidé neuvědomují, jak výrazné změny AI přinese a co všechno bude jinak. A to nejspíš brzy.

Celoplanetární pokus lidstva na sobě samém

Před třemi lety byla skoro celá Evropa ponořena do hlubokého lockdownu. Probíhala totiž právě doba covidová, o níž nikdo nevěděl, kdy skončí a jaké bude mít následky. Po třech letech se může někdy jevit, že to byl takový zvláštní sen. Jenže nebyl. Nebo byl a zaslouží si výklad. Inspirací pro tuto debatu mi byl Anastáz Opasek, nezapomenutelný opat břevnovského kláštera, který pořádal v osmdesátých letech v bavorském exilu pravidelná setkání vítězů a poražených z roku 1948. K tomu jsem pozval osobnosti, jež o věci psaly, reflektovaly ji a popisovaly.

Smutek sociální vědkyně za polárním kruhem

Čtyřicet let po Návštěvnících s Dádou Patrasovou vznikl nyní dokumentární film Návštěvníci se sociální vědkyní Zdeňkou, kterou na misi nevyslal Centrální mozek lidstva (CML), nýbrž evropský grant pro výzkum dopadů globálních změn na obyvatelstvo. Ty změny má zkoumat na místě, které je jemné ženě z Vysočiny podobně vzdálené, jako bylo oné partě z budoucnosti vzdálené české maloměsto v osmdesátých letech (snad čtenáři znají Návštěvníky, ostatně právě je zas reprízují). Místem Návštěvníků číslo dvě jsou Špicberky,

Merkelová: stabilita velkého balvanu

Bývalá spolková kancléřka Angela Merkelová obdržela v pondělí nejvyšší německé vyznamenání, takzvaný Velkokříž Záslužného řádu v jeho nejvyšší formě. Od roku 1951, kdy byl založen, ho dostali jen dva kancléři, Konrad Adenauer a Helmut Kohl: o tom prvním nebylo sporu, neboť symbolizoval německé znovuvzkříšení, druhý německé znovusjednocení. Co však symbolizuje Angela Merkelová? Šestnáct let bujení a propadání Německa a s ním i Evropy. Šestnáct let špatně zvládnutých krizí, které jsou přitom vydávány za úspěch a za projev státnické moudrosti a politické vyspělosti.

Podle čeho se pozná Poznaň

Bylo poledne a já jsem stál v blátě před oplocenou radnicí v Poznani a čekal, až se objeví koziołki. To bláto a plot tam byly z důvodů rekonstrukce neboli remontu. Nikoli však jen tak nějaké opravy, ale opravy generální, všeobecné a celoplošné, neboť v Poznani evidentně berou věci důkladně čili z gruntu a festovně, jak se tam možná i říká. Vysvětlením může být, že Poznaň je nejvíc prušácké velké město v Polsku, což je samozřejmě velmi ožehavé takto říct, ale sami Poznaňáci to prý přiznávají, ba jsou na to i jaksi pyšní.

Terminátor bojuje s dírou

Arnold Schwarzenberg, tedy pardon – Arnold Schwarzenegger vzal lopatu, několik pytlů asfaltu a opravil díru na veřejné silnici před svým domem v Brentwoodu. To je zpráva, která takzvaně obletěla svět. Mně ji poslal na mail můj přítel a kolega Zbyněk Petráček, že se mi bude líbit. Ví totiž o mém sklonu stále se poohlížet po něčem, co by se mělo a dalo opravit. Bohužel jen teoreticky.

Čistý jas nizozemského století

Na internetových stránkách amsterodamského Rijksmuseum stojí neúprosné oznámení, že Vermeerova výstava, která je tam od 10. února do 4. června a má obsahovat „nejvíce Vermeerů pohromadě, co se kdy sešlo“, je definitivně vyprodaná. Kdo se na asi největší letošní evropskou událost tohoto druhu chystal a lístek si dosud neopatřil, má tedy smůlu.

Přetlaková komora ve Vratislavi

Vratislav je město cihlových kostelů a obřích věží, které jsou tak vysoké, že trhají slezská nebesa. Slezské nebe, kterému se tady kdysi říkalo dolnoslezsky Schläsches Himmelreich, je místní vepřo knedlo zelo, ovšem se sušenými švestkami, meruňkami a noky v jíškové omáčce. Vedle buncláků, modré puntíkaté keramiky, která je ovšem ze Slezské Boleslavi, Bunzlau, je to možná poslední zbytek po staré německé Breslau, pyšném centru Schlesien. Samozřejmě kromě města samého.

Život Dany Němcové podle Prvního listu Korintským

Zemřela Dana Němcová. Bylo jí 89 let. Byla to výjimečná osobnost, aniž by o tu výjimečnost jakkoli usilovala. Nezůstanou po ní ani eseje, ani články, ani nějaká psychologická metoda, ani nějaké jiné intelektuální dílo. Ale zůstane po ní něco důležitějšího: lidé a pověst plného života v prostředí plném událostí, které přitom ona nijak sama nevytvářela a neprovokovala, ale když přišly, postavila se jim jednoduše, přímo a statečně. A samozřejmě neokázale. Neokázalá výjimečnost, to byla snad ta nejvýraznější její vlastnost.

Unesený Západ. Kundera se snažil vrátit střední Evropu, kam patří

Na podzim roku 1983 si i docela mladý Čech mohl klidně představovat, že zbytek života stráví ve státě, který bude podřízen Sovětskému svazu, tedy Rusku. Pokud samozřejmě neemigruje na Západ... Měl smůlu, že se narodil trochu východněji, než začínal Západ, tedy svobodný svět. Brežněv byl sice dva roky po smrti, ale na nějaké změny to moc nevypadalo. Většina lidí si myslela, že tak už to bude pořád a že to vlastně ani nevadí. Mysleli si to i intelektuálové na Západě, které to navíc až na úplné výjimky moc nezajímalo.

Suma sumárum Leopoldiana

Umberto Eco pravděpodobně neznal Eugena Brikciuse, ale kdyby ho znal, je možné, že by ho zařadil mezi GUW, great unread writers, mezi „velké nečitelné spisovatele“. Tento hezký termín si Eco vymyslel, protože potřeboval nějak popsat existenci nepochybně významných, mimořádných a nesporných autorů, kteří se přitom nedají číst: tím největším GUW byl a navždy zůstane James Joyce… Tedy, oni se samozřejmě nějak číst dají, dokonce jejich čtení může způsobovat jistý druh rozkoše.

Byl sex opravdu tehdy tak rychlý?

Televizní seriály jsou ideálním prostředkem pro marnění času. To je známá věc pro každého, kdo neví, jak by čas promarnil. Díky seriálům to už ví: nejlépe opakovaně, a tedy seriálově. Čím víc seriálů, tím víc dílů a tím více zahozeného času. S filmem ztratíte maximálně jeden večer, se seriálem třeba patnáct. Proto je seriál také stále oblíbenější žánr a už pomalu odsunul jednorázový a těžkopádný film na vedlejší kolej. S vědomím toho tady uvítáme nový seriál České televize Volha, jehož první díl se vysílal v neděli.

„Emigrace je hrozné neštěstí. Myslela jsem, že to nepřežiju“

Jindra Tichá je pozoruhodná dáma s pozoruhodným životem a s pozoruhodně otevřenými názory. Přednášela logiku na Karlově univerzitě a po odchodu z vlasti v roce 1969 na nejlepší univerzitě na Novém Zélandu v městě Dunedin. Psala knihy odborné, ale především beletrii, psychologické prózy. Stará vlast ji nikdy nepřestala zajímat, i když ji pozoruje z protilehlé strany zeměkoule. Echo nyní vydalo její vzpomínky Praha v mé krvi.

Legenda o ohřívadle v Kostelci u Křížků

Jedna z legračních stránek českého undergroundu byla představa, že jeho příslušníci jsou něco jako husité. Píše o tom Ivan M. Jirous v kanonické Zprávě o třetím českém hudebním obrození, kde přirovnává různé poloutajené srazy vlasatých lidí k „chozením na hory“ v první fázi husitské revoluce. Tehdy na různá návrší přicházel se vzrušenou myslí lid, aby si tam poslechl kázání kněží i laiků o příchodu království Božího, ale vedle toho se potkával s bratřími a sestrami, s nimiž je spojoval povznášející pocit vyvolenosti. To samé underground v 70. letech.

Bezemisní amputace ducha Evropy

Podle směrnice Evropského parlamentu mají být nejpozději do roku 2050 téměř všechny stavby, co v Evropě stojí, v bezemisním standardu. Tedy proměnou mají projít miliony a miliony domů, užitkových stejně jako obytných, krásných a zachovalých, stejně jako obyčejných a prostých, ve městech i na vesnicích. Ty všechny mají změnit svou podobu, ty všechny se mají připodobnit dutým krabicím, což je proces, kterým naše města a vesnice už masivně procházejí.

Divadlo hledá hrdiny: mezi světci XX. století

Rovnou na začátku přiznávám, že zde bude víc řeč o dvou osobnostech, které dva divadelní kusy inspirovaly, než o těch hrách. Ty totiž není lehké popsat, možná to ani není nutné. Zvlášť těžké je to v případě inscenace Zvěřinec dramatika a režiséra Miroslava Bambuška, což se hraje v pražském Studiu hrdinů. Tam všechny pokusy selhávají na neuchopitelnosti formy i obsahu, který je sice tušený a snad i představitelný, ale, jak to u režiséra bývá, vzpírá se nějakému popisu.

Problémy s porodností vyřeší umělá inteligence

Obyvatel v České republice loni trošku přibylo, ale dětí se rodí stále méně a méně. Ten příbytek je směšných asi šestnáct tisíc a zajišťují ho přistěhovalci, kterých bylo loni padesát sedm tisíc, nejspíš z velké části Ukrajinci, což má své známé a pochopitelné důvody. Není to tedy typická migrace z třetího světa, jakou znají v západní Evropě, jež ji mění někde už k nepoznaní. V tomhle máme spíš štěstí. Pokles porodnosti má možná nějaké konkrétní důvody, kolega Kaiser se domnívá, že za tím může být očkování, ale hlavně jde o dlouhodobý trend.

Liberec, město jako málokteré

Počasí bylo na kraji Prahy na Černém Mostě strašné a v Liberci po hodině cesty busem ještě horší. Temnota, studený déšť, horstvo zavalené mraky, cáry špinavého sněhu, severní slota. Ale takové je to v Liberci myslím obvyklé. Jak to napsal Jan Neruda? „Nepříjemný je Liberec jak málokteré město.“ To je první věta z jeho cestopisného fejetonu z roku 1865. Nelíbilo se mu v tom německém Reichenbergu vůbec nic, a to z toho cestopisu neplyne, za jakého počasí tam byl a co tam vlastně dělal.

Kdo tehdy za covidu zůstal při smyslech?

Dokumentární film Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové Velké nic o tom, „jak se Česko vypořádalo s pandemií“, má dlouhý pozvolný rozjezd, během něhož padá země do koronavirového ticha. Vypadá to, že národ ztuhl v ochromení, vše se zastavilo, vše ztichlo, vylidnilo se, strnulo ve strachu a očekávání hrůz. Lidé začali sešívat roušky a čekali, až se začnou plnit mrazicí boxy oběťmi čínského viru. Média, politici a vlivní intelektuálové je v tom podporovali a společnými silami rozehrávali hru, na kterou by si možná teď raději nechtěli vzpomenout. Spojenými silami provedli na lidech cosi jako kolektivní lobotomii.

Novější články Starší články