Páté nástupiště brněnského nádraží je trochu bokem, a když ho člověk na poslední chvíli hledá, nemusí to stihnout, sám to znám z vlastní zkušenosti. Jezdí odtamtud vlaky do Bratislavy a do Budapešti, tedy na jih a na prázdniny, ale tak to nebylo vždycky. Od září 1941 byly odsud, možná i pro tu jistou odlehlost, vypravovány vlaky s židovskými obyvateli Brna. Nejdřív na východ, první transporty vedly do ghetta v Minsku, od jara 1942 do Terezína. Celkem to bylo dvanáct transportů, které odvezly celkem 10 080 osob z Brna a okolí. Válku přežilo 841 z nich.

Ve čtvrtek 31. srpna se na pátém nástupišti odhaloval pomník, brněnská verze „brány nenávratna“, pražského památníku ze vztyčených kolejí od sochaře Aleše Veselého na nádraží v Bubnech. Ten brněnský je dílem Tomáše Rusína a je zabudován do podpěrného sloupu na začátku nástupiště. Prostý nápis s počtem transportovaných, možná si ho někdo všimne, možná také ne, jako tehdy… Obecná reakce protektorátního obyvatelstva byla raději nevidět a hledět si svého. Už proto je nutné to i po osmdesáti letech připomínat.

Zajímavé a příznačné je, že u zrodu takového podniku stála žena menšího vzrůstu, ale neobyčejné energie, vystudovaná teatroložka Eva Yildizová, která má přitom plný úvazek v divadle Husa na provázku jako intendantka, což je na podobě festivalu znát, ovšem v dobrém slova smyslu: je to festival múzický, invenční a hravý. Fantastická věc je, že v něm nejde jen o takové ty běžné festivalové věci, ale o skutečnou rekonstrukci židovského Brna, samozřejmě pouze v náznakové a symbolické rovině. Do Brna totiž už podruhé bylo díky tomu festivalu pozváno několik rodin, které měly to štěstí, že jejich předci válku přežili, i když většinou se již do Brna nevrátili. Takže Brno, respektive pořadatelé a hlavně ona Eva vlastně organizovala i rodinná setkání, jež se pak stala sama součástí festivalu.

Kdo měl tu příležitost být u toho, musel mít i díky tomu pocit, že se Brna zmocnil slavnostní šabatový svátek, kterého se ovšem může zúčastnit každý, rabi, rabicin, gójin, šiksa, šnorer i cadik… Program festivalu byl za prvé nabitý, za druhé nápaditý a za třetí vše skvěle šlapalo. Bylo tam asi sedmdesát akcí nejrůznějšího druhu, ráno procházky po štetlu, tedy po Brně, abychom se vyjádřili stylově, přes poledne debaty a diskuse, nějaké ty workshopy pro mladé, pro pokročilé čtení a zase debaty a přednášky, po večerech divadlo a hudba. Osobně bych mohl mluvit o fantastickém slalomu z jedné akce do druhé, třeba o koncertu chasidských písní v podání kantora Avrahama Taylora, který v synagoze Agudas Achim zplna hrdla chválil Hospodina v radostných i tklivých tóninách, nebo o besedě s moskevským rabínem v exilu Pinchasem Goldschmidtem (říkal, že Židé, a ti ruští zvlášť, vždy řeší dilema, zda jim jde o svobodu, nebo o samu možnost přežít) nebo o představení Arnošta Goldflama o „utajeném světoběžníku z Drnovic“, klasikovi židovského humoru, kterého kdysi střední Evropa znala pod jménem Roda Roda… Ale bylo toho plno.

Specifickou roli ovšem hrálo samotné Brno, jeho genius loci, v kterém se židovský vliv projevil v neposlední řadě tím, jaké v něm zanechal krásné vily: Tugendhat, Löw-Beer, vila Stiassni… Ty byly součástí festivalu, vily bez majitelů, které muselo nahradit město, respektive stát, který se aspoň v tomhle ohledu choval, jak se náleží: vily jsou krásně zrekonstruované.

Ale ještě zpět k tomu pátému nástupišti. Pátého prosince roku 1941 z něj odjel tehdy ani ne čtyřicetiletý Jiří Hála (tehdy se jmenoval Hahn) v transportu s dalšími 997 židovskými spoluobčany. Cesta vedla do Terezína, který malý Jiří přežil, stejně jako jeho matka a otec, který se po válce vrátil z Osvětimi. Jiřího rodina zůstala v Brně, on vystudoval chemii, přednášel na přírodovědecké fakultě. Teď přišel na páté nástupiště k pomníku a důstojnými a neokázalými slovy popsal to, co je vlastně nepopsatelné. Že jako malé dítě jel někam, odkud se nepředpokládal návrat.

Jsou různé festivaly, ale některé jsou víc než jiné festivaly.