V BUBLINĚ

Poezie. Jednou na ni dojít muselo

V BUBLINĚ
Poezie. Jednou na ni dojít muselo

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Střety a boje v intelektuálním světě se vyznačují značnou zavilostí, často se v té souvislosti citují slova akademika a později velkého praktika reálpolitiky Henryho Kissingera: Akademické spory jsou tak zuřivé, protože v nich jde o tak málo. Jistě je to Kissingerovo málo možné nějak zpochybnit. Je, dejme tomu, svoboda projevu, o niž se teď na akademické půdě a vůbec v intelektuální sféře vedou ostré spory, málo? Z hlediska jaksi kvantitativního je ale pravdivost toho kdysi dávno formulovaného hodnocení zpochybnitelná jenom těžko. Většina lidí ve skutečném světě o sporech na akademické půdě, v intelektuální sféře neví a nezajímá se o ně. Třeba by měla, mají totiž výrazný sklon přetékat do reality všedního dne.

Zaujetí a někdy taky zlomyslnost, s jakou se tyhle boje vedou, jako kdyby měly vytvářet dojem, že jde o všechno, být projevem uznání hypertrofovaného pocitu důležitosti účastníků. Může za tím být i sektářská mentalita mnoha z těch bublinek, v nichž lidé pobývají.

Takhle obšírně jsem potřeboval uvést jednu bizarní kauzu z amerického literárního světa. Její parametry jsou vlastně všední někdo něco napsal na Twitter a přišel kvůli tomu o práci. Pozoruhodná je ale povaha toho potrestaného vyjádření, které se nijak netýkalo explozivních témat dneška genderu, rasy, politiky. Šlo, prosím pěkně, o společenský dopad poezie. Ve Státech vychází literární časopis Barren, před několika měsíci v něm začala dělat editorku poezie Danielle Roseová. Minulý pátek na Twitter napsala: Byla bych ráda, kdyby básníci pochopili, že normální lidi vůbec nezajímá, co děláme, když mluvíme, obracíme se jen k sobě navzájem. Od bludné představy, že poezie má nějakou moc, vede přímá linka k toxickým pozitivitám, jimiž nakonec jen obelháváme sebe samé. Uvnitř americké poetické bubliny to vzbudilo silný ohlas a vyprovokovalo značný počet reakcí. Druhý den jako editorka skončila, šéfredaktor časopisu Jason D. Bailey se to v oficiálním prohlášení pokusil vysvětlit s uhlazeností až patafyzickou: ... jakkoli nás vždy potěší dobrá debata, v níž se střetnou vyhraněné názory, náš oficiální postoj ke včerejšímu Daniellinu tweetu je, že poezie je velice mocná forma umění. A i když můžeme mít pocit, že básníci a spisovatelé křičí do prázdna, lidé ve skutečnosti naslouchají. Po diskusi o neshodnosti našich vizí pro časopis Barren Danielle souhlasila, že jako editorka skončí.

Šéfredaktorovo vyjádření přispělo k tomu, že se Danielle Roseová nakrátko stala hlavní postavou internetu a o poezii začali zaujatě debatovat i lidé, kteří tu současnou moc nečtou. Danielle Roseovou potkalo to lepší, co se může přihodit člověku, na nějž dopadne pěst kultury rušení. Stala se nejznámější editorkou poezie v zemi, její slova jsou najednou vnímána jako významnější než na začátku minulého týdne, dají se čekat pracovní nabídky. Celý ten malicherný spor, z něhož časopis Barren a obránci statusu poezie coby významného společenského činitele nevyšli zrovna dobře, tkví v rozličném chápání slova význam. Pro Danielle Roseovou poezie samozřejmě význam má, jinak by se jí pracovně nevěnovala. Zjevně ji ale vnímá ve smyslu spíš tradičním báseň jako umělecká forma schopná svrchovaným způsobem vyjádřit cosi jinak nepostižitelného, propsat se čtenáři do srdce a podobně.

Bývalý šéf vyhozené editorky a lidé, které její tweet rozčílil, ale poezii připisují význam jiný: vidí v ní anebo se o tom spíš snaží sami sebe přesvědčit významnou sílu společenského střetu, proměny světa. A jejich podrážděná reakce může být také projevem vnitřní nejistoty, potřeby uchránit tu iluzi, o níž Roseová píše, byť jsou si vědomi její chatrnosti. Vyústění téhle aféry je v něčem hluboce paradoxní. Vyrůstal jsem v dobách, kdy slovo básníkovo skutečně mohlo mít velkou váhu, i když jeho verše vycházely v několika málo samizdatových kopiích. Obránci významu poezie před několika málo slovy Danielle Roseové se ale podobají spíš těm otravným tupým funkcionářům, kteří v těch letech skutečnou poezii pronásledovali.

10. září 2021