Kdyby se člověk teď rozhodl, že už do konce života nebude číst jiné knihy než o hmyzu – nebo se přímo nebude zajímat o nic jiného než o hmyz, má před sebou nesmírně zajímavé roky. Hmyz je nesmírně vzrušující, podivuhodná a rozmanitá část tvorstva, což tady nepíšu jako nějakou fejetonistickou nadsázku, ale jako fakt, jako suché konstatování.

Třeba takové světlušky. Ti něžní svatojánští broučci, kterých už je sice málo, ale občas se pořád v letním nočním lese vyskytují. Mimochodem, jsou to opravdu něžná stvoření, která nedělají v dospělém stavu nic jiného, než že poletují a těmi světélky signalizují ochotu se spářit s jinou světluškou, možná i stejného pohlaví. Jsou tak oddaní této činnosti, že jim vůbec nezbývá čas na přijímání potravy, takže hynou vysílením z milování. Aby však z něčeho mohli čerpat energii, musí se pořádně vykrmit jejich předchozí stadium, tedy larva. A ta žere, představte si, hlemýždě a slimáky čili šneky. Gurmán…

Tím ovšem bizarnost nekončí. Během oné konzumace se taková žravá larva pořádně zapatlá šnečím slizem. Protože do dalšího stadia převtělování, v němž se stane svatojánským broučkem, chce vstoupit umytá a šik, má s sebou v těle jakousi vlastní sprchu s kartáčem: tu má umístěnou u řitní žlázy, která se po žranici vychlípí a larva se doslova osprchuje jakýmsi vlastním mýdelnatým sekretem. Po celou tu dobu jemně svítí, neboť se tím již připravuje na onu parádu, o níž básní básníci.

No, ale to je jen jeden příklad. Jsou jich tisíce, takže člověka napadá, že to nebyl člověk či savci nebo vyšší živočichové, na čem si Stvořitel či kdo dal nejvíc záležet. Hmyz, tím, jak je de facto dokonalý a skvěle konstrukčně sestavený, spíš vyvolává dojem, že s ním byl a je nějaký vyšší záměr. Lidstvo se pravděpodobně nějak vyhubí samo, hmyz snad přežije a zařídí si to tady po svém. Doporučuji proto chovat se podle toho.

Já jsem se třeba rozhodl, že už nikdy žádnému hmyzu neublížím. Aspoň ne vědomě. Dokonce ani komárům ne. To není jednoduché, chce to jisté sebezapření, ale jen na začátku. Pak vám prý komáři dají pokoj. Podle jistých znalců a znalkyň lze s komáry a hmyzem vůbec uzavřít cosi jako dohodu. Samozřejmě že to není jen tak. Musíte se s nimi jaksi vnitřně smířit, naladit se na ně a začít vůči nim jaksi vyzařovat přátelskou či vstřícnou vibraci. S těmi komáry je to ostatně tak, že jejich potřeba se napít vaší krve je omezená. Komár se napije, ano, bodne vás, ale pak vám dá pokoj. Když se po něm oháníte, jen ho rozdráždíte, vysílíte ho a on o to víc potřebuje vaši krev. Pokud ho rozplácnete, vyvoláte tím pomstu jeho druhů, kteří se to samozřejmě dozvědí a třeba si počkají, až usnete, pokud tedy vůbec vám dají usnout.

Četl jsem o jednom rafinovaném čínském mučení, které spočívalo v tom, že vysoce postavený generál byl odsouzen k vysátí od komárů. Byl přivázán svlečený ke kůlu na břehu bažiny, takže za chvíli byl hustě obsypán hmyzími tělíčky. Rafinovanost mučení spočívala v tom, že generálův sluha směl vějířem odhánět komáry, což činil. Přesto se mu nedařilo zabránit v jejich průniku ke generálovu tělu. Ten po nějaké době vysílen a vysát mračny komárů zemřel. Kdyby sluha komáry neodháněl, mohl by přežít. To by se napili, jak by potřebovali, a nechali generála na pokoji. Takhle na něj útočili v nových a nových formacích a sáli svými dokonale ostrými sosáky krev, co se do nich vešla.

Přemýšlejte o tom. Třeba přes zimu. Abyste věděli, jak se příští léto chovat.