Autobiografie Rudyho Linky (nar. 1960) byla ohlášena na loňský rok ke kytaristovým šedesátinám, nakonec měla zpoždění, vyšla až letos, úkaz v pandemické době běžný. Dohromady se nic nestalo. Fotografiemi velmi bohatě vybavený svazek je tady, a jaké čteme vročení v tiráži, nám koneckonců může být jedno.

Snad si tím neokázalým vzpomínáním chtěl Rudy Linka postavit pomníček, jako každý, kdo takto rekapituluje svůj životaběh, přitom zrovna on to ani dělat nemusel, neboť už si ho vytvořil jiným způsobem: od roku 2005 organizuje Bohemia JazzFest, akci s výmluvným názvem, jež se brzy stala očekávanou součástí léta nejen pražského (letos se koncertovalo také v Liberci, Domažlicích, Plzni a Brně): v Praze v pátek 16. července kapacita Vrtbovské zahrady nestačila, na Staroměstském náměstí to dřív bývalo dostupnější. O jazzovém festivalu (počínaje prvním nápadem) píše jeho zakladatel samozřejmě taky, věnuje mu dost slov i obrázků, má za to, že „by si zasloužil svoji vlastní knížku“; jednou se to asi stane.

Síla vzpomínání nazvaného Na cestě domů… vždycky nespočívá v jeho literárních kvalitách, bylo by pošetilé a malicherné autorovi jejich absenci vytýkat. Linka jistě neměl ambice vytvořit „literaturu“, podle všeho mu šlo o něco jiného: toužil nehledanými slovy povědět (text působí jako přepis zvukového záznamu, třeba: „Moc mě mrzí, že jsem s těma montérama nezůstal...“), co pozoruhodného prožil v Československu, co ve švédském a americkém exilu, jak potkal ve Stockholmu svou životní lásku a jak je s ní dodnes šťasten. Dokonce i zeť, manžel jejich Stephanie, jediného dítěte, je prima chlapík (svatba v pražské katedrále), takže to všechno pěkně vyšlo.

Snímky v tomto svazku jsou různé velikosti i kvality, skoro se chce říct, že méně by bylo více, autor si na sebe velmi potrpí, zobrazuje svou tvář až obsedantně, takže čtenáře nutně napadne, zda mu vůbec zůstala nějaká fotografie, kterou sem nedal. Původně prý „knížka měla zachytit renovaci naší šumavské chalupy“, to ostatně pečlivě dělá slovem i obrazem; tyto pasáže jsou hodně rodinné (lidé si opravdu fotograficky dokumentují stavbu či jen opravu domu, snímkům „před“ a „po“ vyhrazují zvláštní alba a v popiscích se snaží zachytit atmosféru budování) a současně dost obecné, skoro je to návod, jak k takové nákladné renovaci přistoupit; manželé Linkovi nejsou první ani poslední, kdo vynaložili značné úsilí a prostředky, aby přeměnili žalostnou ruinu v příjemné místo k životu, je docela pravděpodobné, že taková metamorfóza se šťastným koncem by obstála v nějakém časopise typu Schöner Wohnen. V popiscích (nejen u obrázků z onoho statku) se uplatnilo Linkovo ne právě kaligrafické písmo, informace psané rukou mají působit důvěrně, familiárně. Na jedné fotografii například kytarista stojí čelem k objektivu, před sebou drží nástroj krkem vzhůru zakrývaje svou hlavu. A rozverně se táže čtenářů: „Tenhle nápad jsem dostal během focení pro obálku jednoho magazínu. Poznáváte mě?“

Na Linkovi je sympatický optimismus, odhodlání překonávat překážky a také schopnost nadhledu v situacích, kdy by leckdo zmalomyslněl. Když se uprostřed „normalizace“ rozhodl zůstat na Západě, zamířil do Göteborgu za otcem, rovněž emigrantem, s matkou dávno rozvedeným, který tam provozoval cukrárnu. „Celou cestu jsem přemýšlel, jak tátovi vysvětlím, že chci pokračovat dál do Stockholmu, kde jen před několika měsíci zůstal můj dobrý kamarád z konzervatoře, aniž bych ho urazil a neudělal (sic) smutným. Obával jsem se zbytečně. Otec mi hned řekl, že v cukrárně není pro dalšího člověka ,dost práce‘, a tak jsem hned ten samý den šel na nádraží a odjel vlakem do Stockholmu.“ A sarkasmus jako pointa: „Později jsem potkal několik lidí, kteří znají mého tátu daleko lépe než já a říkají, že je s ním velká legrace. Jsem rád, že tomu tak je. I já mám rád humor a rád se zasměju.“

„Někdy je lepší ani nevědět, do čeho se jde, a tak je to vlastně celý můj život,“ říká Rudy Linka. Pokud je to opravdu lepší, přejme mu to i do budoucnosti.

Rudy Linka: Na cestě domů… vždycky. Euromedia Group, Praha 2021, 263 str.