Spisovatel Rod Dreher konzervativním Američanům tlumočí know-how východoevropských disidentů

Nadějí není Trump, změnu může přinést Orbán

Spisovatel Rod Dreher konzervativním Američanům tlumočí know-how východoevropských disidentů
Nadějí není Trump, změnu může přinést Orbán

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Loni na podzim vyšla v USA kniha Nežít ve lži. Autorem není Alexandr Solženicyn, ale soudobý Američan, který apeluje na soudobé Američany. Spisovatel Rod Dreher (54) tvrdí, že zkušenosti protikomunistických disidentů jsou pro dnešní křesťany a konzervativce obecně v USA čím dál podstatnější. Amerika se nám mění před očima, zoufá si Dreher, a bylo by těžké tu proměnu zastavit i pro serióznějšího lídra na pravici, než jakým byl a zůstává Donald Trump.

Mluvili jsme spolu před třemi roky, když jste propagoval svou Benediktovu cestu (česky vydalo nakladatelství Hesperion, 2018 – pozn. red.). Leckomu to připadalo alarmistické, ta představa, že křesťanům v Americe a vůbec na Západě nezbývá než se stáhnout do svých pevností, protože v politice už je válka prohraná. Po těch třech letech byste slevil, nebo si připadáte jako prorok?

Loni na podzim jsem mluvil s jedním protestantským farářem z Portlandu, kterého nedlouho předtím zdevastovala Antifa. I on mi říkal, že mu Benediktova cesta připadala alarmistická. V Portlandu, pokračoval, byli křesťané před čtyřmi lety považováni za neškodné podivíny. Dnes za zlo. To, co se právě stalo v Portlandu, říkal ten farář, se zítra rozšíří do celé Ameriky. Bohužel vývoj tímto směrem jde a ještě to akceleruje.

Jak jste přišel na to, že dnešním americkým konzervativcům by se mohly hodit bojové zkušenosti protikomunistických disidentů? Co byl první impulz?

Knížku Nežít ve lži jsem věnoval Ladislavu Kolakovičovi, chorvatskému knězi, který připravoval slovenskou katolickou církev na příchod komunismu. V roce 1943 uprchl ze Záhřebu, kde se ho nacisti chystali zatknout, přesídlil do Bratislavy, začal tam učit na Katolické univerzitě. Svým studentům říkal: Dobrá zpráva je, že Němci prohrají válku, špatná, že po válce v této zemi povládnou Sověti – a první, s čím začnou, bude perzekuce církve. Musíme se připravit. Začal organizovat katolické skupinky, složené většinou ze studentů. Uvažovali, jak se prakticky na tuto budoucnost přichystat. Biskupové jeho přátelům říkali, ať s tím přestanou. Kolakovičovi vyčítali, že jen zbytečně straší lidi, protože tohle se na Slovensku nemůže stát. On samozřejmě pokračoval. Měl nastudované komunistické uvažování, kdysi totiž chtěl jít jako misionář do Sovětského svazu. A když teď nad Československem spadla železná opona, síť skupinek, které Kolakovič vytvořil ve svobodnějších letech, se stala strukturou podzemní církve. Proto dnes tvrdím: My nevíme jistě, co bude zítra. Ale vypadá to dost zle, proto je třeba využít svobodu, kterou máme teď, křesťané i nekřesťanští disidenti, a budovat sítě. Jestli se stane něco opravdu špatného, jako byl puč v Československu v roce 1948, bude pro nás pozdě.

My jsme byli desítky let zvyklí vidět v Americe maják svobody, takže je pro nás těžké si představit, co se u vás děje kulturně a společensky. Přiblížíte nám to na jednom dvou konkrétních příkladech?

Vývoj začal akcelerovat tak od roku 2013. Vznikli Black Lives Matter, začalo posilovat hnutí LGBT. Po zvolení Trumpa se tento vývoj paradoxně ještě urychlil. Levice se stala bojovnější, pravice se dostávala do defenzivy. Shodou okolností nedlouho před Trumpovým vítězstvím jsem od lidí, kteří kdysi do Ameriky utekli před komunismem, začal slýchat: To, co se tu děje, mi připomíná dění v mé vlasti před nástupem komunismu. Měli na mysli zakazovací kulturu, to, že můžete přijít o práci, být atakován v práci čistě pro své politické názory. Že v některých firmách už vám ani nedovolí být zticha, protože přece: Ticho je násilí. Téměř celé toto ideologické poblouznění stojí na rasové a genderové problematice. Ty konkrétní příklady: Amazon letos oznámil, že přestane prodávat tituly kritické k transgenderu. Má na to jako soukromá firma určitě právo, na druhou stranu protože Amazon kontroluje americký knižní maloobchod, samotné oznámení, že určitý typ knih nebude prodávat, reálně znamená, že taková kniha vůbec nevyjde. Takže svobodné rozhodnutí svobodné korporace v liberálním, demokratickém režimu může snadno vést k faktickému omezení svobody projevu. Mezitím jsme v USA zavedli kulturu, která začíná odměňovat lidi za to, že veřejně denuncují členy své rodiny a své přátele za ideologické přehmaty. Příklad: ve státě Washington žije mladá žena, která udala své rodiče za to, že se 6. ledna účastnili protestů před Kapitolem. Vůbec nepronikli dovnitř, neudělali nic protiprávního. Jejich dcera přesto zavěsila na svůj účet fotografii s textem: To jsou mí rodiče a já odmítám jejich chování. Matka posléze přišla o místo, ale dcera byla pochválena levicí. To jsou Pavlíci Morozovové 21. století.

Občas konzervativci vzbuzují až nepochopení svým bojem proti změně pohlaví, klade se jim to za vinu jako obsese. Proč se soustřeďují na jev tak okrajový? Opravdových translidí například je konstantně velmi málo, dvě tři promile ve společnosti.

Pokud zařadíte homosexuální agendu a transgenderismus mezi občanská práva, k čemuž se rychle blížíme, bude to mít dopad do všech oblastí života. Bude to nástroj, jak přinutit školy, aby to učily, aby vaše dcera ve škole na toaletě potkávala biologické chlapce a podobně. Jestli vám tohle vadí, vaše chyba. Měli jste protestovat, když vás chlácholili, že se to týká jen zanedbatelného počtu lidí. Dnes vidíme církve a charitativní spolky, jak přicházejí o osvobození z daně, což někomu může připadat jako drobnost, ale většina církevních kongregací a náboženských nadací hospodaří s našponovaným rozpočtem. Mít nebo nemít neziskový status pro ně může znamenat otázku přežití. A co se děje v Británii i v USA? Počet dětí, které byly nahlášeny pro transgenderovou léčbu, za deset let vzrostl o čtyři tisíce procent. Evidentně se něco děje, mezi dětmi se šíří jakási nakažlivá společenská panika. Nevěřím, že by si najednou tolik dětí uvědomilo: Jsem vlastně trans. V knížce Nežít ve lži cituji svědectví jednoho nejmenovaného lékaře původem ze Sovětského svazu, který pracuje ve velké americké nemocnici, a ten říká: Když k nám přijdou děti, že si chtějí změnit pohlaví, máme zakázané jim případně naznačit, že by možná spíš potřebovaly psychoterapii. Politika zní, že těm dětem musíš vyjít vstříc, i když to jde proti lékařovu úsudku. Teď už se jde po dětech. Nedávno v jednom vědeckém žurnále o lékařské etice doporučovali odebírat dítě z rodiny, když si třeba kamarádům postěžuje, že jeho rodiče si pro něj nepřejí hormonální terapii. My musíme připravovat obdobu podzemní železnice pro rodiče, kteří budou se svými dětmi nuceni utíkat z amerických států, kde už je takový zákon. Po vzoru podzemní železnice, která za éry otroctví vozila uprchlé otroky z Jihu na svobodný Sever, to musíme chystat na pomoc rodičům, kteří nebudou chtít obětovat své děti transtotalitarismu. Určitě vám to bude znít pošahaně, ale dnes už se normálně dějí věci, které by nám přišly pošahané před deseti lety.

Ani gender, ani rasová teorie se primárně nezabývají křesťanstvím. Proč má vaše kniha podtitulek Manuál pro křesťanského disidenta?

Ale primární útok na křesťany jde směrem od genderové ideologie a LGBT. První dodatek americké ústavy garantuje občanům svobodu vyznání a svobodu projevu. Dnes americký Nejvyšší soud tvrdí, že sňatek homosexuálů je ústavní právo. A dost nedávno tento soud rozhodl, že transgenderoví lidé mají požívat zvláštní ochrany v zaměstnání. Naprosto zřetelně se blíží střet mezi náboženskou svobodou a právy LGBT. Řekl bych, že v tomto střetu vyhraje LGBT. Už dnes je to nejdůležitější agenda elit, která vítězně prochází napříč korporacemi a institucemi. Není možné, aby v tom střetu vyhrály obě strany. Dnes hnutí LGBT útočí na tradiční křesťany, že prý jsou nenávistní. Předpokladem pro triumf LGBT je porážka křesťanů, takhle to ti aktivisté sami vidí. Pokud jde o kritickou rasovou teorii, už ji přijímají i některé církve, také pod dojmem bláznivých vývodů, že kdo neakceptuje kritickou rasovou teorii, používá Ježíše Krista k rozdmýchávání nenávisti vůči černochům. Křesťanská pravice dnes už nemá svou starou sílu. Čímž se dostáváme k velkému problému současné Ameriky, neboť levice je sjednocená velmi. Kontroluje instituce pro elitu. Wokové mají pod palcem média, akademický svět, práva, zdravotnictví, profesionální sport, ovšemže Hollywood. A půlku církví. Nově se zmocnili i armády a CIA. Podívejte se na kanál CIA na YouTube. Zveřejnili na něm sérii nových náborových videí. První z nich ukazuje hispánskou ženu, která používá levicový žargon a sebe sama představuje takto: Jsem cisgenderová, intersekcionální Hispánka. Trpím mentální poruchou. A přesto mě CIA přijala do svých řad. Mohu v ní pracovat a zůstat sama sebou. Vypadá to na první pohled jako vtip, ale je to myšleno zcela vážně. Jeden můj přítel, který pracuje ve zpravodajské komunitě, mi to vysvětlil následovně: CIA se uchází o nejchytřejší, nejlepší studenty a vyhodnotila si to tak, že aby je dokázala oslovit, musí tento žargon převzít.

Nemluvili jsme ještě o velkém byznysu.

Pořád ještě přežívá stereotyp, že velký byznys je baštou konzervativců, že se soustřeďují na zisk a přitom ještě hájí konzervativní hodnoty. Ta doba je dávno pryč. Velký byznys si mezitím zcela osvojil ideologii woke a dnes je tou nejmocnější silou, která tuto ideologii vnucuje Americe. Loni v červnu, u příležitosti každoročního Měsíce hrdosti LGBT, vyrobil největší výrobce dětských cereálií pro malé děti speciální LGBT cereálii, na jejímž obalu své malé zákazníky instruuje: Vyber si zájmeno, kterým se chceš nechat oslovovat. Je to neutuchající propaganda. A když za takovou propagandou stojí síla, jakou v Americe velký byznys má, je skoro nemožné jí vzdorovat. Klíčové je, že wokové dnes dělají dveřníky skoro do každé profese od střední třídy výš. Pokud se vám nelíbí ideologie woke a dáte to najevo, je nesmírně těžké získat místo nebo si ho udržet.

Uchazeč ale může při vstupním pohovoru poskytnout ty správné odpovědi a dál už se toho mumraje neúčastnit.

Ano, ketman (formální přijetí komunistické víry, slovo je z knihy Czesława Miłosze Zotročený duch – pozn. red.) je možnost. A co když se vás pak někdo zeptá: Jdeš s námi doufám na Gay Pride? Proč nejdeš? Donedávna aspoň šlo se neprojevovat. Každá větší firma má dnes oddělení lidských zdrojů. A když se v ní ucházíte o místo, oddělení lidských zdrojů si vás proklepne na sociálních sítích: Jaké máte přátele, co jste tweetoval, retweetoval… Cokoli by naznačovalo, že jste napravo, vás diskvalifikuje. Pochopitelně se to dělá neformálně. Od známých, kteří se účastní výběru uchazečů v korporacích nebo na univerzitách, vím, že se to děje. Většina lidí si pořád neuvědomuje, do jaké míry se dnes naše elity konsolidují kolem ideologie woke. Většina lidí si totalitarismus spojuje se stalinismem, se silným státem, mocným bezpečnostním aparátem a tábory. To u nás nemáme, takže prý k totalitarismu nesměřujeme. Ve skutečnosti ale vždycky, když je ve společnosti jediná povolená ideologie, kdy je zideologizován každý aspekt života, žijete v totalitarismu. Totalitarismus se může zrodit i v liberální, demokratické společnosti. U nás se teď používají slova jako antirasismus, diverzita, rovnost, inkluze – myslí se tím ovšem režim, v němž všechno, co není progresivní, je nikoli chybný názor, ale rovnou zlo.

Otázka je, proč to velký byznys dělá. Asi znáte hypotézu, že rasově a genderově uvědomělý je proto, aby odvedl energii levicových aktivistů od takových klasických otázek, jako je přerozdělování zisku.

Ano, myslím, že to je část odpovědi. Po hnutí Occupy Wall Street si uvědomili, že jakmile přijmou wokismus, velká většina lidí na levici je nebude napadat řekněme kvůli jejich zacházení se zaměstnanci. Amazon, jedna z nejvíc woke korporací, se ke svým zaměstnancům chová otřesně. Pokud jste řidič v jejich zásilkové službě, nemáte během směny dovoleno jít se z auta vyčurat, musíte močit v autě do lahve. Až na výjimky za to Amazon žádnou kritiku zleva nesklízí. Amazon, ten přece podporuje Black Lives Matter a LGBT. Je to jejich byznysové rozhodnutí. Současně si myslím, že je za tím víc než jen tento kalkul. Před dvanácti lety jsem měl diskusi s vydavatelem velkých amerických novin na jihu USA. To je převážně konzervativní oblast. Přesto jeho noviny byly agresivně pro LGBT. Tou dobou ještě určitě drtivá většina jeho čtenářů byli konzervativci. Současně už většina novin ztrácela čtenáře, vinou internetu. Tak mu povídám: Nechápu, proč v této době, kdy byste si přece každého čtenáře měl snažit udržet, své čtenáře ještě aktivně vytáčíte. Jeho odpověď: Nepotřebujeme, aby nás četli bigotní lidé. Pro toho chlapa důležitější než finanční ztráta byla představa, že zajde do svého country klubu a tam ho přátelé poklepou po ramenou, jak dobře šíří evangelium LGBT.

Což trochu oslabuje tu naši předchozí úvahu, ve které je ideologie woke obranný štít, za nímž podnikatelé mohou nerušeně vytvářet zisk.

Je to složité. Oni se na jednu stranu snaží uchránit před vládními zásahy, aby například vláda nenařizovala lepší pracovní podmínky. Možná je ten můj dvanáct let starý příběh s vydavatelem novin zastaralý v tom smyslu, že dnes už řada mladých, dvacátníků a třicátníků, od korporací očekává, že budou woke. Oni touží utrácením peněz vykonat společenské dobro. V knížce Nežít ve lži cituji představitele korporace Black Rock: Sociální progresivismus je dobrý byznys. Nikdy jsem si nebyl jist, kolik z nich to myslí vážně a kolik jenom mele hovadiny. Čím jsem si jist: Že dnes nikomu nehrozí v byznysu ztráta kvůli ultraprogresivnímu vystupování. A že tyranický woke kapitalismus dnes představuje největší hrozbu pro hodnoty, které já vyznávám. Jediným možným obráncem mé svobody je stát. Je pro mě zvláštní sám sebe poslouchat, je mi 54 let a dospíval jsem v 80. letech, za Reagana, kdy jsme vždycky očekávali hrozbu od vlády, od velkého státu. Tehdy byl ještě velký byznys na naší straně. To se naprosto změnilo.

Byl jste vášnivý kritik Donalda Trumpa. Udělal proti tomu vývoji něco trvanlivého?

Jmenoval několik konzervativních soudců, tomu jsem rád. Vidím to tak, že soudy budou v příštích dekádách pro lidi mého typu jediná ochrana. Ale není to úplně spolehlivá ochrana. Nejvyšší soud se odmítl ujmout případu, v němž se rozhodovalo, jestli na střední škole transgenderové děti mohou používat, jaký záchod chtějí. Stejně tak už předtím odmítl vzít známý případ květinářky, která odmítla přijmout objednávku kytice na homosexuální svatbu. Jasný případ náboženské svobody, oni se tím ovšem odmítli zabývat. Pokud jde o konzervativní soudce u Nejvyššího soudu, skutečně stoprocentní spolehnutí je na ně právě jen v tom, že budou rozhodovat ve prospěch velkého byznysu. Tím volně přecházím k Trumpovi a americké pravici obecně. Trump byl velmi agresivní, liberály dokázal spolehlivě vytáčet, ale reálně toho v politice mnoho nedosáhl. Protože on se ve skutečnosti nestaral tolik o vládnutí, jako spíš o svou prezentaci na Twitteru. Spíš chtěl být kontroverzní než výkonný politik. A řada jeho příznivců milovala tu kontroverzi. Naopak když vládnou liberálové, dokážou to brát velmi vážně. Kdyby byl Trump jako Orbán, který samozřejmě také dokáže naštvat liberály, ale pak i provádět podstatné změny, byla by dnes Amerika jiná země.

Takže Orbán je kvalitativně výkonnější politik než Trump?

Naprosto. Žiji už několik měsíců v Budapešti. Orbána můžete milovat nebo nenávidět, ale neupřete mu, že je efektivní politik. Zatímco v USA nastoupil Biden a za krátkou chvíli vymazal skoro všechno, čeho se předtím Trumpovi podařilo dosáhnout. I proto, že Trump v administrativě nechal skoro všechny levičáky z předchozí éry. Trump má nepochybně zásluhy, porazil republikánský establishment, jehož podstatou bylo odsouhlasit všechno, co si liberálové osvojili o pět let před nimi. Tento establishment musí jít. Ovšem i populisté v Republikánské straně by měli začít brát vládnutí vážně. Myslím, že by k tomu mohlo dojít ve volbách roku 2024. Guvernér Floridy Ron DeSantis, zdá se, má hodně trumpovských instinktů a kromě toho ví, jak se vládne.

DeSantis se blýskl, když loni na podzim odmítl lockdown a nezalekl se předpovědí o covidovém masakru.

Každopádně je odvážný. Pokud by se Trump nechal přesvědčit, aby ustoupil stranou a nechal ve volbách 2024 kandidovat někoho jiného, můžeme leccos dokázat.

Jak pravděpodobné je, že Trump bude kandidovat?

Podle mě tak fifty-fifty. Určitě kandidovat chce, o tom není pochyb. Ale nemá už šanci vyhrát. A svou další kandidaturou by tak otevřel cestu k moci pro demokraty, kteří po Bidenovi budou ještě víc doleva. Každopádně my na pravici jsme dnes v Americe outsideři, i když početně je nás možná pořád většina. Jenže nedržíme instituce a chybí nám soustředění. Ani s disciplinovaným, soustředěnějším lídrem to nebude jednoduchý boj. I kdyby Trump vládl jako král-filozof a nedopustil se jediné chyby, pořád by bylo těžké zastavit woky. Protože tolik se toho děje ze svobodné vůle svobodných lidí ve svobodné společnosti.

Jak si vaše kniha na americkém trhu vede?

Prodalo se zatím 125 tisíc kusů, přestože mainstream ji nerecenzuje. Benediktovy cesty se v Americe prodalo 80 tisíc – a ještě na ni vycházely recenze. Ovšem ono to dává smysl, proč tuhle knihu mainstreamová média ignorují. Benediktova cesta nebyla pro mainstreamová média, jen jim připadala zajímavá, navíc se dobře prodávala. Nežít ve lži čtenářům říká, že média jsou částečně jejich nepřítel. A média nebudou tolerovat, aby jim někdo – v tomto případě disidenti z východní Evropy – říkal, že LGBT hnutí, Black Lives Matter atd. jsou totalitáři. I když jsou.

Co je to know-how, které si křesťané nebo obecně pravičáci v dnešní Americe mohou od východoevropských disidentů odnést?

Když jsem si uvědomil, že disidenti odsud cítí nástup měkčí formy totalitarismu v Americe, bylo logické zjistit, jakým způsobem vzdorovali. Přijel jsem vyzpovídat disidenty do České republiky, Polska, Maďarska a Ruska. Vesměs radili: Musíte se zavázat, že budete žít v pravdě, ať se děje, co se děje. Název jsem si vypůjčil od Solženicyna, který v provolání svým příznivcům roku 1974, těsně před vypovězením ze Sovětského svazu, psal: Nemůžeme svrhnout jejich režim, ale jednu věc můžeme: odmítnout žít ve lžích, které po nás vymáhají. Havel napsal vlastně totéž v Moci bezmocných. Kamila Bendová mi vyprávěla, že s manželem své děti učili, aby se víc než úřadů bály života ve lži. Tuto mentalitu musíme oživit, pokud máme ve zdraví přestát věci, které se na nás valí. Zadruhé mně, nám vaši disidenti radili zakládat malé skupinky, volně propojené mezi sebou. To je udrželo nad vodou. Dnes nevíte, komu se dá plně důvěřovat. Ale v malých skupinkách jste schopen pěstovat blízká přátelství. Získáte tak mimochodem i prostředí, v němž se dá mluvit pravdivě. V Bratislavě mě historik podzemní církve Ján Šimulčík vzal do sklepa domu, kde podzemní církev tiskla samizdat. Deset let, úřady na to místo nikdy nepřišly. On byl tehdy vysokoškolský student. Patřil k malé buňce čtyř studentů, kteří přímo do tisku v tom sklepě nebyli zasvěceni, ovšem jednou týdně se sešli a vázali archy do samizdatové distribuce. Šimulčík se bál k smrti, nicméně prý se za ty roky s kamarády z buňky naučili dodávat si odvahu navzájem. Prý to bylo jediné místo, kde se všichni čtyři cítili naprosto svobodně. Další rada je spojit síly s kýmkoli, kdo stojí o svobodu. Kamila Bendová mi vyprávěla, že se svým mužem byli téměř jediní křesťané v Havlově bližším okruhu. Většina křesťanů v Československu zůstávala potichu a pro Bendovy bylo klíčové spřátelit se s lidmi, kteří projevili odvahu. To je dnes důležité i v Americe. Já jsem se poslední dobou spřátelil s Bari Weissovou, levicovou sekulární židovskou lesbičkou. Ale v redakci New York Times prokázala velkou odvahu; a raději bych veřejně stanul po jejím boku než po boku těch mnoha křesťanů, kteří mi soukromě říkají: Obdivuju, co děláte, sám bych nikdy takhle nevystoupil. Takže vytváření malých skupin je důležité. Věřím, že prožíváme Kolakovičův moment. Máme svobodu nedlouho předtím, než přijde závažná represe. Musíme ty skupiny vytvářet už teď. Asi úplně nejdůležitější, co jsem se od vašich disidentů naučil, byla ochota trpět za pravdu. To je něco úplně cizího dnešnímu západnímu uvažování. U nás je úspěch toho soft totalitarismu založen na obavě lidí z nepohodlí. To, v čem žijeme dnes, se víc než Orwellovu 1984 s jeho terorem podobá Huxleyho Překrásnému novému světu, v němž vláda hraje na touhu lidí po pohodlí a udržení statusu. Disidenta Johna v knize přesvědčuje jistý Mond, aby se začlenil do společnosti. Mond nepoužívá mučení, žádný teror jako v Orwellovi. Mond se Johna ptá, proč to dělá, má přece zábavu, sex, stát se o něj postará. Johnova odpověď: Ale já chci skutečný život: zápas, hřích, lásku, poezii. Mond: Zní to, jako kdyby ses domáhal práva být nešťastný. Rozdíl mezi Orwellem a Huxleym je rozdíl mezi komunismem a wokismem. Lidé na Západě jsou ochotni vzdát se svých svobod čistě pro pohodlí.

 

Text byl publikován také na https://theconservative.online/cz.