Letní atmosféru poněkud rozčeřilo zveřejnění fotografie, na níž byla zachycena primátorka Brna Markéta Vaňková před mobilním telefonem, na němž byl charakteristicky rozprostřen bílý prášek. Šlo o momentku, která sice mohla mít ještě i jiné vysvětlení, ale přece jen se zdá nejpravděpodobnější, že oním práškem bude kokain, byť nelze zajisté tvrdit, že se dostal až do primátorčina nosu. Ať již to dopadlo jakkoli, nám poskytl příležitost pobavit se na atraktivní téma s odborníky na slovo vzatými, s ředitelem Národní protidrogové centrály Policie ČR, generálem Jakubem Frydrychem, národním protidrogovým koordinátorem Jindřichem Vobořilem a filmovým režisérem Viktorem Taušem, který drogy poznal z druhé strany.

Tak pánové, jak se takový prášek dostane až před nos paní primátorky?

Frydrych: Pokud připustíme, že se jednalo o kokain, tak ten má endemický původ ve třech zemích, Peru, Bolívie a Kolumbie, přičemž pořadí produkce se mění podle toho, jak se na ně tlačí, nebo netlačí. Tam se to připraví do podoby kokainové pasty, chemickou cestou se to pak přivádí do formy, kterou známe a kterou jsme asi viděli na té fotografii na mobilním telefonu. Ten převod do podoby prášku se dělá někdy ještě v Latinské Americe, ale čím dál častěji i v Evropě, hlavně v Holandsku, Belgii, Německu… Většinou tedy to mají v rukou nepůvodní kriminální skupiny, které jsou spojeny s těmi tranzitními oblastmi. Čím dál významnější roli v tom hrají bývalé země Sovětského svazu a Turecko. To je ta produkční část. A pak je ta distribuční. Do Evropy se to dostává velkoobjemově nejvíc kargem, s legálním zbožím, jako jsou ovoce, zelenina, ryby, potraviny, kytky. Do každé zásilky přihodí nějaký kontingent. To jde na velké trhy, do Francie, Německa, Británie, Španělsko a dneska čím dál tím víc Turecko a taky Rusko, o kterém toho ale moc nevíme.

Vobořil: Pro mě bylo šokující, když jsem se před pár lety dověděl, jak silně v tom pašování jede část státních správ, tedy policie, celníci i někteří diplomaté. Nemyslím tím, proboha, Českou republiku… Před pár lety argentinští policisté vlítli na ruskou ambasádu v Buenos Aires, kde našli tři čtvrtě tuny kokainu…

To, myslím, není tak překvapivé, že to našli právě u Rusů, ne?

Vobořil: Ano, ale svědčí to o tom, že v tom opravdu jedou cíleně státy jako právě Rusko nebo Čína, což je případ zvlášť těch nových psychotropních látek, které se tam produkují. Děje se to velmi pravděpodobně pod jistým dozorem komunistické strany. Něco takového existuje i v Rusku.

Tak je to nějaká forma tradičního úmyslu rozložit Západ drogami, zvlášť když ten Západ po nich tak lační. Teď se tomu říká hybridní války, ale bylo to tak vždycky, ne?

Frydrych: Já jsem policista a nejsem ctitel takových hypotetických úvah. Ano, něco na tom může být, stejně jako někdy může jít o nějakou vlastní iniciativu diplomatů, kteří si prostě třeba chtějí přivydělat. Může to být čistě ekonomická záležitost, třeba i doporučená shora. Prostě se jim naznačí, aby si trochu přivydělali. To se klidně mohlo týkat diplomatů různých zemí.

V každém případě legálně se to k tomu nosu nedonese.

Vobořil: To samozřejmě ne. A pokud jde o to státní zapojení, tak o tom hovoří odtajněné zprávy CIA nebo MI6, kde figurují konkrétně jména vysokých představitelů Kremlu. V Číně je to těžko dohledatelné. Přitom v Rusku samozřejmě jde také o vlastní trh, o místní miliony uživatelů.

Je to vlastně válka, kterou vedou i proti sobě.

Frydrych: Odhaduje se, že kolem poloviny afghánské produkce končí v Rusku.

Ale tam nejde o kokain, ale o opium, že?

Frydrych: To je vcelku jedno. Dokresluje to tu situaci, o které se vlastně moc neví, protože v Rusku se údaje nesbírají, respektive nezveřejňují. Ale abychom se vrátili k cestám do Čech nebo na Moravu… Těch je tedy víc, vlastně neexistuje komodita, ve které by se to nedalo převážet. O tom by celníci mohli vyprávět. Dá se to rozpustit nebo napustit do textilií, všechno možné, v tomhle je lidský důmysl nevyčerpatelný. A pak se to podle velikosti trhu distribuuje, přičemž český trh je relativně malý. Naším dominantním stimulantem kokain, na rozdíl od celé západní Evropy, není…

Naším je pivo, ne?

Frydrych: Naším je metanfetamin… Tedy perník, piko, pervitin. Tradičně. Tím se opravdu lišíme od zbytku Evropy, to je náš unikát. A dá se říct, že je na vzestupu. Ale k tomu kokainu, jak se dostává do České republiky… Různými kanály: to není komodita, kterou má smysl držet na sklad, když je toho větší množství, tak se to bere na kredit, dovedete si představit, co se asi pak děje, když se vám nepodaří to splatit. Teď jsou v Evropě hodně aktivní srbské kriminální skupiny, které mají silné zázemí v Americe a karibské oblasti. V takové té koncové distribuci jsou často Západoafričané, nejčastěji státní příslušníci Nigérie. Ti jsou hlavně orientovaní na kurýrní přepravu, v zavazadlech, na těle, často v těle, vozí to napolykané nebo zastrkané do různých otvorů. To jsou malodovozy v řádech kilogramů nebo desítek kilogramů. Ty u nás převládají. To je věc obchodní strategie. Když pošlete půl tuny najednou a vám se to někde chytne, tak přijdete o půl tuny, když to pošlete rozstrkané po třiceti kurýrech, tak třeba většinu převezete. Ale zas je musíte platit.

Vobořil: Holanďané na to mají na letišti speciální záchodek, kde se vytipuje někdo z cestujících a počká se, až musí na potřebu.

Frydrych: To my máme u nás už taky… Člověk projde rentgenem, tam je to ale blbě vidět, ale když je podezření, tak se omezí zákonně na svobodě a pošle se na cétéčko (počítačovou tomografii) a pak se počká, až to přirozeně vyjde ven.

Jak často se v Ruzyni takový člověk chytne?

Frydrych: To jde ve vlnách. Někdy je toho víc, někdy míň. Oni to taky střídají, mění se cesty, střídají se letiště. My se řídíme podle nějakých algoritmů, takže si přirozeně všímáme, odkud člověk přilétá, jak se chová a tak dále. Dalo by se říct, že si je vytipujeme.

V čemž nepochybně pomáhají technologie kontroly, na něž se to kriminální prostředí snaží vyzrát atd. Všechno to nepochybně zaměstnává plno lidí a stojí hrozně peněz. A to kvůli tomu, aby to buď doputovalo, nebo nedoputovalo k jednomu nosu. Každé to šňupnutí souvisí s kriminální činností, že.

Frydrych: Nepochybně. Někdy je ta cesta i docela krvavá.

Pane Tauši, vy jste z uměleckého, respektive filmového prostředí. Není snad žádné tajemství, že je to prostředí, které není v tomto směru nevinné, a není ani tajemství, že vy jste s drogami po jistou dobu, řekněme, bojoval.

Tauš: Já jsem s kokainem moc do styku nepřicházel. Byl jsem závislý na heroinu a pervitinu. A ani to nesouviselo s umělectvím nebo s filmem. U mě to bylo docela jednoduché. Bylo to někdy v roce 1994, já byl na gymnáziu. Ani jsem nečetl biografie rockerů a minula mě i celá ta vlna Sex & Drugs & Rock & Roll, ale měl jsem úžasně charismatického spolužáka s úžasnou energií a humorem – no a ten byl závislý na heroinu… On neměl kde bydlet, já ho vzal domů a první droga, kterou jsem si vzal, byl heroin do žíly. Ani mi to nepřišlo zvláštní. Já o tom nic nevěděl, byl jsem tabula rasa, tak to mělo tehdy hodně mladých lidí, nebyla tady generace důsledků. Takže u mě stačilo jen o to zavadit.

Aha, takže hned heroin. Já myslel, že to u nás byla docela dlouho vzácná a drahá droga.

Frydrych: Tehdy už ne. A s tím souvisí taky začátky Protidrogové centrály, které teď velím. Za socialismu, pokud se takové drogy zachytávaly, tak to souviselo se zahraničními studenty nebo s diplomaty. Nebo to byly provokace státní moci. Proto jsme si stvořili alternativy. Stvořili jsme si brown jako alternativu k heroinu a stvořili jsme si pervitin jako alternativu ke kokainu. Ale byla to otázka subkultury, i když nikoli zas tak okrajové. Podle údajů z roku 1987 bylo v Československu už sedmnáct tisíc evidovaných toxikomanů.

A kde se ten heroin tady vzal? Ten si taky vyráběli?

Frydrych: Ne, heroin je taky endemický, přichází k nám z Afghánistánu. Přesně si pamatuju, že když k nám začal chodit, okamžitě se to projevilo v nárůstu mortality.

Ale mezi heroinem a kokainem je dost velký rozdíl, ne?

Všichni: To jistě.

Už jenom tím, že šňupání se mi jeví jako značně jemnější způsob aplikace než si něco prát do žíly.

Tauš: Proč? Z lékařského pohledu, tedy pokud budete mít čistou jehlu a stříkačku, tak spíš naopak. Největší nebezpečí pochází od předávkování a od nečistot, což se mi jednou stalo, když jsem koupil heroin se strychninem a málem to byl můj konec.

Vobořil: U těchhle látek existuje něco jako zvyšování tolerance: když začátečník potřebuje půl gramu, tak pro někoho pokročilého půl gramu nestačí, ale když si začátečník dá dávku někoho, kdo to užívá rok, tak ho to může i zabít. To je častý důvod předávkování. Nebo to může být také tak, že člověk se pokusí abstinovat, pak to ale vzdá, vrátí se k té dávce, na kterou byl zvyklý, ale ona na něj působí jinak. Může být pro něho i smrtelná.

Frydrych: Nám říkali francouzští kolegové, že zažili už dvě velké vlny zájmu o heroin a pak zas vlny úpadku. Vždycky je to tak, že si odžije jedna „generace následků“, ta další se jaksi poučí, ale pak přijde zas další, nepoučená, která do toho znovu skočí. A tak pořád dokola. Heroin je obrovský byznys. My zachytáváme na vstupu šedesát pět až šedesát osm procent účinné látky, na ulici to jsou dvě a půl, tři a půl procenta účinné báze. Takže si dovedete představit, kolikrát je rozředěný a kolik to pašerákům vynese. Heroin dneska je hodně koncentrovaný lokálně, je to Praha, severní Čechy, severní Morava, Brno… A velmi výrazně je rozšířený v romské komunitě. Je to samozřejmě spojené se sociálními problémy.

Tauš: Heroin a pervitin jsou majoritně vnímané jako tvrdá droga, kokain je někde na hranici mezi měkkou a tvrdou drogou. Z mého pohledu je to docela iluzorní, stejně jako je tragickou iluzí celý ten mýtus Sex & Drugs & Rock & Roll. Protože jakákoli droga člověka nakonec izoluje, zavírá ho do sebe, činí ho neschopným normální komunikace. Takže ho vlastně znemožňuje pro jakoukoli tvorbu, natož uměleckou. To je totální nesmysl, že to někoho může inspirovat.

Možná psychedelika, ne?

Vobořil: V nějaké mírné podobě ano.

Tauš: Při každém opakovaném používání je jenom otázkou času, kdy to mozek zničí úplně, nebo jestli ten člověk dřív zemře. Platí to ostatně i pro alkohol.

S dovolením, jak dlouho jste v tom jel?

Tauš: Já to bral tři roky, pak jsem měl po roce 2000 recidivu na dva roky, pak jsem se z toho dostal. Dva roky jsem žil na ulici jako bezdomovec. Pak jsem se nakonec unudil sám sebou.

Unudil?

Tauš: No ano, protože to člověka úplně zavírá, není schopen se s nikým stýkat, každý před ním prchá, nakonec je úplně sám. Takže mě to jednoho dne přestalo bavit, tak jsem toho nechal.

Vobořil: Víte, já bych k té věci paní primátorky chtěl ještě říct, že jsem byl několikrát v minulosti v situaci, kdy mi někdo říkal, hele, dáš si? A strkal mi to pod nos, možná podobně jako paní primátorce. Já si nedal, protože mě to neláká. Kdyby mě tehdy někdo vyfotil, mohl jsem se ocitnout v podobné situaci jako ona…

No dobře… Ale přece jenom…

Vobořil: Takže já bych ponechal jistou možnost, že se úplně až do nosu ten prášek nedostal. Přiznám se, že Markétu Vaňkovou znám osobně a že mi to k ní moc nesedí. Je to prostě scéna z večírku… A kromě toho, když je člověk trochu opilý a dá si kokain, tak první, co je, že vystřízliví.

Frydrych: No aby mohl pít dál! Víte, já si pamatuju, že v dobách, kdy cena kokainu byla dost vyšší než dneska, a nebyl tedy tak dostupný, tak užívání kokainu byla statusová záležitost. Když chtěl někdo udělat dojem, tak k tomu potřeboval holky a kokain. To na některé lidi působí spolehlivě.

Ano, byla a je to droga společenské smetánky a snobů. Navíc je to spojeno s takovým pěkným rituálem: pěkně prášek do lajny, hezky se to upraví, pak nějakou trubičkou do nosu… Ve filmech to vypadá skvěle, kdo by to nechtěl napodobit?

Vobořil: Každé užívání každé drogy má rituální pozadí. Při léčbě závislosti se právě snažíme zlomit ty rituální návyky s užíváním spojené. Pro mnoho lidí není ani tak těžké prodělat nějaké abstinenční příznaky, ale zlomit ten habit, to, co je vytvořeno kolem toho.

Tauš: To je nejsložitější u dětí a mladých, když začnou. Protože všechny jejich sociální vazby jsou právě v té době, kdy začínají, spojeny s užíváním drogy.

A kdo se nepřizpůsobí, je divný… Koneckonců si pamatuju, že když jsme na gymnáziu začali chodit na pivo, tak ten, kdo nechodil, byl taky takový divný. To má původ v lidské potřebě stádnosti. Zvlášť mládí je velmi stádní čas.

Frydrych: Ta stádnost má navíc své marketingové využití. V Rakousku před pár lety uvedli na trh takový prášek, neobsahoval žádnou návykovou látku, byl to prostě nějaký energetický přípravek, ale bylo to balené v takové dózičce, reklama doporučovala, aby si udělali lajnu, jmenovalo se to Geileszeug, což by se dalo přeložit jako Nadržovadlo. A vezlo se to na marketingu toho kokainového rituálu: tedy že budeš v pohodě, cool, že to patří k partě.

No, s dovolením, tak na mě působila i ta fotografie paní primátorky.

Vobořil: To bych se jí chtěl znovu zastat. Vím, že ona je spíš seriózní člověk.

Frydrych: A důležitá věc: to, že se někde objeví lajna, pořád ještě není norma společenského styku.

To asi ne, ale v jisté fázi a za určité konstelace se to děje docela často, ne?

Frydrych: Ne, není to tak, že deset z deseti večírků končí lajnou.

Ale devět z deseti filmových premiér, myslím, ano. Nebo ne?

Tauš: To nemůžu posoudit.

Vobořil: Já jsem se s kokainem na večírcích občas setkal, ale musím říct, že to nikdy nebylo jinde než v Praze. A nikdy v Brně!

Frydrych: To je vždycky věc metropolí. Je to typická droga velkých měst a bohatších vrstev.

Taky je kokain, pokud jde o ty rozšířené drogy, nejdražší, ne?

Frydrych: Pořád je. Přestože šel dolů a nebezpečně se přibližuje ceně pervitinu. Jsou místa, kde už se to míjí jenom o pět sedm stovek na gram. Jeden pouliční gram kokainu – oni tomu tak říkají, ale je to 0,6 nebo 0,7 gramu – stojí 2700 i míň.

A z toho je jedna lajna? Takže na tom mobilu mohl být prášek za tři tisíce?

Vobořil: To vám nikdo takhle neřekne.

Ano, ale lze si představit, že to je tak dávka pro dva tři lidi.

Vobořil: To je úplně individuální. Pro někoho je to málo, pro jiné to stačí pro pět šest lidí. To se vůbec takhle nedá posoudit.

V každém případě je to zábava vyšších vrstev.

Frydrych: Jistě, vždycky byla. A byla to vždycky droga příležitostná. Nebo jak se říká rekreační. Přitom je nesmysl si myslet, že lidi se takhle nemůžou dostat do závislosti. Jen to není tak rychlé jako u heroinu, pervitinu nebo i konopí.

Vobořil: Kokain není sice tak návykový, ale zážitek bývá tak silný a sugestivní, že ho člověk chce opakovat. Problémy těch lidí jsou poněkud jiné než uživatelů heroinu nebo i třeba silných uživatelů trávy. Měl jsem v léčbě často byznysmeny, kterým to nijak nepřekáželo v podnikání, ale komplikovalo jim to život v jiných oblastech, třeba i v privátní oblasti. A samozřejmě je to stálo strašné prachy.

Ale to pro ně nemusel být problém, ne?

Vobořil: Tam jde ještě o to, že oni mají pocit, že jsou s tím výkonnější.

A také jsou, ne?

Vobořil: Po jistou dobu ano. Pak začínají problémy.

Ale lidé vždycky brali nějaké podpůrné prostředky… V socialismu byl velmi populární fenmetrazin, dávali si ho často intelektuálové, kteří třeba chtěli přes noc psát… V životopisech Václava Havla je zmínka, jak si v šedesátých letech vytvořil lehkou závislost na fenmetrazinu. Omluvou mu bylo, že psal po nocích.

Vobořil: Ano, taky to hodně užívali študáci, když se učili na zkoušky. To byl lék, který byl sice na předpis, ale kdo měl známé v lékařském prostředí, dokázal si ho obstarat. Dneska máme podobnou situaci s ritalinem, velmi oblíbeným stimulantem třeba u mediků, kteří se k němu dostanou snáz.

Frydrych: To je velmi silný stimulant. Byl s ním velký problém v Americe, kde se nejdřív doporučoval na všechno možné, pak proběhla řada soudních procesů a teď je úplně démonizovaný.

Vobořil: U nás je teď myslím na vrcholu.

Frydrych: On totiž zdravého člověka stimuluje a děti s ADHD srovnává a zklidňuje. Všechno ale jen po jistou dobu.

Tak je o se vším. To, co v nějaké míře člověku pomáhá, ve větší škodí… To je princip všech léčiv.

Frydrych: Ano, jde o kulturní kontexty. Jsou kultury, které s tím, co nás tady likviduje, umí žít. Je to součást jejich rituálů, jejich náboženství, oni vědí, jak se co bere a kolik se toho bere. Proto třeba Peru si vymohlo výjimku z dohody o potlačování kokainu, protože žvýkání koky je součástí jejich národního dědictví či jak to říct.

Vobořil: Tam je to na úrovni pití silného zeleného čaje. Když přijedete v Kolumbii do hor, tak nic přirozenějšího než pití kokového čaje neexistuje. Bez toho se tam nedá přežít. Člověk si dá čaj a začne dýchat. Proto je správné, že tam platí výjimky.

A prosím vás, a co to je kratom?

Vobořil: To je psychoaktivní látka, která se získává z rozemletých plodů jednoho stromu, který roste v jihovýchodní Asii. Oni to tam využívají v menším množství, když pracují ve velkým vedru na poli, ve větším množství to má naopak sedativní účinky. A opioidní účinky. Thajci mi říkali: „Vy jste blázni, my to bereme po špetkách, vy po lžičkách.“

Frydrych: To je to, že naše západní civilizace je hedonistická. Všechno chce hned, rychle, bez rozmyslu. To, co jinde vybalancují stoletím rozumného užívání, do toho se my vrhneme po hlavě. U nich je to spojeno se sociální kontrolou, podává se to v nějakém kontextu, vědí, v jakém množství. U nás tyhle ochranné mechanismy chybějí.

My, tedy Západ, jim zase poskytl alkohol. A výsledkem byla decimace celých populací, třeba indiánů. Nejde spíš o výsledek zhoubné představy, že co je určeno jedněm, je určeno všem? Co jedni zvládají, to přece může druhé likvidovat…

Vobořil: Jistě. Ale těžko se tomu dá zabránit. Sledujeme, jak se alkohol dostává do islámského světa a co se s těmi společnostmi děje.

To bych řekl, že jim může i prospět.

Vobořil: To si nedovolím posuzovat. Ale vrátil bych se k tomu kokainu. Je velké množství lidí, kteří to někdy vyzkouší, dají si to, často je to v nějakém rozjaření nebo proto, aby nebyli za suchary. A tím to končí. Možná po roce třeba zas. Ale pak je jiná skupina lidí, kteří si to dají, a ono jim to zachutná, zalíbí se jim to. A chtějí to opakovat. Pro ty je to rizikové. A ono nikdy nejde předem poznat, kdo to bude. Ano, my se v praxi sekáváme s tím, že většinou ti lidé mají ještě nějaký jiný problém, ale nemusí to tak být vždycky. Víme, že existuje pravděpodobně nějaká predispozice, ale nikdy nevíme jistě, kdo to bude a jaká ta látka bude.

Ale to známe u alkoholu. Proč se z jednoho spolužáka stane alkoholik, ale z druhého ne? Někdy je to dost záhadné. Dalo by se tomu říct gen alkoholismu. Jeden ho má, druhý ne. Já bych řekl, že to je jako s hudebním sluchem. Někomu to chutná, jinému ne.

Tauš: Myslím, že predispozice je důležitou součástí drogové kariéry. Znal jsem kluka, který když si poprvé dal pervitin, tak to bylo, jako když do jeho života vstoupil zázrak. Prostě se potkal s látkou, která se mu stala osudem, láskou, vším. Učinila ho šťastným.

Jak to sním dopadlo?

Tauš: Do roka umřel.

Vobořil: To je častá věta lidí, kteří k nám přicházejí: že je to učinilo šťastným. Časté je to u pervitinu. U heroinu tak moc ne.

Tauš: Ano, to je pravda. Heroin si musí člověk prosadit. Musí si ho zkrotit.

To není jako první láska?

Tauš: To není. Příjemné přichází až později. A už vás nepustí.

Vobořil: Ze své zkušenosti musím říct, že nejhorší bývá odvykací léčka od pervitinu. To dá zabrat. To je skoro stejně těžké jako alkohol.

Frydrych: Následkem užívání pervitinu jsou trvalé toxické psychózy. Lidé na něm těžce závislí žijí v permanentním zmatku na pomezí reality a fikcí. Končí to velmi často špatně, zaútočí na svoje bližní nebo spáchají sebevraždu. To je vůbec nejčastější forma úmrtí lidí závislých na pervitinu.

Čili taková láska něco stojí.

Tauš: Já jsem se tak dostal do léčebny. Třináct nocí jsem byl pod vlivem, nespal jsem, dostal jsem toxickou psychózu, tady na Újezdě jsem lezl na střechu, protože jsem myslel, že tam jsou spolužáci. Z té střechy mě sundávali a rovnou odvezli do Bohnic.

To už jste byl nadějný filmař, ne?

Tauš: Ne, to jsme se tak určitě nevnímal. Měl jsem za sebou první dokumentární film. Ale je fakt, že tehdy si dělali v Bohnicích srandu, že by tam měli mít pro FAMU zvláštní pavilon, haha. Já byl na pavilonu č. 35 a byla tam dobrá společnost. Mimochodem, byl jsem tam s klukem, který tam byl takzvaně jen kvůli závislosti na marihuaně a pro porušení mozku je tam dodnes. Jenže tak silné, že k tomu byl důvod. Paradoxně čím dřív se člověk dostane na dno, tím je větší šance ho zachránit. Proto se doporučuje přerušit s feťákem všechny vazby, včetně rodinných. Proto se ostatně do léčeben dostávají nejpozději alkoholici. A často už je pozdě.

Protože na alkoholikovi není nic zvláštního a společnost s nimi má pochopení. Je to přece legální droga. Někdo mohl říct, že to jediný rozdíl třeba právě od kokainu, a kdyby ten rozdíl pominul, tak se vlastně nic nestane a společnost se jen bude lépe bavit. A odpadne ta nutná spjatost ze zločineckým podsvětím.

Frydrych: To je přece nesmysl. A vede to k nihilistické relativizaci. Já osobně neuznávám dělení drog na měkké, tvrdé, lehké, těžké… Vždycky jde o kontext. Každé užívaní vede k rizikům a každé excesivní užívání vede k závislosti. Neexistuje žádné rozumná užívání. To si říká každý, kdo se na tu cestu dá. Nikdy to nevede dobrým směrem.

Vobořil: A nejhorší je to u mladých lidí: největší riziko je mezi třináctým a šestnáctým rokem.

Tak to máme, a zajisté velká většina čtenářů Echa, štěstí. Ale i kdyby jim bylo třeba sto, tak by na to měli myslet: když se vám objeví kokain před nosem, pomyslete, jakým traktem mohl až k němu projít…