Střety a boje v intelektuálním světě se vyznačují značnou zavilostí, často se v té souvislosti citují slova akademika a později velkého praktika „reálpolitiky“ Henryho Kissingera: „Akademické spory jsou tak zuřivé, protože v nich jde o tak málo.“ Jistě je to Kissingerovo „málo“ možné nějak zpochybnit. Je, dejme tomu, svoboda projevu, o niž se teď na akademické půdě a vůbec v intelektuální sféře vedou ostré spory, málo? Z hlediska jaksi kvantitativního je ale pravdivost toho kdysi dávno formulovaného hodnocení zpochybnitelná jenom těžko. Většina lidí ve „skutečném“ světě o sporech na akademické půdě, v intelektuální sféře neví a nezajímá se o ně. Třeba by měla, mají totiž výrazný sklon přetékat do reality všedního dne.

Zaujetí a někdy taky zlomyslnost, s jakou se tyhle boje vedou, jako kdyby měly vytvářet dojem, že „jde o všechno“, být projevem uznání hypertrofovaného pocitu důležitosti účastníků. Může za tím být i sektářská mentalita mnoha z těch bublinek, v nichž lidé pobývají.

Takhle obšírně jsem potřeboval uvést jednu bizarní kauzu z amerického literárního světa. Její parametry jsou vlastně všední – někdo něco napsal na Twitter a přišel kvůli tomu o práci. Pozoruhodná je ale povaha toho potrestaného vyjádření, které se nijak netýkalo explozivních témat dneška – genderu, rasy, politiky. Šlo, prosím pěkně, o společenský dopad poezie. Ve Státech vychází literární časopis Barren, před několika měsíci v něm začala dělat editorku poezie Danielle Roseová. Minulý pátek na Twitter napsala: „Byla bych ráda, kdyby básníci pochopili, že normální lidi vůbec nezajímá, co děláme, když mluvíme, obracíme se jen k sobě navzájem. Od bludné představy, že poezie má nějakou moc, vede přímá linka k toxickým pozitivitám, jimiž nakonec jen obelháváme sebe samé.“ Uvnitř americké poetické bubliny to vzbudilo silný ohlas a vyprovokovalo značný počet reakcí. Druhý den jako editorka skončila, šéfredaktor časopisu Jason D. Bailey se to v oficiálním prohlášení pokusil vysvětlit s uhlazeností až patafyzickou: „... jakkoli nás vždy potěší dobrá debata, v níž se střetnou vyhraněné názory, náš oficiální postoj ke včerejšímu Daniellinu tweetu je, že poezie je velice mocná forma umění. A i když můžeme mít pocit, že básníci a spisovatelé křičí do prázdna, lidé ve skutečnosti naslouchají. Po diskusi o neshodnosti našich vizí pro časopis Barren Danielle souhlasila, že jako editorka skončí.“

Šéfredaktorovo vyjádření přispělo k tomu, že se Danielle Roseová nakrátko stala „hlavní postavou internetu“ a o poezii začali zaujatě debatovat i lidé, kteří tu současnou moc nečtou. Danielle Roseovou potkalo to lepší, co se může přihodit člověku, na nějž dopadne pěst „kultury rušení“. Stala se nejznámější editorkou poezie v zemi, její slova jsou najednou vnímána jako významnější než na začátku minulého týdne, dají se čekat pracovní nabídky. Celý ten malicherný spor, z něhož časopis Barren a obránci statusu poezie coby významného společenského činitele nevyšli zrovna dobře, tkví v rozličném chápání slova význam. Pro Danielle Roseovou poezie samozřejmě význam má, jinak by se jí pracovně nevěnovala. Zjevně ji ale vnímá ve smyslu spíš tradičním – báseň jako umělecká forma schopná svrchovaným způsobem vyjádřit cosi jinak nepostižitelného, propsat se čtenáři do srdce a podobně.

Bývalý šéf vyhozené editorky a lidé, které její tweet rozčílil, ale poezii připisují význam jiný: vidí v ní – anebo se o tom spíš snaží sami sebe přesvědčit – významnou sílu společenského střetu, proměny světa. A jejich podrážděná reakce může být také projevem vnitřní nejistoty, potřeby uchránit tu iluzi, o níž Roseová píše, byť jsou si vědomi její chatrnosti. Vyústění téhle aféry je v něčem hluboce paradoxní. Vyrůstal jsem v dobách, kdy slovo básníkovo skutečně mohlo mít velkou váhu, i když jeho verše vycházely v několika málo samizdatových kopiích. Obránci významu poezie před několika málo slovy Danielle Roseové se ale podobají spíš těm otravným tupým funkcionářům, kteří v těch letech skutečnou poezii pronásledovali.