Právě před padesáti lety se v obecné imaginaci zařadil po bok Adolfa Hitlera, tedy po bok démonů zla, chilský generál Augusto Pinochet. Zasloužil si to tím, že se mu v září 1973 vojenským převratem podařilo svrhnout vládu marxistického prezidenta Salvadora Allendeho, čímž obrátil směřování téhle zajímavé země radikálně jiným směrem.

Chile se mohlo stát druhou Kubou nebo mohlo vbrzku zcela zkrachovat a potopit se do mizerie. Nebo také ne. Po násilném převratu, při kterém Allende zemřel, se v Chile ujala moci vojenská junta, zavedla na několik let (ale spíš měsíců) ostré represe, suspendovala některá politická a občanská práva, pronásledovala, zprvu i krvavě, opozici.

Osud Chile a zásah generála Pinocheta není jednoznačný a černobílý. Na Západě se v obecném mínění, zvláště u intelektuálů, těší opovržení nejspíš na věčné časy. Ale v zemích, kde nikdo experiment s přeměnou společnosti včas nepřekazil, tedy třeba u nás, slouží jako hypotetická možnost, co by se stalo, kdyby se nějaký takový generál našel. Třeba krátce po únoru 1948. Takový generál by s jednotkami veteránů ze západní, ale i východní fronty (Volyňáci věděli, co je bolševismus zač) provedl statní převrat: nechal by popravit Gottwalda, Slánského a možná Zápotockého, zřídil několik internačních táborů pro komunisty, možná by bylo pár set dalších obětí. Chvíli by se komunisté bránili, ale brzy by byli přemoženi. Generál by okamžitě požádal o pomoc Spojené státy a třeba také titovskou Jugoslávii, následovala by výzva pro sudetské Němce k návratu do svých ještě funkčních domovů. Komunistickou stranu by postavil mimo zákon, ale nechal by několik desítek tisíc jejích členů odejít do Ruska. Okamžitě by zrušil socializaci hospodářství, sedlákům by vrátil zabavený majetek. Ve školách by obnovil latinu a povinné náboženství, vojnu by prodloužil na tři a půl roku (za Čepičky byly tři), ale lidé by mohli svobodně cestovat, třeba do Itálie nebo Španělska na dovolenou. Stále by sice hrozila intervence od Rusů, ale generálův pevný postoj, chytrá politika a rovněž dosti přesvědčivé odhodlání většiny občanstva se bránit by tomu zabránily. Rusové by měli prostě strach.

Země by se ekonomicky zvedala a za pár let by zase patřila k nejlépe fungujícím v Evropě. Někdy koncem šedesátých let by už poslední pravomoci generál předal civilním orgánům a parlamentní systém by byl zcela obnoven. Československo by bylo takové druhé Švýcarsko, nebo aspoň průmyslovější Rakousko. Generál by byl doživotním senátorem.

Od poloviny šedesátých let by přibývaly hlasy, jež by generála a jeho zásah proti komunistům kritizovaly. Zvláště na vysokých školách humanitního typu by se pomalu jeho jméno nemohlo vyslovit v kladném významu, naopak by se šířil narativ o zaškrcené pokrokové alternativě, která se chystala provést progresivní opatření, jako je zestátnění dolů a bank, bezplatné zdravotnictví, kolektivizace vesnice, zrovnoprávnění žen na pracovištích, a další pokroková opatření. O začátku padesátých let by se mluvilo i psalo jako o temném období, kdy byli pronásledováni komunisté a kdy zavládl bílý teror. Byla by zřízena vyšetřovací komise a vyžadováno generálovo zatčení. Ten by podlehl 21. srpna 1968 mozkové mrtvici. Komunisté by byli opět velmi silní, ale na převzetí moci by pořád ještě neměli, spíš by se dali na kulturní proměnu zvyků a mravů. Československo by pořád bylo západní zemí, ale leckdo by se už zase bál, kam to povede. Ale třeba slova jako estébé, devizový příslib, tuzex, úzkoprofilový tovar, fronty nebo chozrosčot a tak dále by nikdo neznal. O ulice pojmenované po generálovi by se občas svedla ostrá polemika.

Dost lidí by ho mělo pořád rádo, ale před dětmi by to raději moc neříkali. Hlavně před těmi studovanými. Ve výroční den převratu by se musely hlídat jeho pomníky (zas tak moc by jich nebylo), ale ráno by tam vždycky byly čerstvé květiny.