Horké léto před padesáti lety, prudké slunce rozpaluje psací stroj jednoho spisovatele tak, že se několikrát za minutu zakusuje a koktá. A ten spisovatel, nemoha hleděti na oslnivé bílé čtvrtky papíru, píše celé horké dny na verandě své chaty v Kersku. Píše ve světelném opojení automatickou metodou, takže na řádky, které rychle přibývají, skoro nevidí, jenže on nejen píše, ale on je průtočné médium, které se nemusí rozmýšlet a hledat, protože cosi v něm ví jistě, že to chce ven a že to ven musí a že forma, kterou to na sebe vezme, je už vlastně hotová a daná.

Ten text, který za těch osmnáct letních dní vznikne, se stane legendou už brzy poté, co je dopsán. Protože to je text, který každý, kdo jen trochu zavadil o hodnoty české literatury, zná, a mnozí jej milují a čtou opakovaně a považují za velký tragikomický román o českém údělu, ale zároveň také o lásce a osudu a vině a odplatě a pokání, ale také o profesi pinglovství a hospodství, kterou ten spisovatel důvěrně znal od dětství, protože jezdil se svým otcem po hospodách a pak v hospodě kus života prožil, ale znal i restaurace, neboť v jedné nejlepších pražských restaurací pracovala jeho manželka Pipsi, a znal se s mnoha hospodskými a číšníky a hoteliéry, takže mohl, a zcela právem, ten román nazvat Obsluhoval jsem anglického krále.

A tak v něm pomalu dozrává látka, jež se v něm štosuje po léta, ale tentokrát to není látka, která je z jeho osobního nebo rodinného života, ale je to látka někoho cizího, kterého ale pečlivě vyslechl, pana Vaníčka, starého maličkého pingla, který na stará kolena ještě šlapal v hotelu Modrá hvězda v Sadské. A tam si tento pan Vaníček vodfáčoval zbědované nohy a začal vyprávět, jak byl pingl u Rozkošných v Čáslavi a jak vydělával, aby si mohl dovolit slečnu v podniku… a jak to vyprávěl, v hlavě spisovatelově, který si raději říkal zapisovatel, se to začalo točit a rotovat a najednou ten příběh dostával velkou rotaci a začal přitahovat jiné příběhy, které ten zapisovatel slyšel, a k tomu se přidávaly jiné a i vlastní příběhy, takže toho byl brzy plný a to už je ta situace, kdy nezbývá než sednout a začít psát – a tak ten zapisovatel, kterému se to točilo v hlavě a chňapalo jedno po druhém, během osmnácti dnů rychlostí šest stránek za hodinu napsal tu knihu, která překoná bídu poměrů a zůstane zářit a těšit a dojímat a bavit jako zázrak uprostřed té nezázračné doby v nezázračné zemi.

Od toho zázraku tedy uplynulo padesát let. Někdy v těchhle horkých dnech…