Letohrádek Hvězda byl v polovině 16. století postaven podle alchymistických a astrologických principů, takže by se dal považovat za svého druhu experimentální architekturu. Ferdinand Tyrolský, místodržící v Čechách, si při jeho „vymýšlení“ počínal podobně jako experimentující básník. To znamená, že měl nějaký ideový plán čili koncepci, jejíž realizací chtěl docílit nového, nezvyklého tvaru, což nepochybně dům ve tvaru hvězdy je. Ferdinand se řídil principy harmonie, proporce, symetrie, korespondence a číselné symboliky. Z toho měla vzniknout stavba, která byla tím, čemu alchymisté říkali „příbytek filozofů.“

Básník experimentální poezie postupuje podobně: jeho principem je hra, náhoda, jazyková komika, analýza, zaujetí pro krásu, stejně jako pro nonsens. Je to samozřejmě absurdní spekulace, ale arcivévoda Ferdinand, mimochodem zakladatel jednoho z prvních muzeí vůbec (na zámku Ambras u Innsbrucku), by si s Bohumilou Grögerovou a Josefem Hiršalem rozuměl, možná by je zapojil do svého dvora, ve kterém shromažďoval osoby kuriózní či jinak pozoruhodné.

Nyní ty dva symbolicky hostí ve „své“ Hvězdě, která už dávno slouží k výstavám, které tam pořádá Památník národního písemnictví. Ten uspořádal výstavu k setinám těch dvou velkých experimentátorů ve věcech, poetických i jiných, Bohunce a Joskovi, jak jim říkali přátelé a jak si říkali i oni sami. Autoři výstavy v ní řešili úkol, jak vystavit věci z podstaty málo vystavovatelné, tedy poezii a překlady, ale tento rébus vyřešili alchymisticky, použili sugesci a fantazii, takže jedno patro věnovali písemnostem a knihám, které rozmístili podle složitého, ale nějak smysl dávajícího plánu, a druhé patro (ve skutečnosti třetí, podkroví) naplnili tmou a zvuky, takže by se dalo mluvit o imitaci univerza či něco v tom smyslu. Návštěvník dostane baterku, ale pak si sedne do tmy a nechá na sebe působit fonetickou poezii, připomínající kvákání žab v nekonečném kosmu. Sedí tam chvíli a myslí na tu dvojici, která možná tam někde provádí dál své experimenty.

Grögerová a Hiršal byla dvojice nemající v české literatuře obdoby, ne že by neexistovaly literární páry a ne že by neexistovaly páry, které žijí spolu způsobem řekněme neortodoxním, ale asi jen výjimečně trvá toto soužití tak dlouho (padesát dva let, skoro celý zralý život), je tak dojemně harmonické – a především: nese tak mimořádné a hojné tvůrčí plody. Protože po alchymistickém způsobu se v těch dvou spojily dvě látky, jejichž síly se tímto spojením znásobily a dovedly potenciál jednoho či druhého do dokonalosti. „Grögerová udělá grund a Hiršal dodá glanc,“ řekl o té dvojici jejich rakouský přítel, významný básník Ernst Jandl, který přesně pochopil a úspornou vídeňštinou vystihl, o co jde a jaké je jejich rozdělení rolí. Grund a glanc, to je skoro alchymistická šifra.

Bohumila Grögerová byla v té dvojici větší intelektuálka: ona ovládala jazyky, především dokonale němčinu a též francouzštinu, obstarávala svou korespondencí styk se zahraničními „centry“ a autory, ona vyhledávala teoretické texty, které pak překládala, takže hlavně díky ní vyšly knižně koncem šedesátých let stati německého filosofa estetika Maxe Benseho Teorie textů a sborník Slovo písmo akce hlas / K estetice kultury technického věku, což se teď nezdá, ale tehdy šlo o převratné publikace, neboť nic snad nebyla vzdálenější oficiální estetice než tyhle intelektuálně náročné „manifesty“ čistého umění o strukturách a kompozicích, jež byly tak vzdálené čemukoli, do čeho by se dala nacpat ideologická manipulace. Byla to svým způsobem záchranná a hygienická akce. Přeložit a vydat, dokud to je možné, všechny ty podvratné texty, kde nepadne ani slovo podobné těm, kterých byly po dvacet let plné úvodníky. Oba dva o tom často mluvili v rozhovorech po roce 1989, že pro ně to byla doslova válka (boj) o existenci a záchranu poezie, a tedy kultury: poezie tehdy byla (nejen) v české tradici základem literární kultury.

Hiršal přišel do „vztahu“ s o rok mladší Grögerovou na začátku padesátých let jako relativně zavedený básník, který měl za sebou už tři vydané básnické sbírky, tu první, Vědro stříbra z roku 1940, zaštítil František Halas, k jehož existenciálnímu tónu měl mladý Hiršal nejblíž. Jenže přišel únor 1948 a Hiršal, jenž se cítil lyrikem, je konfrontován s něčím, co se mu principiálně příčí, tedy s nárokem přizpůsobit svou poezii nárokům moci. Ne možná úplně, ale nějakou tu budovatelskou a optimistickou báseň by talentovaný básník, zarputile bezpartijní a apolitický, složit mohl. Pro Hiršala tahle možnost neexistovala, i když bondyovský radikalismus nebo surrealistické podzemí pro něho také nebylo. Hiršal pracoval jako „reklamní textař“ v propagaci různých nakladatelství a přátelil se s podobně smýšlející básníky a malíři, znal se s Hrabalem, Zábranou, Škvoreckým, tehdy téměř neznámými autory, kteří snad ani nepočítali s tím, že v dohledné době jim něco oficiálně vyjde. Zásadní bylo ale Hiršalovo setkání s Jiřím Kolářem, který z nových poměrů vyvodil nutnost změnit, ba úplně obrátit poetiku, od lyrismu, který mu nikdy nevyhovoval, směrovat k dokumentu, k strohému záznamu skutečnosti, k maximální věcnosti – po ní pak už za pár let následovalo úplné vzdání se slova, které zůstalo maximálně zachováno v podobě zlomků a ústřižků na jeho kolážích. Hiršal však byl básníkem a chtěl jim zůstat, ale jistě i pod vlivem Kolářovým směřuje trojím novým směrem. Zaprvé k dokumentu: jeho výsledkem je monumentální memoárové dílo, kronika české poválečné literatury sepsaná ironickým a mimořádně bystrým pozorovatelem, jenž pro své svědectví našel originální formu, takže jeho paměti, připomínající také deník, jsou samy o sobě experimentem (Píseň mládí, Vínek vzpomínek a především trojdílné „pásmo“ Let let, psané již s Bohumilou Grögerovou). Zadruhé k překladům. Hiršal přeloží, ale přesněji by se mělo říkat přebásní desítky knih ze všech kultura a literatur, od španělské barokní poezie po vídeňské akcionisty, od Číňanů po chorvatského moderního klasika Miroslava Krležu, přičemž nutno říct, že Hiršal samozřejmě nepřekládal z třiceti jazyků, nýbrž z třiceti podstročniků: ty obzvlášť důležité, z němčiny, mu připravovala Bohumila Grögerová. A tím třetím směrem je experimentální poezie, konkrétně konkrétní poezie, jak se jí v té době říkalo. Nebo také lettristická. Poezie, která není založena na obsahu, ale na formě, na inovaci, permutaci, náhodě, nonsensu.

Ve všech třech ohledech najde partnera, spoluhráče i mentora v Bohumile Grögerové. S tou se seznámí v roce 1952 a chvíli trvá, než se jejich vztah rozvine do podoby, ve které zůstane vlastně do konce. Vnějším výsledkem toho soužití je obrovská práce, desítky přeložených knih, přičemž jedna z jejich prvních společných prací, básně Christiana Morgensterna Beránek měsíc, se stane „legendou“, ale vedle toho posune Hiršalovi poetiku směrem ke komice a grotesknosti, objevují jemu samotnému rys, o kterém nevěděl plně, že ho má. Tedy velký talent k parodii a nonsensu, který mu umožňuje dělat s jazykem, co ho jen napadne, a těšit tím další: kdo zná třeba jeho parodie Párkař, ví, o čem je řeč. Vedle toho však tato dvojice působí jako svého druhu autonomní literární centrála či agentura, neboť od konce šedesátých let vede bohatou korespondenci s širokým okruhem básníků, literátů a teoretiků po celém světě (třeba i s básníky v Brazílii), kteří se zabývají tím, čím oni, tedy konkrétní poezií, které je možné rozumět i bez znalosti jazyka. Podobně jako před válkou surrealisté je toto „hnutí“ založeno na přátelských kontaktech, na zvědavosti jeden na druhého, na proudu informací, ale i osobních sympatiích. Možná by se dalo mluvit o poslední klasické avantgardě, která byla založena na vášnivé potřebě sledovat, co se dělá jinde a nově, a z toho se těšit, žasnout a čerpat. Tohle ta pomalu, ale krásně stárnoucí dvojice podnikala v poměrech, kdy vůbec nemohla čekat, že to někdy někdo na nějaké jiné než přátelské úrovni ocení, natož že z toho snad něco „hmotného“ budou mít. Bezesporu na nic takového nemysleli.

Znal jsem ty dva od konce 80. let, kdy mi je představil přítel a básník Tomáš Kafka, syn významného překladatele Vladimíra Kafky, který na začátku normalizace zemřel a Tomáše s bratrem Štěpánem tak trochu adoptovali báječní lidé kolem nakladatelství Odeon, kde mohly překlady Hiršalovy a Grögerové v poloutajení vycházet i v časech, kdy měl Hiršal jako signatář Charty 77 zcela zákaz. Kam přišli, tam jako by vstoupil duch něčeho zvláštního, nějaké tvůrčí vášně a zároveň důstojnosti, která se vznáší nad lidmi, kteří svůj život prožili – jak říkal jejich přítel Václav Havel – smysluplně.

Setiny: Bohumila Grögerová a Josef Hiršal. Kurátoři Hana Nováková, Pavel Novotný a Ladislav Šerý. Praha, Památník národního písemnictví, letohrádek Hvězda, 17. 6. – 31. 10. 2021.