Bylo ráno a začínal nejteplejší den dosavadního století, tedy i tisíciletí, které je pořád dost krátké. Probudil jsem se v dívčím internátním pokoji jakési střední školy v Prachaticích, ovšem dívky odjely na prázdniny a uvolnily místo na svých lůžkách, kde přenocoval muž vyššího středního věku. Až se vrátí, o ničem nebudou vědět.

Ten muž čili já přijel do Prachatic den předtím, poněkud nervózní z úkolu, který mu byl udělen organizačním výborem kulturního spolku Živá vila, čímž se myslí vila prachatického podnikatele Johanna Nepomuka Krala, kterou oni oživují. Pěkný funkcionalistický dům se zahradou zůstal na okraji Prachatic, kousek od nádraží, stát udiven nad tím, že tady zatím přežil. Nechal si jej vystavět začátkem třicátých let pan Kral, jenž měl obchod kávou, kterou zde i pražil. Byl moderně uvažující, tak si plán objednal u architekta, který kreslil vily, jako je kreslil Adolf Loos: jmenoval se Fritz Reichl a byl z Vídně. Kralova rodina, aniž provedla něco strašného, šla samozřejmě do odsunu a ve vile pak byla školka a takové věci. Zůstala v relativně dobrém a původním stavu, nikdo ji ani moc nezprznil, možná i proto, že se pořád čekalo, že se bude bourat, neboť přes ni měl vést silniční obchvat. To se naštěstí zatím nestalo, ale stále ten Damoklův meč nad vilou visí. Snaží se ho odvrátit právě to sdružení Živá vila, což jsou mladí sympatičtí lidé, kteří se o tu prázdnou vilu starají, za což by jim mělo být město vděčné.

No a tito lidé tam už poněkolikáté pořádají takovou malou letní slavnost, takový ambientní festiválek, abych se vyjádřil stylově, spočívající ve večerních koncertech na zahradě, k čemuž se přes den přidá nějaké čtení a také odpolední procházka po městě s výkladem. Jejím odborným vedením byl pověřen ten muž, který se teď probouzel v tom dívčím internátu nad městem, kam byl večer pořadateli poslán. Ze všeho nejdřív vyhlédl ven a spatřil horkem se tetelící údolí, v němž se malebně rozkládalo starobylé městečko v šumavském podhůří. Okamžitě si vzpomněl na úkol, který má před sebou, a trochu se vyděsil, že o tom městě toho přece moc neví, ale pak se zas uklidnil, že v takovém horku stejně nikdo nepřijde, protože rozumně půjdou na koupaliště Hulák, kam by se nejraději ukryl i onen muž. Ten sice v Prachaticích už několikrát byl, ba před měsícem si je prošel docela důkladně, i do městského muzea zašel, co mohl a stačil, si o nich přečetl, ale i tak se obával, že to je všechno málo. Vždyť Prachatice, to je přece vzácný klenot v podbřišku Čech, to je do kruhu stočený renesanční preclík na hraně země, to je rubín nasazený do vykotlaného chrupu pohraničí. Takové tlachy si sám pro sebe mumlal, když pak scházel po cestě směrem od kopce Libín dolů do města, kterému se ve starší literatuře, třeba v Ottových Čechách, říkalo český Norimberk, což už by bylo možná nutné nyní asi trochu vysvětlit: prostě se tím myslí jeho středověká zachovalost, rázovitost a pitoresknost, nikoli že by se tam konaly ohňové pochody. Za tu malebnost taková města vděčí právě tomu, že v jistou chvíli ustrnula ve vývoji, zůstala jakoby zakleta v čase a již se dál nerozvíjela. Díky tomu jsou nyní tak krásná na pohled a myslím i na žití. V případě Prachatic se to stalo po třicetileté válce a v podstatě už zůstaly ve své bizarně rozkošné podobě, naštěstí i po roce 1945 se budovalo a sídlišťovalo za městem, takže se kolem nastavěl chomout paneláků jako jinde, ale to hlavní, tedy ten krásný hradební ovál s nádherným náměstím, s krásným, drahocenný svícen připomínajícím kostelem svatého Jakuba a renesančními domy se sgrafity, výklenky a arkýři v křivolakých uličkách zůstal skoro nedotčen. Tedy, ono je to složitější, protože v roce 1832 Prachatice skoro celé vyhořely, takže třeba krásná renesanční radnice s těmi mravoučnými latinskými nápisy (zajímavé, že tehdy museli být lidé, kteří jim rozuměli) je vlastně replika, ale kdyby si to člověk nepřečetl, tak to asi nepozná.

Tak ten člověk scházel dolů do města, přičemž se snažil kopírovat stín, a představoval si, že jde tou samou cestou, kudy přicházely do Prachatic jeho bohatství a sláva. Protože ta cesta nebyla jen tak obyčejná silnice, ale byla to Zlatá stezka, Goldener Steig, základní trasa z jihu do Čech, tepna, kterou nepřetržitě jako sytá krev proudilo do země zboží, hlavně, jedním směrem sůl, druhým obilí: Salz und Korn, jak zůstalo na jednom domě napsáno kurentem, spolu s vyobrazením toho transportu. Ten obstarávali soumaři, tedy Säumer, zvláštní sorta lidí, špeditéři středověku, kteří vedli zvířata, koně, mezky a osly naložené po stranách nákladem, hlavně bečkami plnými soli, ale i vína, koření, ale především soli, která se dobývala v Alpách a mlela a nakládala se v Pasově, kde Zlatá stezka začínala. A tenhle proud zvířat a lidí byl neustálý a nepřetržitý, takže týdně přicházelo do Prachatic dva až tři tisíce houževnatých oslů, koňů a mezků, kteří měli za sebou šumavské kopce, přičemž ten poslední byl Libín nad městem, ze kterého pak sestupovali zajisté s úlevou, že teď už si konečně odpočinou. Lidé i zvířata. Tady v Prachaticích přenocují, napijí se a najedí, vyloží náklad, faktoři si ho přeberou, vyplatí je. Někteří budou pokračovat ještě do Písku, kde stezka končila definitivně, jiní zas naloží něco, co se odváží z Čech, co to asi mohlo být: obilí, ryby, raci, pervitin?, a čeká je zas ta štrapáce do kopců, do šumavských hvozdů, do pustiny, která se táhne tři dny cesty. Přičemž Prachatice jsou od toho, aby to všechno pojaly do sebe, zaopatřily a zvládly, z čehož pochopitelně také něco měly, takže to jméno Prachatice skutečně odpovídá prachům, penězům, byť je to dvojznačné, protože, jak stojí v Písmu, všechno se v prach obrátí. Jiný a pravděpodobnější původ je ten, že šlo o místo na prahu, tedy na okraji země či tam, kde se země zvedá vzhůru. Anebo to tady založil nějaký Prachata. I Němci, kterých tu bylo trochu víc, to jméno respektovali a říkali tomu Prachatitz.

Tenhle krevní oběh, v němž měly Prachatice význam podobný bušícímu srdci, pulzoval šest století, od začátku jedenáctého po konec sedmnáctého, kdy se začala po silnicích sůl vozit z Rakouska. Prachatice rozkvétaly za posledních Přemyslovců, za Lucemburků a pak za Rožmberků v krásném století šestnáctém. Mezi to vtrhly husitské války a bratr Žižka, který přitáhl k Prachaticím v listopadu 1420, a když obyvatelé, většinou věrní katolíci (a tedy Němci), ho nechtěli přivítat chlebem a solí, vtrhl se vší posvátnou zběsilostí do města a nechal pobíjet každého, kdo nestačil vzít nohy na ramena. Náměstí bylo plné mrtvol (135), to ještě nebylo dost, neboť nesmlouvavý táborský hejtman rozkázal upálit dalších 85 zajatců. Nacpali je do sakristie teprve nedávno dostavěného kostela svatého Jakuba, naházeli na ně slámu a smolné soudky a zapálili. Spadlé kamení je pak pohřbilo jako v hrobě, píše kronikář Vavřinec z Březové. Prý tam leželi až do konce válek a ještě teď se tam ve výroční den (12. listopadu) ozývá slabé úpění ve středověké němčině a ze zdí je cítit trochu jakoby dým spáleniště.

No, tak k tomu se taky snad dostaneme, takové historky o masakrech jsou oblíbené, pomyslel si onen muž, když už se blížil do města, kde si chtěl dát na náměstí kávu a možná nějakou snídani, protože měl pořád ještě dost času. Náměstí bylo rozpálené jako žhavá plotna, což mu ale neubíralo na kráse. Lehce se svažuje od staré a nové radnice dolů ke kostelu, který jako by čekal, že do něj nakonec všechno steče. Ještě dál za kostelem se prostor zužuje do úzkého hrtanu, který ústí v hrdle nádherné Písecké brány, na které je vymalovaný rožmberský jezdec na koni. Tahle dokonalá kompozice, kterou nikdo nemusel zvlášť plánovat a vystudovat urbanistiku, nýbrž přirozeně se vyvíjela k potřebám života materiálního a duchovního, což bylo spojené, je nakonec to hlavní, o čem by ten člověk chtěl na té procházce mluvit. To si uvědomil, když seděl u kávy. Jen si říkal, jestli na to najde dost slov. Ale pak si pomyslel, že stejně nikdo v takovém žáru nepřijde. Tím se trochu uklidnil a řekl si, že si to půjde ještě promyslet na koupaliště Hulák. To udělal. Pár lidí přišlo.

fotoblog (jiripenas.cz)