V čem je aktuální slavná novela Josepha Conrada

Srdce temnoty včerejška i dneška

V čem je aktuální slavná novela Josepha Conrada
Srdce temnoty včerejška i dneška

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Klasická literární díla jsou v současné veřejné debatě často přítomna jako předmět soudu. Někdo označí nějakou slavnou knihu za nevyhovující dnešním představám a požadavkům (nejčastěji ideologickým), za urážející jemnocit té či oné skupiny. Dožaduje se třeba nějaké formy úředního zásahu, vzbudí to různé reakce, píšou se články s clickbaitovými titulky. Obránci literatury před  snahami o podobnou „očistu“ v podobných sporech často argumentují tím, že ta nově sporná díla byla formována dobou svého vzniku, a proto nemá význam na ně přikládat dnešní měřítka. Je to jistě racionální a v zásadě pravdivý argument. Dá se z něj ale cítit nepřípadná blahosklonnost. Lidé dneška, kteří vědí víc, by měli být shovívaví vůči dílům těch včerejších lidí, jež jsou nutně poznamenána jejich dobově podmíněnou omezeností a předsudky. Jenomže část těch nejvýstižnějších knih o dnešku vznikla dávno předtím, než ten dnešek nastal.

Na největších literárních dílech si ceníme také jejich nadčasovosti, toho, že nějakým způsobem „o dnešku“ jsou fakticky kdykoli, protože člověk má také nějaké svoje konstanty a danosti, které jsou v nich pronikavým a působivým způsobem zachyceny. Z některých textů ale dnešek vystupuje možná výrazněji než z děl současných, také proto, že s až prorockou schopností předvídají ne snad budoucí události, ale ducha jejich aktérů, jejich autoři před mnoha lety zahlédli podobu člověka budoucnosti, jež se už v jejich časech utvářela, to Yeatsovo „zvíře, jehož chvíle přišla“. Takový nově (a přitom staře) nasvícený dnešek jsem zahlédl, když jsem se po letech vrátil k novele Srdce temnoty anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada, poprvé vydané v roce 1902.

Je to jedna z nejznámějších anglických próz, během desetiletí byla předmětem zájmu mnoha badatelů a interpretována mnoha způsoby – od politického k psychoanalytickému. Ta otevřenost mnoha výkladům jistě je součástí jejího přetrvávajícího magnetismu. Dotýká se také témat, která se právě teď hojně diskutují. Dá se v ní najít velmi nelichotivá výpověď o kolonialismu, o jehož dědictví se teď hodně mluví a které by podle soudobých stoupenců pokroku mělo být nějak napravováno. Je možné v ní vidět i obraz civilizačního střetu, pošetilosti snah vyvážet západní kulturu do míst, kde „není doma“. Jistě to může být aktuální v době, kdy jeden podobný „civilizační projekt“ v Afghánistánu právě spektakulárně krachuje.

Řeka Kongo, o níž je řeč v Srdci temnoty. Kongo je nejvodnatější řeka v Africe a se svými 4 667 kilometry druhý nejdelší tok na temném kontinentu po Nilu. - Foto: Profimedia.cz

Nejsoučasněji ale na Conradově próze může působit její ústřední postava – pan Kurtz –, v němž je možné rozpoznat vyjádření nějaké osudově temné esence moderního, soudobého člověka. V příběhu jeho aspirací, tužeb a cesty, jíž pan Kurtz dospěl k jejich naplnění, je možné vidět hrozivou predikci i pro lidi, kteří si dnes třeba jsou jisti svou pokrokovostí a čistotou úmyslů, jsou odhodláni, jak se dnes říká, rozvinout svůj potenciál. Pan Kurtz je příklad člověka, který ten potenciál naplnil tak, že to víc snad ani nešlo. Šel vytrvale za svou vizí, až dospěl do běsnícího černého prázdna. Joseph Conrad tu figuru vystihl způsobem, jenž je ve výmluvném kontrastu s tím, jak se dnes často píše a co se od psaní očekává. Jeho popisy jsou až mistrně evokativní a pronikavé, v jeho próze ale absentuje rozvleklá popisnost, svou ústřední postavu ukazuje jen na několika málo stránkách, nenechá ji nic moc říct, odhalit se. Naprostá většina Kurtzova příběhu zůstane čtenáři neznáma, a to málo známého je rozporné a nejednoznačné (dílo, které bylo tolika způsoby interpretováno a v němž byli badatelé schopni odkrýt tolik významů, má jen necelých 38 tisíc slov). Conrad o něm řekne jen to podstatné, často velmi stručně, text je tím silnější, čím víc je toho v něm vynecháno – přinejmenším z hlediska čtenáře, zvyklého na uspořádanou kauzalitu, popis peripetií, jimiž se někdo dostal odněkud někam, který může navodit dojem odpovědi na otázku, proč se tak stalo. To proč jako by měl autor, jeho vypravěč a zprostředkovaně i čtenář pořád před očima, jen se vzpírá popisu a vysvětlení. V Conradových zámlkách zůstává síla té pravdy syrová a neumenšená vysvětlováním, které může přinést jen falešné zdání kontroly, literární placebo.

Anonymní vypravěč Srdce temnoty se při posezení s přáteli na palubě lodi v ústí Temže setká s mužem jménem Marlow, který společnosti vypráví svůj příběh. Je námořník, chtěl ale poznat říční plavbu, zvlášť řeku Kongo (Conradova próza neobsahuje žádné místní názvy, je ale jasné, kde se odehrává). V Bruselu se nechal najmout belgickou obchodní společností a vydal se na cestu na africký jih. Viděl absurdní a krutý způsob, jímž společnost v Africe působí, její groteskní byrokracii a neschopnost. Dostal za úkol vypravit se do nejvzdálenější obchodní stanice, kterou měl spravovat pan Kurtz, nesmírně úspěšný dodavatel slonoviny, jehož metody ale u nadřízených budily rozpaky, někteří panu Kurtzovi předvídali zářnou budoucnost, jiní by se ho asi nejraději zbavili. Absolvoval dlouhou a vysilující plavbu do srdce africké džungle. Kurtze tam zastihl nemocného v posledním tažení. Marowe pochopil, že se pro místní domorodce stal krvavým a oběti vyžadujícím božstvem. Výprava strávila krátkou dobu na stanici, Kurtze naložila a přes odpor domorodců vyrazila zpátky po proudu řeky, Kurtz ale velmi brzy zemře. Marlow později v Bruselu navštívil Kurtzovu oddaně milující snoubenku, která na něj vzpomínala jako na velkého idealistu. Pravdu o Kurtzově skonu jí nesvěřil, zvolil milosrdnou lež.

Srdce temnoty z titulu Conradovy novely je možné vnímat jako konkrétní místo, africké vnitrozemí, které je líčeno jako předvěká krajina, v níž se život – včetně lidského – vyskytuje v jakési prapůvodní, primární formě a je také nadaný nezkrocenou primární silou, mocí, která odhaluje tenkost a chatrnost civilizačního nátěru, jímž je zápaďan chráněn, možná i pošetilost jeho smyslu. („A nadto se ten klid všeho živého ani v nejmenším nepodobal pokoji a míru. Byl to klid nesmiřitelné síly, vznášející se nad nevyzpytatelným záměrem jako hrozba. Hleděla na člověka pohledem plným pomsty“; všechny české citace pocházejí z překladu Jana Zábrany.) Do téhle krajiny vstupuje lidská instituce – Společnost, pro niž Marlow pracuje, aby se tam také nějakým způsobem obnažila. Je tupě žravá a zároveň až groteskně či kafkovsky nemohoucí, mechanismu, jehož fungování se neřídí žádnou racionalitou, možná ani o žádné fungování nejde, spíš jakési smyslu pozbývající provádění absurdních úkonů, krytých „civilizační misí“. V reálu se ale projevujících jen malostí a krutostí, již Conrad dokáže zachytit velmi lapidárně, přitom s neokázalou a třeba až zdrcující působivostí. Na vylíčení masakru mu může stačit jedna věta: „A pak si ten houfek blbců dole na palubě neodepře to drobné potěšení a pro kouř z pušek jsem už nic neviděl.“ Samozřejmě v tom je kritika kolonialismu, který se právě v Belgickém Kongu projevoval skutečně příšerným způsobem. Ve Společnosti je ale možné vidět i zobecňující obraz byrokratické instituce, její činitelé mohou i Středo- a Východoevropanovi připadat povědomí, trochu jako guberniální papalášové z ruské klasiky (bezejmenný nohsled pana Kurtze je také Rus, Josef Škvorecký to považoval za zásadní pro interpretaci Conradova díla).

Joseph Conrad s rodinou, asi 1915. - Foto: Profimedia.cz

Hlavně tu ale je pan Kurtz (ve většině textu ovšem přítomný jen latentně). Muž mnoha talentů, snad novinář, prý člověk, který by byl skvělým vůdcem radikální politické strany jakéhokoli zaměření, autor výmluvné zprávy pro Mezinárodní spolek pro potlačení divošských obyčejů, která vyvolávala představu „jakési exotické Nesmírnosti řízené vznešenou Blahovůlí“, k jejímuž závěru ale rukou dopsal rezolutní „Vyhlaďte všechny ty netvory“. „... jak ďábelská láska, tak nezemská nenávist těch tajemství, která odhalil, zápasily mezi sebou o tuto duši, přesycenou primitivními pohnutkami, lačnou falešné slávy, předstírané významnosti a všech zdánlivých atributů úspěchu a moci.“

Člověk, který do toho srdce temnoty přišel už připravený na to, aby zaslechl „šepot divočiny“. „Rozlehl se v něm hlasitou ozvěnou, poněvadž on byl vevnitř dutý.“ Conrad ho nelíčí v jeho perverzním krvavém majestátu, nepopisuje, jak k němu dospěl a jak ho užíval. Zaznamenává ho jen ve stadiu rozpadu, nemoci a žvanění, jako kdyby vše, co tomu předcházelo, bylo bezpředmětné, cíl cesty toho „dutého člověka“ byl předem daný. Srdce temnoty ho nestvořilo, neodstartovalo jeho metamorfózu, dalo jen prostor jeho egu, aby naplnilo svou potřebu zbožštění a pak explodovalo. Jeho osud může být mementem pro všechny zapálené potlačovatele divošských obyčejů (a třeba ani ne ve vzdálených končinách), kteří podobně jako jejich literární předobraz mohou v myšlenkách procházet cestu od vznešené blahovůle k přání smrti. Produkty kultury, jež staví na oltář já a jako ideál vykresluje obraz světa, který se potřebám já poslušně přizpůsobuje. Jejich cesta jim může připadat světlem ozářená, oni sami se mohou vnímat jako šiřitelé toho jasu. Jednou by na ně ale mohlo něco zašeptat.