Matěj Hořava (nar. 1980) vydal v roce 2015 prvotinu Pálenka / Prózy z Banátu, kterou když člověk četl, pomyslel si: ideální autor pro naši dobu a naše literární poroty. Útlá knížka dostala Literu za objev roku a další ceny. Vyhraněně umělecká próza psaná senzitivním a plachým světoběžníkem, jenž je poháněn neklidem z místa na místo, nemaje kde spočinout, nenacházeje k tomu ani důvod.
Historik a politolog Martin Nekola na základě několikaletého výzkumu v newyorských archivech připravil knihu o různých aspektech života Čechů v New Yorku. Dozvíte se o zajímavých osudech našinců i jak tamní česká komunita ovlivnila naše moderní dějiny. Autor navíc nashromáždil desítky cenných, dosud nepublikovaných fotografií.
V pamětech Křik Koruny české připomíná Václav Černý, že represivní akce zavedli nacisté sice proti celému našemu národu, vyhlazovací akce však jen proti dvěma jeho složkám – proti inteligenci a proti bývalému důstojnickému sboru: hodlali zlomit národní páteř mravní a národní páteř brannou. A tento fakt se nějak cestou ztratil. Aniž si jej národ uvědomil. Ze slov profesora Černého promlouvá bolestný pocit nevděku a nedocenění jistěže vůči sobě, ale i vůči těm obětem, které šly na smrt kvůli věrnosti národu, republice a přísaze, kterou složily.
Když se Karel Engliš (1880–1961), komunisty sesazený rektor Univerzity Karlovy, pustil v březnu 1948 do sepisování Vzpomínek na T. G. Masaryka, mínil je jako „druhý oddíl svých pamětí“, nikoli jako samostatný spisek. Přesto jejich rozsah parametrům tenké knížky ještě odpovídá, a snad proto je Masarykova univerzita, v jejímž čele Engliš stanul hned v roce 1919, nyní vydala jako úvodní svazek plánované ediční řady Dílo Karla Engliše. Je to pěkné čtení k jednomu šálku kávy. Možná ke dvěma.
Knihu cestovatele Jana Hocka o putování Severní stezkou (od západu k východu) mohou pěší i cyklisté využít mnoha způsoby – jako obrazovou a informační publikaci z českých, moravských a slezských hor, jako průvodce pro absolvování celé trasy či její části nebo prostě jen jako motivační a inspirativní dílo.
Francouzi, alespoň doufejme, že to tak je, prožívají povznesené dny, neboť si 9. dubna připomenou dvě stě let od narození svého nepochybného génia, klasika nad klasiky, prvního prokletého, „prvního vidoucího, krále básníků, pravého Boha“ – tak se o něm vyjádřil jeho učedník Arthur Rimbaud. Vynálezce stylu. Charles Baudelaire, neboť o něj samozřejmě jde, je esence literatury, esence francouzskosti a taky esence životního stylu, který se pak snažili mnozí jemně ustrojení muži napodobovat.
Vojtěch Jasný byl, dalo by se snad říct, antipod Miloše Formana, ač s ním měl hodně společného. Oba byli tvůrci vyloženě autorského typu, oba natočili základní filmy 60. let, oba s nimi měli mezinárodní úspěch, oba odešli na začátku normalizace do emigrace, kde, každý po svém a jinak, uspěli. Filmový historik Jiří Voráč se dlouhodobě věnuje historii českého filmu v exilu, tedy jevu spojenému s totalitní minulostí (není třeba francouzský nebo švédský film v exilu) a výraznými tvůrci.
V poklidné vesnici pro penzisty se scházejí čtyři přátelé, aby vyšetřili nevyřešené vraždy. Když je však místní developer nalezen mrtev, „Čtvrteční klub amatérských detektivů“ se ocitne uprostřed svého prvního skutečného případu. Čtveřici přátel možná táhne na osmdesát, ale pořád ještě mají pár es v rukávu.
Knížka překladatele Zbyňka Černíka Cesty na sever patří k žánru, který by se dal nazvat kapesní životopis pro rychlé použití. V určitém věku, obvykle středně pokročilém, na člověka přijde chuť shrnout svůj životaběh do písemné formy, jednak pro sebe, případně pro ty, které by to mohlo zajímat. Nejde přitom o žádné paměti, které by poskytovaly „obraz doby a společnosti“, ani o žádné memoáry s literárními ambicemi pro věčnost.
Děj celé bestsellerové série Smrtka (Zvon, jenž právě vychází, je závěrečný díl trilogie) se odehrává v budoucnosti, kdy lidstvo našlo způsob, jak obejít smrt. Onemocníte – na vše je lék. Skočíte ze střechy – přivedou vás zpět k životu. Stárnete? Nevadí. Jednoduše se neumírá. Lidstvu kvůli tomu ale hrozí přelidnění. A proto jsou tu tzv. smrtky.
Nejdřív, snad ještě na podzim 1969, mi Zuzanka Pražáková, spolužačka z prvního ročníku gymnázia, půjčila malou knížku, na jejíž bílé obálce bylo jakoby dětskou rukou (ve skutečnosti zkušenou rukou Libora Fáry) načmáráno S úsměvem idiota. Jméno autora jsem neznal, Zuzanka však správně odhadla, že by se mi jeho texty mohly líbit. Četl jsem je poprvé v tramvaji, levou rukou zavěšen na tyči, palcem pravé obraceje listy, na přeskáčku a opatrně, aby mi knížka neupadla na blátivou podlahu.
„Je to dárek dalším generacím od nás, od dětí, které strávily hodiny a hodiny běháním venku, trháním triček, otloukáním loktů, šplháním po stromech a házením žabek, hrou na babu, na policajty a zloděje, na krvavé koleno…,“ láká na novou kolekci padesáti venkovních her nakladatel Pikola. Doporučeno pro děti od šesti let.
Zatím nejslavnější básní dvacátého prvního století je ta, co ji přednesla básnířka Amanda Gormanová při inauguraci prezidenta Joea Bidena. Báseň se jmenuje The Hill We Climb, ale nesmí se to prý překládat, pokud člověk k tomu není autorizovaný. Lze si však představit, o co v ní jde, i když o to vlastně nejde. Už v okamžiku přednesu bylo jasné, že z toho bude velký hit. Světovými médii superlativy jen lítaly, dojetím se nešetřilo, velkými slovy též.
Když Jaroslava Haška napadlo, že zachytí ironii světové války figurou malého muže z pražské ulice, bohém a anarchista Franta Sauer navrhl, že tuto znamenitou ideu realizují vydáním po sešitech: z výtěžku prvního zaplatí druhý atd. Šlo ovšem o to, jak zaplatit tisk prvního sešitu. Humoristu bytná právě vyhodila pro neplacení nájemného a Sauer ho k sobě na Žižkov přijal „na byt a stravu“. Korunou ale smrděli oba, a tak se vydali dolů do Prahy shánět kapitál.
O tom, že básník, překladatel a esejista Josef Palivec (1886–1975) uměl „psát formálně pěkné a literárně cenné dopisy“, jsme věděli z memoárů Jaroslava Seiferta, jenž na něho vzpomínal jako na jednoho ze svých tří životních přátel (vedle nich měl „hromadu dobrých známých“ a „dost kamarádů“). Avšak teprve teď, dávno po vydání Všech krás světa, se o Palivcově epistolografickém umění můžeme přesvědčit. Konečně je tu objemný svazek odeslané i přijaté korespondence, kompletující slovesný odkaz tohoto muže pohnutého osudu.
Město je fascinující lidský vynález, který se stal domovem pro většinu obyvatel naší planety. Jak ale pochopit něco tak složitého a přitom křehkého, jako je město? Manuál urbanisty začátečníka přiblíží, jak tato velká lidská mraveniště fungují, jaké nám poskytují příležitosti a s jakými problémy se dnes potýkají.
Jordan Peterson, který vydává novou knihu a vrátil se na veřejnou scénu po dosti dramatické a bulvárně vděčné epizodě ve svém osobním životě, přiznal v nedávné konverzaci na YouTube zajímavou věc. „Když jsem kritizoval excesy levice, tak lidé, kteří se ozvali na mou obranu, byli logicky převážně z pravice.
V něčem může být aktuální i Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Odehrává se v jakési konzumentsky orientované totalitě, kde jsou veškeré knihy páleny, protože představují potenciální hrozbu pro otupělý klid, v němž lidé mají žít.
Bezprostředně po zprávě o smrti básníka Lawrence Ferlinghettiho se na sociálních sítích začaly objevovat amatérské turistické fotografie onoho slavného knihkupectví City Lights Books na Columbus Avenue 261. Je to místo v průsečíku mezi čtvrtěmi North Beach a China Town, takže tam vanou orientální pachy, jež se tam mísí se slaným mořským vzduchem, který se asi nikde tak stříbrně netřpytí jako nad pahorky a zálivy San Franciska.
Co kdyby se potomci Josefa Čapka rozhodli, že jeho Povídání o pejskovi a kočičce nevyhovuje současným moresům, a ohlásili, že zastavují jeho publikaci? Něco podobného se totiž stalo ve Spojených státech.
Většina z nás má pocit, že žije normální život. Když se na něj ale podíváme optikou bytostí Divné planety, přidáme autorův humor a jazyk, získáme čistou pravdu a zábavné čtení. Komiksová kniha o obyčejném chování neobyčejných obyvatel jedné planety je nominována na výroční cenu Muriel 2020 za nejlepší překlad (Michala Marková).
Knižní rozhovor s katolickým knězem má své náležitosti, které přitáhnou, či naopak odradí čtenáře dle jeho vztahu k církvi, náboženství, spiritualitě a podobným věcem. Knižní rozhovor salesiánského literáta Zdeňka Jančaříka s Ludmilou Javorovou Ty jsi kněz navěky je mimořádný tím, že je to rozhovor s katolickou kněžkou, tedy s někým, kdo by regulérně, dle kanonického práva, neměl vůbec existovat.
Hlava v hlavě je nevšední a originální publikace, první česká „hlavopedie“, určená především pro dětského čtenáře, jemuž má nápaditou a hravou vizuální formou pomoci pochopit základní skutečnosti týkající se hlavy, mozku a jeho fungování. Kniha získala několik ocenění (např. Magnesii Literu) a vychází v rozšířeném vydání.
Ve skutečnosti Hašek napsal Švejka díky tomu, že zase začal pít. Pochopil, že musí vystřízlivět od dějin, k čemuž mu pomohl alkohol, jeho nejvěrnější spojenec. Pitím se fyzicky zničil, ale zároveň duchovně zvítězil: osvobodil se k napsaní knihy, kterou se stal nesmrtelným.
Kniha „slamera, básníka, moderátora, hudebníka a pedagoga“ Filipa Koryty Falknov Calling je nakladatelem představena jako „prozaická prvotina“. Autor ale není začátečník, v oboru české slam poetry je v jistém smyslu pojmem: vystupuje jako Dr. Filipitch a vyhrál několik mistrovství. Slam je veřejná recitace vlastních textů za účelem rozhicování spřízněného publika: ocitne-li se tam někdo nenaladěný, většinou tomu moc nerozumí a moc se nebaví, přestože ostatní se kácejí smíchy.
Autorka strávila pět měsíců v léčebně v Bohnicích, kde si prošla elektrošokovou terapií, spolykala tunu léčiv a zažila nekonečno hodin psychosezení. Kniha těží z této tristní zkušenosti a líčí příběhy dvanácti žen, jež se také octly za hranicí „normálního“ světa. Nebere si servítky a ukazuje lehkost i tíži reality za mřížemi nemocnice.
V souvislosti se zatčením a uvězněním ruského opozičního vůdce Alexeje Navalného stojí za to připomenout jiného ruského opozičníka a Putinova politického vězně, muže, který zosobňoval asi nejlépe to, co je na Rusku a na Rusech tak šílené a zároveň fascinující, tak výstřední a destruktivní, přitom jaksi zábavné a přitažlivé. Řeč bude o spisovateli Eduardu Limonovovi, ruském supermanovi a nadčlověkovi, postavě velkolepé a zároveň tragické, která celý život balancovala na hraně heroismu a směšnosti a které vždy šlo o to, aby co nejvíc vynikla a odlišila se od sériového průměru.
Po úspěchu osmidílného seriálu Cizinec, který vznikl podle stejnojmenné knižní předlohy Harlana Cobena z roku 2015 loni na Netflixu, vychází nyní tento úspěšný thriller v novém vydání s filmovou obálkou. Příběh odehrávající se na pozadí každodenních rodinných vztahů ukazuje, jak se mohou dobře míněné lži v cizích rukou změnit ve smrtící pasti.
Nedávno (23. ledna) uběhl rok od hlasování na zastupitelstvu hl. m. Prahy, kterým se rozhodlo o obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Paradoxně se tak stalo za primátora, který sloupu nepřál asi nejvíc za všech polistopadových primátorů. Během několika měsíců byl sloup vztyčen, a přestože není barokní dílo kompletní, pomalu se na rynku zabydlel, jako by těch sto let absence ani nebylo.
Božena Němcová? Postava z pomníků, obličej z pětistovky, babička babiček, oblíbenkyně senilního Zdeňka Nejedlého a fantom Fučíkův, postava z národního vetešnictví… A přece se na televizní sérii o jejím životě díval rekordní počet diváků a dalo by se říct, že chvíli mohly debaty o ní na sociálních sítích konkurovat i koronaviru. Pro někoho to bylo překvapení, pro jiného moc ne, neboť má-li česká literatura nějakou žhavou hrdinku, pak Boženu Němcovou.
