Když v srpnu 1994 Ladislav Fuks zemřel, byl to pak takový podivný pohřeb na konci léta. Na to, jaký to byl velký a známý spisovatel, bylo ve strašnickém krematoriu vlastně málo lidí. A ti, kdo přišli, na sebe hleděli rozpačitě: stáli tam bývalí komunističtí funkcionáři, normalizační profesor Rzounek cenil svůj pověstný chrup, pár současných státních úředníků, nikoli však ministr kultury Pavel Tigrid, přátelé a známí, ze spisovatelů se mi vybavuje Eva Kantůrková a Petr Prouza, ti ho znali osobně. Jako by se rychle pohřbíval někdo, kdo už byl dlouho mrtvý a nedopatřením přežil do jiných časů.

Fuksova uzavřenost před světem se po listopadu 1989 prohloubila. Nové pořádky vnímá jako vichr, jenž zpřehází jeho zavedené zvyklosti a návyky. Převrat ho zastihne v tak pokročilém stupni pasivity, že místo osvobození se dostaví pocit nejistoty, dokonce i křivdy, neboť svět, kterému se přizpůsobil, se najednou hroutí: je zklamán, že již neobdrží titul národní umělec, ví, že je konec levných obědů v Klubu spisovatelů, nelibě nese, že s ostudou zaniká Svaz československých spisovatelů, který mu byl čímsi jako exkluzivním penzijním ústavem. Několik slíbených reedic jeho starších knih se zruší. Byl to konec hýčkání. Fuks předtím dobrovolně odevzdal velkou část své lidské suverenity do rukou režimního aparátu, ten se o svého loajálního Mistra s velkou chutí postaral. Přijal vystlané vakuum pro „chráněného“ spisovatele, aby v něm mohl nerušeně vytvářet svůj alternativní literární svět, který, a to byla ta legrace, přitom neměl nic společného s nějakou pokrokovou doktrínou. Poslední jeho velké dílo, román z belle époque, Vévodkyně a kuchařka (1983), je vlastně fantazmagorickou apoteózou středoevropské kultury, kterou miloval a toužil po ní tím spíš, že ji už přímo nepoznal. Fuks byl člověk minulých časů, duchem žil o sto let dřív, vedl svůj ukrytý život v císařské Vídni, možná ještě dřív, rozuměl by si asi s Metternichem, v jehož zámku na Kynžvartě prožil několik zřejmě docela šťastných let.

Nebyl v žádném případě režimista, jak se o něm pak taky psalo. Dokonce i když se snažil psát angažovaně, vyznívalo to podivně a nějak dvojsmyslně. Na jeho knihách z normalizace je zajímavé právě to, jak se jeho pokus přizpůsobit se vždy nějak podivně zvrhl: dokonce i největší úlitby, obrázek z dětství Julia Fučíka Křišťálový pantoflíček a protiemigrační agitka Návrat z žitného pole, jsou jaksi komicky „šejdrem“, něco je v nich podezřelého, výrazně to v nich „vrže“, jak napsal Josef Škvorecký, který Fukse oceňoval a jeho největší propadáky recenzoval s pochopením: kritiku Fuksovy angažovanosti nazval Dobrý člověk v nedobré době (viz Na brigádě, Toronto 1975).

Fuks zemřel opuštěný a jeho tělo bylo nalezeno tři dny po smrti... Ten byt na pražské adrese Národní obrany 15 záhy zanikl také. Zůstala legenda o bizarním doupěti plném sošek, amuletů, suvenýrů z cest, exotických masek a bůhvíčeho. Třeba barevných moduritových figurek, u nichž se prý neví, jestli je jejich tvůrcem on, nebo je snad od někoho dostal. Ty jsou snad jediným hmotným dědictvím po osamělém estétovi, který přitom toužil po lidech a jejich uznání. Zároveň se jich stranil a bál, jako by stále očekával, že odněkud přijde rána nebo kopanec.

Ty záhadné moduritové figurky si lze prohlédnout na výstavě Protisvěty Ladislava Fukse ke stému výročí narození: narodil se 24. září 1923 v Praze. V letohrádku Hvězda jsou vystaveny hlavně dokumenty, dopisy, rukopisy textů: Fuks měl pečlivé a pedantské písmo a vedl si podrobné poznámky, v souladu se svou představou formálně dokonalého a prokomponovaného díla. Neimprovizoval, nepsal spontánně, jeho snahou bylo vytvořit precizní umělecký útvar přesně odpovídající záměru, se kterým začal psát. Tomu odpovídalo i hermeticky uzavřené prostředí, které je zachyceno na fotografiích. Zvláštní roli v něm měla soustava zrcadel, která tvořila a zmnožovala omezený prostor: Fuks měl zrcadlo proti psacímu stolu, takže se mohl při psaní stále pozorovat. Měl ho i proti křeslu, z něhož poslouchal své milované operní árie. Na fotografiích z obskurního bytu se někdy vyskytuje jeho obyvatel, v mladším věku v obleku a vázance, čím je starší, tím častěji v těžkém županu, z něhož vykukuje jaksi ptačí hlava s prošedivělou hřívou vlasů a typickými brýlemi s tmavými obroučkami. Trochu podezřelý tvor, trochu černokněžník s nezbytnou cigaretou, trochu bezmocný a zranitelný pán, který se stáhl před světem.

Význam Ladislava Fukse pro moderní českou prózu lze stěží zpochybnit. Debut Pan Theodor Mundstock (1963) otevřel dveře nové české próze, kvalitu potvrdily povídky Mí černovlasí bratři (1964), autobiografický román Variace pro temnou strunu (1966), brilantní Spalovač mrtvol (1967). Fuks psal přitažlivě a čtivě, přitom to bylo jaksi omamně záhadné, hororové, morbidní, současně empatické a citlivé. Židovská tematika (Fuks Žid nebyl) byla pojata jiným způsobem, než bylo běžné, trochu se to podobalo Kafkovi, přičemž Fuks prý Kafku (ani později) nečetl. Následovaly symbolistní Myši Natalie Mooshabrové, některými považovány za jeho knihu nejlepší, a další texty vysoce artistního a existenciálního ladění. Do normalizace Fuks vstupoval jako příkladný exponent „krizové literatury“, jak tomu pak ideologové (Fuksův „bodyguard“ Rzounek) říkali, autor předurčený pro likvidaci – nebo emigraci, o které uvažoval. To se mělo změnit. A Fuks se o to dojemně vynasnažil. Nemohlo to dopadnou jinak než tristně. Ovšem s velkolepými výjimkami.

Paměti Moje zrcadlo (1995) nesou jasné znaky rozpadu tvůrčích sil. Těžko v tom textu poznáme autorovu dřívější kompoziční suverenitu a stylovou vytříbenost. Je otázka, do jaké míry se na tom podepsal fakt, že smrt Fuksovi nedovolila připravit definitivní znění. Ale i podoba, kterou dal knize její editor Jiří Tušl, vytváří dojem vychýleného obrazu světa, redukovaného na několik počitků. Dominantním tématem je jídlo a cestování. Bohaté zahraniční, v menší míře i domácí cesty představují páteř celé knihy, s nimi těsně souvisí kulinární zážitky. Nespočetné stránky zaberou popisy návštěv evropských metropolí, kam se Fuks dostal buď jako řadový turista, nebo jako překládaný spisovatel. V cizině dostává jeho život nový smysl, tam není nutné se ohlížet na svazové funkcionáře, je možné svobodně vydechnout a na chvíli hrát roli suveréna, bonvivána a pána svého osudu. Fuks se prochází po římských, pařížských nebo vídeňských bulvárech, uděluje lekce z kulturní historie, kochá se svou učeností a zběhlostí v architektuře a opeře – a především ochutnává a hoduje. Jídlo má pro něj význam jakéhosi obnovovaného štěstí, patří mu ústřední místo v ceremoniálu soukromých slavností. Kuriózní pokrmy, jež na cestách ochutnal, nejsou jen bizarním ozvláštněním jeho próz (především ve Vévodkyni a kuchařce), mají cenu výdobytků v šedi života. Všichni ti „hroznýši na šalvěji a paštiky z ježčího masa“ jsou součástí pečlivě aranžovaného prostoru úniku. Patří do něj stejně jako jeho oblíbené umělé květiny, lucerny nebo zrcadla, stejně jako vypjaté árie milovaných italských oper. Tyto předměty „touhy“ jsou však jediným soukromým objektem, jejž Fuks ve svých pamětech propouští ven. Jinak je ve věcech osobního života přísně zdrženlivý. Největší a vlastně jedinou indiskrecí knihy je uveřejnění fotografie z jeho bizarně nepovedené milánské svatby s dr. Giulianou Limiti v roce 1964 a v podstatě decentní komentář Jiřího Tušla. Ve Fuksově textu nepadne o sňatku, jenž zůstal neúspěšným průnikem do heterosexuálních vztahů, ani zmínka.

Fuksovi jako by zcela chyběl gen odporu, nesouhlasu a kritického odstupu a s ním i vnímání společenské reality v její podmíněnosti a dočasnosti. V jeho pamětech se doba promítá jen jako nerozlišitelná a nepodstatná kulisa. Prakticky nerozeznáme, zda jde o léta padesátá, šedesátá, nebo sedmdesátá. Čas má stále tutéž – statickou – podobu. Nic neplyne, vše zůstává na místě, stejně jako chrámy, paláce a sochy, jež jsou předmětem obdivu poučeného turisty Fukse. Reálný svět měl pro něho hodnotu především estetickou. Politika je v jeho životě věcí ne na okraji, ale vůbec neexistuje. A když je jí už neodvolatelně blízko, zareaguje psychosomaticky jeho organismus – jako v době spisovatelského sjezdu v roce 1967, kdy je hospitalizován se zánětem slepého střeva. Komunistický režim je pro něj věcí nezměnitelného údělu – Fuks pro něj má přivlastňovací zájmeno „náš“, užívané asi tak samozřejmě, jako je užíváme pro své příbuzné. Jeho povaha vůbec neumožňovala konkrétní úvahy o možnosti změny ani pochybnosti o legitimitě režimu.

Jenomže vrcholné Fuksovy knihy (Pan Theodor Mundstock, Spalovač mrtvol, Variace pro temnou strunu, Myši Natalie Mooshabrové, Oslovení ze tmy a Vévodkyně a kuchařka) dokládají nepatřičnosti takových „výhrad“. Specifičnost Fuksova občanského „selhání“ (ostatně zcela neškodného) je v tom, že na vině nebyla jeho slabost mravní, nýbrž (in)dispozice hlubinně psychická a sexuální. V podmínkách lidského světa samozřejmě prožívané svobody by neoprávněnost kritérií a požadavků, které nemají co dělat s uměním, byla ještě patrnější. Je otázka, jestli by mu dnes bylo o moc lépe.