Už je to třicet let, co vyšel překlad knihy polského filozofa a dominikána Józefa P. Bocheńského (1902–1995) Stručný slovník filozofických pověr. Ta útlá knížka se hodí vždy, když si potřebuju někde rychle ujasnit nějaké to velké slovo, se kterým lze dělat velké věci, třeba ho různě zneužívat a ohýbat.
Na Černém Mostě, to je takové okrajové pražské autobusové nádraží, kde se asi ze zásady nikdy neuklízí, stál na nástupišti č. 8 hlouček cestujících. Čekali na autobus, který je měl odvézt do Hradce Králové – a pak některé dál, konečnou zastávkou toho spoje byl Jeseník. Já jel do toho Hradce. Tedy řekněme směrem severovýchodním. Večer jsem si koupil na internetu spořádaně jízdenku, kterou jsem si pro jistotu vytiskl, neboť člověk neví, co se může stát. Tu jsem teď držel v ruce a pro jistotu ji ještě občas pohledem zkontroloval.
Podcast je zvukový záznam umístěný na internet a zároveň je to magické slovo dneška. Pro stále víc lidí je to nejoblíbenější a nejvyhledávanější mediální žánr, který u mnohých už pomalu vytlačil tzv. tradiční média, o těch tištěných ani nemluvě. V čem je přitažlivost podcastu, co je za jeho úspěchem, proč se mu tak daří – a jaké sklony člověka uspokojuje, o tom jsme vedli naši debatu, nyní již v paralelní podcastové podobě, tedy audio i video. Účastnili se jí podcasterky Zuzana Fuksová a Lenka Kabrhelová, podcaster Jindřich Šídlo a mediální odborníci Martin Charvát a Ondřej Aust.
Česká republika nebude vydávat Ukrajině muže, kteří se zde vyhýbají službě v jejich ozbrojených silách. Ukrajina je přitom náš spojenec, česká vláda jí mnohokrát vyjádřila svou bezvýhradnou podporu, v našem zájmu je nepochybně, aby se Ukrajina udržela jako samostatná a svobodná země. Stojí za to podporovat všechny, kdo se takovému boji nevyhýbají. A přesto lze uznat, že je asi správné nad jejich dezertéry držet ochrannou ruku. Nebo je aspoň nevydávat do rukou jejich vlasti.
Nádražní hala v Kolíně nad Rýnem byla nacpaná lidmi, kteří čekali, až se přežene večerní bouřka a liják. Stál jsem tam u skleněných dveří a skrz provazy deště hleděl směrem ke katedrále, která tam trčí jako nějaké černé ježaté horstvo. Raději jsem trochu dával bacha, mobil jsem tiskl v kapse, foťak jsem si sundal a dal do batohu a ten jsem držel v náručí, protože přece jenom… Před patnácti lety, když jsem tady byl naposledy, by mě to asi ještě nenapadlo. Mám to v tom velkém Kolíně rád.
Dříve než se malý ostrov pod Sicílií stal hlavní přestupní stanicí afrického exodu do Evropy, znali ho (vedle turistů) hlavně čtenáři jednoho z nejkrásnějších románů poválečné evropské literatury, Geparda. Tedy „znali“ jeho jméno, neboť autor toho příběhu o konci jednoho světa se jmenoval Giuseppe Tomasi di Lampedusa. To di Lampedusa znamenalo, že byl titulárním knížetem z Lampedusy, formálně byl jejím vládcem (Principe di Lampedusa), ovšem ve dvacátém století šlo (bohužel) o vládu už jen symbolickou.
Humor asi není jen židovský vynález a židé (s velkým Ž i malým ž) na něj nemají monopol. Důležité ale asi je, že ho mají jaksi nábožensky doporučený, neboť prorok Eliáš v Talmudu prý praví, že toho, kdo je schopen rozesmát druhé, čeká po smrti zvláštní odměna. Pokud je známo, Eliáš nespecifikuje, o jakou odměnu jde, takže to je podnik s nejistým výsledkem neboli s ručením omezeným. Dobré úmysly se totiž mohou obrátit v pravý opak, jako v té židovské anekdotě, kdy potká Kohn Roubíčka a…
Nad západní Evropou, která začíná za Rýnem, se převalovala okluzní fronta, jíž jsem chtěl uniknout. Z deštivých Cách jsem se proto pohnul o pár kilometrů na jihovýchod do městečka se sympatickým jménem Kornelimünster, tedy Klášter svatého Kornelia. Jede se tam městským autobusem, ve kterém se mnou sedělo několik tureckých matek s kočárky a potomstvem. Tam, kde jsem vystoupil já, však bylo ještě staré Německo, blahobytné bílé domy obklopené zelení, říčka s gotickým mostem, malé náměstí s domem, kde se prý na chvíli zastavil Napoleon, když tuhle nejzápadnější část říše rušil a parceloval mezi své příbuzné.
Právě před padesáti lety se v obecné imaginaci zařadil po bok Adolfa Hitlera, tedy po bok démonů zla, chilský generál Augusto Pinochet. Zasloužil si to tím, že se mu v září 1973 vojenským převratem podařilo svrhnout vládu marxistického prezidenta Salvadora Allendeho, čímž obrátil směřování téhle zajímavé země radikálně jiným směrem.
Marek Pokorný je už víc než třicet let tam, kde se něco děje v umění a v galeriích. Byl zprvu kritikem a kurátorem, pochůzkářem po výstavách, přítelem umělců a návštěvníkem ateliérů. Pak se stal na deset let ředitelem Moravské galerie v Brně, kde byl tak úspěšný, že by se nikdo nedivil, kdyby v tom pokračoval v Praze. Místo toho před lety odešel do Ostravy, kde vybudoval asi nejživější „platformu“ pro současné umění v této zemi, galerii PLATO. Je to všechno tím, že se u něho spojuje intelektuální vášeň pro věc a víra, že to má smysl.
Říkalo se kdysi, že děti, blázni a starci mají to privilegium, že mohou říkat pravdu. To respektovali i ti, komu se jinak nějaká svoboda nebo tolerance moc nezamlouvaly. Prostě po dětech, bláznech a starcích se nešlo. Vědělo se, že z nich mluví jiná zkušenost, než je ta běžná, že jsou hájeni právě proto, že mluví jiným způsobem než ostatní, netaktizují; nemyslí na to, jestli z toho něco bude, jestli se to nebude někomu líbit, nemyslí na následky, prostě mluví jak děti, blázni a starci.
Lidé z Cách čili asi Cášané mají tu zvláštnost, že se mohou jednoduchým gestem poznat po celém světě. Udělá se to jednoduše tím, že se nenápadně ukáže či vystrčí malíček, Cášané mu říkají Klenkes, od kleiner Finger. Pochází to snad z konce 19. století, kdy Cáchy byly proslulé tím, že se tam vyráběly jehly, proto ten malíček. Takže třeba Ludwig Mies van der Rohe, ten slavný architekt brněnské vily Tugendhat, mohl třeba kdekoli na světě během svého kosmopolitního života nenápadně ukázat malíček a už k němu běžel rodák. Nebo spíš to bylo naopak,
Páté nástupiště brněnského nádraží je trochu bokem, a když ho člověk na poslední chvíli hledá, nemusí to stihnout, sám to znám z vlastní zkušenosti. Jezdí odtamtud vlaky do Bratislavy a do Budapešti, tedy na jih a na prázdniny, ale tak to nebylo vždycky. Od září 1941 byly odsud, možná i pro tu jistou odlehlost, vypravovány vlaky s židovskými obyvateli Brna. Nejdřív na východ, první transporty vedly do ghetta v Minsku, od jara 1942 do Terezína. Celkem to bylo dvanáct transportů, které odvezly celkem 10 080 osob z Brna a okolí. Válku přežilo 841 z nich.
Na začátku léta rozčeřil vody českého uměleckého rybníka (ach, to klišé) otevřený dopis výtvarníka a profesora VŠUP Jiřího Černického, v němž, zjednodušeně řečeno, popsal důvody, proč už nechce dál učit mladou výtvarnou generaci: protože si s ní přestal rozumět. Čtenáři jeho dopisu si mohli všimnout, že to nebyl jen tak nějaký suchý text, ani to nebyl komplikovaný traktát, k čemuž mají někteří jeho kolegové sklony. Bylo to totiž napsané takříkajíc naplno, krevnatě a s evidentním zápalem. Bylo patrné, že ten člověk umí psát a jeho psaní má zápal a šťávu.
Kdyby se člověk teď rozhodl, že už do konce života nebude číst jiné knihy než o hmyzu – nebo se přímo nebude zajímat o nic jiného než o hmyz, má před sebou nesmírně zajímavé roky. Hmyz je nesmírně vzrušující, podivuhodná a rozmanitá část tvorstva, což tady nepíšu jako nějakou fejetonistickou nadsázku, ale jako fakt, jako suché konstatování.
Prohlídky už skončily, návštěvnický lid už odešel, ale zahrada se ještě nezavírala. Byl krásný letní podvečer, žár už přece jen trochu slábl, takže světlo klesajícího slunce vytvářelo něžně stříbřitý opar, v němž to všechno bylo ještě kouzelnější. Vypadalo to jako scenerie ze snu: barevný, trochu takový pohádkový dům nad vodami, sivá zeleň keřů, šelest labutího plutí po hladině. Do ticha občas zakřičel zámecký páv, což jsem si však nebral osobně. Sedl jsem si na lavičku a s výrazem rajsky blaženým pozoroval nádheru, která byla tak omamující, že jsem toužil, abych s ní splynul, stal se nějakým ptákem nebo třeba i rybou, která trávila svou existenci v soustavě vodních kanálků, jež se důmyslně klikatily nádhernou zahradou.
Na vesnici i ve městech se jako epidemie začaly objevovat „betonové plotové desky“ (jejich „výhoda“ je, že jsou „bezúdržbové“), domy se začaly pokrývat jedovatými barvami, okna byla amputována plastovými modely. Dotační program Oprav dům po babičce je státem organizovaná, podporovaná a z našich daní placená likvidace posledních zbytků nejrozsáhlejšího kulturního dědictví – ano, těch domů po babičce. Zatím se především psalo, že jde o nespravedlivou podporu lidí, kteří mají něco dostat, protože už něco mají.
Osudem celého širokého pohraničního pásu této země je hluboký zlom v jeho staleté historii. Ten nastal po roce 1945, po vyhnání naprosté většiny obyvatelstva a jejím nahrazením obyvatelstvem novým. Všechna ona města, vesnice i samoty mají proto svou historii „před“ – a „potom“. K této skutečnosti se přistupuje různými způsoby, podle toho, jak ji kdo nahlíží a jak se mu hodí. Historie „Sudet“ je totiž víc než jakákoli jiná v téhle zemi závislá na tom, kdo ji vypráví.
Netrpělivý čtenář těchto cestopisných zápisků by se zajisté už rád dověděl, jak dopadla výzkumná cesta po Horní a Dolní Lužici, které jsme zde věnovali čtyři pokračování. Teď snad už konečně dorazíme k cíli. Minule jsem skončil v autobuse, jenž mne vezl z postindustriálního města Weißwasser do lázní Muskau, jazykem zbylých Lužických Srbů Mužakowa. Činí to asi deset kilometrů a jede to tam asi půl hodiny, neboť se objíždí kdejaké stavení, z nichž některá ještě vzdorovala zateplovacímu teroru, takže se na ně dalo se zájmem pohledět, jiná už podlehla a vypadala jako univerzální krabice.
Pětapadesáté výročí intervence oněch vojsk jsme si (někteří) připomněli v trochu jiné konstelaci než to padesáté. Pětapadesáté výročí intervence oněch vojsk jsme si (někteří) připomněli v trochu jiné konstelaci než to padesáté. Především na východě vypukla válka, jeden národ, který se tehdy okupace účastnil, napadl druhý národ, který se jí účastnil také. Ironií je, že Brežněv, stejně jako Grečko nebo Podgornyj, by dnes byli občané Ukrajiny, jenže to je příklad tzv. faktoidu, tedy idiotského faktu, faktu, který je sice pravdivý, ale nic neznamená, spíš naopak. Už tehdy bylo jasné, kdo za to může.
Zdeněk byl absolutní šílenec, ale zároveň měl silný smysl pro vedení lidí. Uměl myslet koncepčně. Měl rád velká výrazná gesta, byl odvážný, dravý, nadupaný energií. Byl jako hořící plamen. Miloval poezii, Ivana Diviše, se kterým se osobně přátelil. Měl mimořádný cit pro slovo a pro básnickou metaforu. To dělalo jeho rukopis nesmírně originální a dráždivý. Spojení kultivovanosti a jakéhosi barbarství. Tahle charakteristika v pondělí zesnulého divadelního režiséra Zdeňka Potužila pochází z knižního rozhovoru herečky Evy Salzmannové s divadelní kritičkou Janou Machalickou: kniha se jmenuje Útěkářka.
Letní atmosféru poněkud rozčeřilo zveřejnění fotografie, na níž byla zachycena primátorka Brna Markéta Vaňková před mobilním telefonem, na němž byl charakteristicky rozprostřen bílý prášek. Šlo o momentku, která sice mohla mít ještě i jiné vysvětlení, ale přece jen se zdá nejpravděpodobnější, že oním práškem bude kokain, byť nelze zajisté tvrdit, že se dostal až do primátorčina nosu.
Veřejná koupaliště jsou nejpříjemnější, když se trochu ochladí, takže na nich skoro nikdo není a místo řevu je slyšet jen tiché ševelení vody. Tak to bylo v neděli ráno na Huláku v Prachaticích. Bylo to tam krásné, ale já se cítil poněkud provinile, neboť původně jsem měl v úmyslu dostavit se do kostela svatého Jakuba na nedělní mši. Den předtím jsem se v domě Neumanneum, to jest dům, v němž sestry boromejky pečují o potřebné a také uchovávají památku na svatého Jana Nepomuka Neumanna, o tom zmínil jedné sestřičce, jež na mě pohlédla myslím poněkud nedůvěřivě. Nyní jsem její pochyby potvrdil.
Už teď je vlastní země, z poloviny poušť, není schopna uživit. Kam se pak asi ti lidé vydají? Lze odhadovat, že do Ruska a Číny asi ne… Je to možná země naší budoucnosti. Evropoafrické.
Když v srpnu 1994 Ladislav Fuks zemřel, byl to pak takový podivný pohřeb na konci léta. Na to, jaký to byl velký a známý spisovatel, bylo ve strašnickém krematoriu vlastně málo lidí. A ti, kdo přišli, na sebe hleděli rozpačitě: stáli tam bývalí komunističtí funkcionáři, normalizační profesor Rzounek cenil svůj pověstný chrup, pár současných státních úředníků, nikoli však ministr kultury (Pavel Tigrid – pozn. red.), přátelé a známí, ze spisovatelů se mi vybavuje Eva Kantůrková a Petr Prouza, ti ho znali osobně. Jako by se rychle pohřbíval někdo, kdo už byl dlouho mrtvý a nedopatřením přežil do jiných časů.
Koutkem oka víkendový fejetonista zahlédl úvahu, že by České republice mohlo z tíživé ekonomické situace pomoci zdanění hub. Tedy těch sebraných houbaři. Bylo to nejspíš míněno napůl vážně, napůl žertovně (i ekonomičtí komentátoři či analytici udělají občas vtip), ale též se to dá brát jako takový nástřel, takový pokusný balonek, jak se říká, zda se toho třeba někdo nechytne a nezačne se o tom vážně uvažovat. Protože něco na tom asi je. Proč vlastně houby sbíráme?
Jméno knížete Hermanna von Pückler-Muskau, o kterém tady píšu už počtvrté, se mihne v Kunderově Nesmrtelnosti, kterou jsem měl ze známých důvodů nedávno v ruce. Je to v té kapitole, v níž se medituje nad historkou z Teplic, kde se Beethoven procházel s Goethem po lázeňské aleji, když vtom potkali císařskou suitu. Goethe smekl klobouk a zdvořile pozdravil, zatímco Beethoven si vrazil svůj klobouk do čela, zamračil se a šel dál, nezpomaluje krok. Školní příklad dvou postojů k životu a světu. V mládí je vám bližší obvykle Beethoven, čím jste starší, dáváte za pravdu Goetheovi, aspoň já to tak mám.
V Heřmánkovicích na Broumovsku uklidili hřbitov u kostela od přebytečných náhrobků. To vzbudilo jistou pozornost i za hranicemi regionu. Náhrobky totiž byly německé, tedy patřily nebožtíkům, jejichž potomci už v Heřmánkovicích ani v širokém okolí dávno nežijí. Ty náhrobky byly popraskané a propadaly se do země, zarůstaly vegetací. A Češi mají rádi pořádek. Takhle to tam přece nemohli nechat. Heřmánkovice se před válkou jmenovaly Hermsdorf, to hezké české jméno dostaly až po ní.
Gibt es Deutschland noch? – Existuje ještě Německo? Ten nápis jsem viděl nasprejovaný na zdi v jednom západoněmeckém městě, nejspíš ho tam napsal nějaký pravičák, nějaký národovec, volič AFD, tedy někdo a priori podezřelý – z hlediska slušné společnosti. Ostatně, kdo píše nápisy na zdi? Většinou levičáci, od nic se to předpokládá. Tenhle byl z druhého spektra. Jenže na rozdíl od mnoha nápisů vyzývajících k revoluci nebo svržení kapitalismu a jiných abstrakt měl tenhle docela reálný základ. Musí si tu zvláštní otázku položit každý, kdo v posledních letech do té země přijel a trochu se díval kolem sebe.
Bylo ráno a začínal nejteplejší den dosavadního století, tedy i tisíciletí, které je pořád dost krátké. Probudil jsem se v dívčím internátním pokoji jakési střední školy v Prachaticích, ovšem dívky odjely na prázdniny a uvolnily místo na svých lůžkách, kde přenocoval muž vyššího středního věku. Až se vrátí, o ničem nebudou vědět.
