Prohlídky už skončily, návštěvnický lid už odešel, ale zahrada se ještě nezavírala. Byl krásný letní podvečer, žár už přece jen trochu slábl, takže světlo klesajícího slunce vytvářelo něžně stříbřitý opar, v němž to všechno bylo ještě kouzelnější. Vypadalo to jako scenerie ze snu: barevný, trochu takový pohádkový dům nad vodami, sivá zeleň keřů, šelest labutího plutí po hladině. Do ticha občas zakřičel zámecký páv, což jsem si však nebral osobně. Sedl jsem si na lavičku a s výrazem rajsky blaženým pozoroval nádheru, která byla tak omamující, že jsem toužil, abych s ní splynul, stal se nějakým ptákem nebo třeba i rybou, která trávila svou existenci v soustavě vodních kanálků, jež se důmyslně klikatily nádhernou zahradou.

Byl jsem v Kratochvíli. Nebo že by na Kratochvíli? Před chvílí jsem raději zavolal příteli Zdeňku Troupovi: „Ty, Zdeňku, prosím tě, je správně v Kratochvíli, nebo na Kratochvíli?“ A on řekl hned: „Obojí je možné, ale užívanější je na Kratochvíli. Jsi tam?“ – A já řekl, že už ne, bohužel, ale viděl jsem tam, když jsem si kupoval lístek, obrazy tvého strýce Miloslava, tak mi hned došlo, že to má s tebou něco společného. – „Se mnou ani tak ne, ale s mým bratrem Vojtěchem,“ řekl Zdeněk, jehož životním dílem byla záchrana kláštera Zlatá Koruna, to si bratři tak rozebrali. „Bratr byl na Kratochvíli kastelánem čtyřicet let, loni skončil, dalo by se říct, že ji dovedl do toho stavu, v jakém je dnes. Líbilo se ti tam?“ – „Co, líbilo, to je slabé slovo, zamiloval jsem se do toho místa! To je šperk, to je renesanční sen…,“ řekl jsem a nepřeháněl. „Tak to bude mít bratr radost. Napiš, že to je kus Shakespearovy doby v Čechách, profesor Hilský se tam cítil jako doma, nebo jako ve Stratfordu nad Avonou, když tam přednášel o sonetech. Nechceš zavolat bráchovi?“ A já řekl, že třeba jindy, ale ať ho pozdravuje. A taky strýce malíře, i když ten umřel už v roce 1994. Ale vždycky stojí za to ho pozdravovat.

Kratochvíle je skutečně klenot, něžný jihočeský šperk bahenní, a když se vám podaří tam chvíli v podvečer zůstat, je to čistá rozkoš. Radosti a rozkoši, především ovšem duchovní, to tady mělo opravdu sloužit, jak je to v tom názvu: ku zkrácení chvíle čili rozptýlení, pro radost a bezstarostnost. Sanssouci, řeklo by se o dvě stě let později. Historie vzniku zámečku je hezky popsaná v knize Jaroslava Pánka Poslední Rožmberkové, která vyšla v roce 1989. Velmož české renesance Vilém z Rožmberka toužil po nějakém příjemném místě, kde by mohl trávit klidné chvíle, a jak píše historik Pánek, pustnoucí ani obyvatelné hrady ho valně nelákaly. Sídlem Rožmberků byl samozřejmě Český Krumlov, důležitá byla Třeboň, ale stárnoucí Vilém možná zatoužil po něčem, co viděl v mládí během své kavalírské cesty do severní Itálie, kterou podnikl s výkvětem české šlechty v roce 1551 a která vedla přes Brenner do Mantovy a pak přes Milán do Janova, přičemž šestnáctiletý Vilém zůstal pak asi čtvrt roku ve Vogheře nedaleko Pavie. Potom se vrátil do Čech, kde měl pozici druhého muže země hned po králi a brzy státníka evropské důležitosti: nebo aspoň středoevropské. On sám se ale možná spíš než Čechem nebo Němcem cítil římským aristokratem, v jehož žilách proudila krev patricijského rodu Ursiniů, s nimiž se jako Rožmberk považoval spřízněn, dokonce si i upravil erb, aby se co nejvíc podobal (údajným) ursiniovským příbuzným: psal jsem o tom v souvislosti s medvědy (ursini) na prachatické radnici. Když si uvědomíme, že v době, kdy Vilém nasával v severní Itálii renesanci, žil ještě Michelangelo a Andrea Palladio vytvářel návrhy nejkrásnějších vil, které kdy byly postaveny, pak si také lépe představíme, co to vlastně tady, kousek u Netolic, z těch časů zůstalo. A že tedy nejen Shakespeare (přísně vzato, jeho doba je o trochu později), ale že zde, v blátivých a podmočených jihočeských lukách, máme zasazenou květinu, která má kořeny v rovinách lombardských, krajinách svlažovaných renesanční vláhou geniálního období, jednoho z nejkrásnějších, co kdy byly.

Ale zajímavé také je, že na začátku tohohle květenství stálo ještě jiné známé jméno, Jakub Krčín, onen zeman v rožmberských službách a zakladatel rybníků, kvůli kterým se spojil s peklem. Jemu původně patřil statek a tvrz Leptáč, u kterého zřídil velkou oboru a starou tvrz nechal vymalovat loveckými scénami. To prý jeho „šéfa“ Viléma zaujalo natolik, že mu navrhl směnu a v lednu 1580 s ním vyměnil leptáčský statek za Sedlčany, na čemž Krčín ještě vydělal. O rok později se poprvé objevuje jméno Kratochvíle – Kurzweil a začne přestavba, kterou vedl italský stavitel v rožmberských službách Baltazar (nebo také Baldassare) Maggi. Pocházel z městečka Arogno v kantonu Ticino, takže vlastně Švýcar. Během osmdesátých let šestnáctého století – to je doba Rudolfa II., tehdy ještě nikoli stiženého melancholií – vyroste onen zámeček v zahradě, jednopatrová renesanční vila, nebo se také tomu říkalo lusthauz, což je pořád vlastně ta kratochvíle. Oč je střídmější fasáda, byť vůbec nepostrádá eleganci, o to víc měla oslnit vnitřní výzdoba, především nádherné zlacené štukové reliéfy. Ty jsou také dílem Vlachů, uvádí se jméno Antonio Melano, ale třeba to byl Tonda Meloun, jen se musel jmenovat taliánsky. Nejkrásnější jsou v tzv. Zlatém sále, kde ze stropu vyjíždí ten známý rožmberský jezdec s pětilistou růží a obklopují ho výjevy z římské historie a mytologie. Protože zde se jižní Čechy snoubí a antikou, odkud, jak věřili, nebo tomu chtěli věřit, pocházeli i pánové z Růže.

No, ty kratochvilné časy na Kratochvíli netrvaly dlouho, Vilém z Rožmberka umřel v roce 1592, jeho bratr Petr Vok sem už moc nejezdil, i když se tady jeden rok ukryl před morem. Jím Rožmberkové, jak známo, v roce 1611 vymírají. Zbudou po nich krásy jižních Čech, Rožmberský palác na Hradě a dluhy. Kratochvíle připadne královské komoře, ale císař Rudolf má jiná oblíbená místa. Po třicetileté válce Rožmberky nahradí Eggenbergové a po nich od roku 1720 Schwarzenbergové. Ti Kratochvíli již využívají spíš jen hospodářsky, skladují tu obilí a žaludy, bydlí tady úředníci, jednu dobu je tam také starobinec, to v rámci schwarzenberských sociálních programů. Ona renesanční skvostnost se pomalu vytrácí, malířská výzdoba v pokojích je zabílena, v zahradě se pěstuje zelí a mrkev. Ale tak to chodí. V rámci první pozemkové reformy krumlovské primogenituře zámek stát stejně v roce 1919 sebere, to ale tehdy ještě s náhradou, pak je tam chvíli netolické muzeum. Vladislav Vančura ve svém zvláštním románu Konec starých časů umístí výskyt toho falešného šlechtice Megalrogova na zámek Kratochvíle, všude se pak píše, že to má být tady, ale když se do té knížky podíváte, stojí tam: „... tu je namístě zmíniti, že nejde o renesanční Kratochvíli poblíže Nechánic“. Netolic, ne? Napsal to Vančura schválně špatně? No, to je jedno…

Po válce se dlouho neví, co s tím, v šedesátých letech se přece jen začne s opravami. Po nějakém mobiliáři už dávno není ani stopy, tak kohosi napadne, že by se na Kratochvíli mohly vystavovat figurky a loutky z krátkých a animovaných filmů. Otvírá se v roce 1981, natočil se o tom i krátký film, běžel ve všech kinech po týdeníku před hlavním filmem, dosud si na něj pamatuju, stejně jako na článek v časopise Kino, který jsem četl od prvního písmene do posledního. Dřív, než jsem se na ty maňásky mohl podívat, Krátký film, který je měl v držení, na začátku 90. let zanikl a expozice na Kratochvíli taky. Pan Troup tam pak začal uskutečňovat plán renesance renesance, krok po kroku tam vracel dávno odvátý čas, který se zastavil skoro v dokonalosti. Když jsem tam teď v neděli v podvečer zůstal úplně sám na té magické zahradě, připadal jsem si jako starý vodní faun, kterého tady zapomněli, nebo jim už ani nestál za to, aby ho vyhnali. S představou, že tam vlastně už pět se let patřím, jsem odcházel směrem k Netolicím.

fotoblog (jiripenas.cz)