V 75 letech zemřel v neděli ráno na komplikace spojené s koronavirem hudebník Ladislav Štaidl. Informoval o tom server Blesk. Štaidl byl autorem mnoha hitů Karla Gotta, mimo jiné písničky Kávu si osladím. Štaidl byl ve čtvrtek 7. ledna převezen do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde byl umístěn na oddělení ARO. Patřil do ohrožené skupiny nejen kvůli věku, ale také kvůli předchozím onkologickým onemocněním. Štaidl nemoci podlehl v neděli ráno.
Na jaře roku 1770 pobýval Josef Mysliveček v Boloni, kde na objednávku tamního Teatro Comunale dokončoval operu Nittetis. Jak míval ve zvyku, pracoval „furioso“, zběsilým tempem. Současně totiž komponoval oratorium pro Padovu a další dílo pro každoroční karneval. Nittetis představovala osmou Myslivečkovu operu (podle monografie muzikologa Rudolfa Pečmana jich vytvořil 26) a obdivovatelé ho obdařili epitetem „božský“. Začalo se mu říkat Venatorini detto il Divino Boemo (doslova Malý myslivec zvaný Božský Čech).
Včera zemřel Svatopluk Karásek, evangelický farář, někdejší disident, politický vězeň a undergroundový písničkář, kterého StB donutila k emigraci.
V neděli zemřel ve věku 78 let český písničkář, undergroundový hudebník a evangelický duchovní Svatopluk Karásek. Serveru Echo24 to sdělili lidé z okruhu jeho rodiny. Svatopluk Karásek zemřel podle informací deníku Echo24 na zápal plic. V minulosti působil také v politice, čtyři roky byl poslancem za US-DEU a později neúspěšně kandidoval do Senátu za Stranu zelených. Dva roky byl vládním zmocněncem pro lidská práva.
Po období, kdy ho nápady, jak říká, „míjely velikým obloukem“, padl zrak Miroslava Palečka (75) jaksi náhodou na básně Jaroslava Seiferta. Lačně se do nich ponořil, „kochal se přirozeným rytmem vázaných veršů“, vybral jich sedmnáct a opatřil je melodiemi, jež dal (stejně jako svůj zpěv i hru na kytaru) zcela do služby básníkovi.
S výjimkou letní „pauzy“ v pandemii, kdy člověk mohl vidět vystoupení zdejších kapel, přinesl stísněný letošní rok i absenci větších koncertů. Jsou lidé, kterým to chybí – třeba já, až mě někdy překvapuje, jak moc (nepatřím mezi ty nejsvědomitější návštěvníky). Tenhle abstinenční syndrom mohou zmírnit dvě čerstvě vydané koncertní nahrávky, první z nich zachycuje kapelu na vrcholu sil, zprostředkovává ducha, suverenitu a náladu jejího živého hraní.
Třetího října umístil Krištof Kintera svůj Public Jukebox na louku u Sedlčan. Stalo se tak v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu. Jukebox už toho zažil hodně, stěhoval se (Bratislava, Ostrava), ale na louce nedaleko Sedlčan by se měl usadit minimálně na roky, možná natrvalo. Pustit si můžete poezii nebo hudbu podle svého vkusu, výběr je veliký.
Starý nesrozumitelný filozof Martin Heidegger ve slavném rozhovoru pro Der Spiegel kdysi řekl, že „nás už může zachránit jenom nějaký Bůh“.
První mezi uživateli – americký prezident Donald Trump – má potenciálně vážné zdravotní potíže. Známá věc. Po víkendu ho propustili z vojenské nemocnice Waltera Reeda a spustil virtuální ofenzivu.
Musím se vyvíjet? ptá se britský zpěvák Jarvis Cocker v úvodu své nové písně Must I Evolve. Dívčí sbor mu důrazně odpovídá: „Jo! Jo! Jo!“ Svatá pravda. Jarvis Cocker se vyvíjí. A já asi taky. Výsledkem toho může být, že se můj vztah k Jarvisu Cockerovi proměňuje, od podrážděné lhostejnosti se posouvá k pobavenému zájmu. Nenapadlo by mě dřív, že si budu docela často pouštět desky Jarvise Cockera. Pak se svou kapelou natočil album Beyond the Pale a stalo se.
Sloupkař, zvláště když na něj přijde sobota, by měl mít volnější pole působnosti a možnost dopřát si něco osobního.
Od té chvíle, kdy si v roce 1994 tehdy ještě mladý muž pustil poprvé CD Možnosti tu jsou, vjela mu do žil závislost na temně jemném zpěvu zpěvačky, která mu přišla jako ztělesnění pokušení. Jmenovala se Monika Načeva, vyznačovala se dekadentním erotismem a přitažlivostí vzácného nočního motýla čili můry, přičemž v jiných polohách to byla výtečná komediální herečka z Divadla Sklep. Ty dvě tváře (ve skutečnosti jich bylo určitě víc) vytvářely vždy napětí, asi jako kdyby se v jedné osobě sešla Amanda Lear dejme tomu s Jiřinou Bohdalovou: na jedné straně žena vamp, na druhé Rákosníček.
Ve věku 91 let zemřel italský hudební skladatel Ennio Morricone, informují dnes italská média. Svými melodiemi doprovodil Morricone více než 500 filmů a seriálů, například legendární snímek Tenkrát na Západě.
Těžko se mi píše, že na začátku léta náhle umřel ve věku 59 let Karel Diepold, který se ve svých písních s námi dělil o naději od orwellovských osmdesátých let až do dneška. Nebál se zpívat před tisícovkami lidí včetně estébáckých fízlů svou píseň o svatém Metodějovi v době, kdy mnozí svatebčané toužili po svatbě v kostele, ale neodvážili se.
Vypořádávat se v článku pro tisk s novou deskou Boba Dylana Rough and Rowdy Ways (Drsné a neurvalé způsoby) je docela ošemetný úkol – zvlášť pro člověka, který trochu hlubší vztah k tvorbě toho velikána (to slovo ve vztahu k úkazu Dylanova formátu zní strašně všedně, ale jiné mě nenapadá) našel až časem. Míval ho za jednoho z klasiků, s nimiž je dobré být jakžtakž obeznámen a kteří jsou hodni úcty, protože také z jejich písní se rodila hudba těch umělců, jež člověk vnímal jako bližší.
„Hudební byznys se trochu hroutí, málokoho z nás toto ale nějak rmoutí,“ zpívá kapela Tata Bojs v úsměvné písni Pěšáci.
Hudební život v časech pandemie se omezuje na internetem zprostředkovaná vystoupení sólových písničkářů a „konferenční“ hraní kapel, během něhož každý člen přispívá ze svého obýváku. Koncertní život se zastavil, ani na tu tancovačku se člověk vypravit nemůže. Ideální čas pro seznamování se s hudbou prostým poslechem. Kupodivu pořád vycházejí nové desky, některé z nich dokonce hodné pozornosti. Týdeník Echo pro přináší výběr novinek koronavirové a těsně předkoronavirové doby, opět je to výběr značně osobní, snad vycházející vstříc vkusu posluchačů věku spíš středního, zároveň ale toužících nezacyklit se v nekonečném přehrávání kousků z dob své mladosti.
Se začátkem nouzového stavu začal zpěvák skupiny Monkey Business Matěj Ruppert nahrávat na sociální sítě krátká videa, denně jedno, jejich prostřednictvím dával v různých jazycích rady, jak bojovat s koronavirem. Člověk nemusel umět německy, italsky, španělsky, francouzsky a tak dále, aby pochopil, že v Ruppertově jazykovém projevu něco nehraje a že rodilý mluvčí by byl udiven, že své mateřštině nerozumí. Jsou to totiž perzifláže, ovšem předvedené s takovou bravurou, že si záhy získaly mraky obdivovatelů, kteří se každý den těšili a dosud těší, u čeho se budou zase prohýbat smíchy. Zatím jich vzniklo dvacet a prý to není konečná.
Opatření proti šíření koronaviru zasáhlo mnoho profesí, jen málo z nich je však drženo v takové nejistotě, jako jsou pořadatelé kulturních akcí.
Časy koronaviru už mají i vlastní kulturní, snad i duchovní dědictví. S jeho výraznou součástí se mohli lidé na celém světe seznámit minulý pátek, kdy se na oficiálních stránkách Boba Dylana objevilo krátké poselství a dosud nezveřejněná píseň. Dylan, jak známo, není velký komunikátor, který by nacházel potěšení v oslovování mas jaksi napřímo – jinak než tvorbou, pokud se tedy k publiku obrací nevyzván, sám od sebe, může to jeho slovům dodávat větší váhu. Je to nikterak překvapivě znějící přání, spolu s tou písní tvoří ale zvláštní celek, jehož dvě části mohou působit rozporně, přesto k sobě ale jistým způsobem patří. „Zdravím svoje fanoušky a stoupence s vděčností za všechnu vaši podporu a věrnost, kterou jste mi během let projevili. Tohle je nevydaná píseň, kterou jsme před časem nahráli, možná vám přijde zajímavá. Držte se v bezpečí, buďte ostražití a Bůh buď s vámi.“ (Anglické slovo observant ovšem kromě významu ostražitý, bdělý znamená i v náboženském slova smyslu praktikující.) Skladba, jež doprovází toto přání bezpečí v těžkých dobách, se jmenuje… Murder Most Foul (Vražda podlá nade vše), je to nejdelší Dylanova studiová nahrávka vůbec – trvá sedmnáct minut.
Jako by pandemie nebyla dost strašná věc, rozhodla se skupina celebrit minulý týden vypustit na svět psychologickou zbraň v podobě své verze Lennonovy písně Imagine. Všechno zlé může být k něčemu dobré; jestliže například americká kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortezová nebo Greta Thunbergová chtějí zneužít čínské morové rány k prosazení zelené ekonomiky, je jistá šance, že toto extempore by mohlo pohřbít žánr celebritních štafetových cover verzí na podporu nějaké kauzy obecně a oprašování Lennonovy písně zvlášť.
Doba je vážná a do toho ještě umřela Eva Pilarová, které ten vir ukradl i pohřeb
Když Miloš Forman, jenž byl zapáleným šachistou, řešil nějakou úlohu, zvedl v Connecticutu telefon a vytočil číslo do Virginie, kde žil a dosud žije jeho kamarád, kterému říkal Kavalec. Následoval pak třeba i hodinu trvající rozhovor, jehož záznam by byl významným příspěvkem k dějinám šachu, filmu i českých osudů v Americe. Lubomír Kaválek do ní přišel v roce 1970 jako nejmladší československý šachový velmistr, vycházející hvězda turnajů, bystrý a veselý mladík, kterého si brzy všimne Bobby Fischer a požádá ho, aby mu dělal sekundanta při zápasu století s Borisem Spasským v roce 1972. Kaválkův život je román, který ostatně píše jiný jeho „americký“ kamarád, Jan Novák. My jsme se sešli v pražském hotelu Don Giovanni, kde se konal šachový turnaj, jenž mj. připomínal třicet let od pražského turnaje v roce Kaválkova návratu domů. Jen symbolicky ho tehdy měl zahájit Václav Havel, ale ten nakonec odehrál celou partii, čímž narušil protokol.
Ve věku 80 let dnes zemřela zpěvačka Eva Pilarová, jedna z největších hvězd české populární hudby.
Zatímco o víkendech vyprodává sály s populární kapelou Jelen, věnuje se jinak hudebník Alexandr Smutný především tvorbě filmové a komerční hudby.
Po předvánočním vzepětí a posvátečním vyčerpaném zastavení se zase, ehm, roztočila kola showbyznysu plus minus obvyklým tempem, mašina hudby a zábavy chrlí další nahrávky. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl se mezi nimi pokusil najít takové, které by mohly v myslích posluchače určitého typu přežít tuto podivnou zimu.
Operní pěvkyně Dagmar Pecková za svou úspěšnou kariéru dobyla ty největší světové operní scény.
Šedesáté výročí založení Semaforu, divadla, jež ve své první dekádě zásadním způsobem spoluvytvářelo kulturní (potažmo společenskou) atmosféru v Československu, bylo připomenuto a oslaveno. Též jeho zakladatelem Jiřím Suchým (88), jenž i v kmetském věku své scéně, rychle proslavené především jím a Jiřím Šlitrem hned po jejím založení, dosud hraje, zpívá i režíruje, píše pro ni libreta nových inscenací, ba dokonce skládá hudbu k vlastním písňovým textům.
Ve vzduchu létá nafukovací prase, na pódiu se zjevuje obrovská figurína učitele, matky, soudce či diktátora a muzikanti jsou od diváků odděleni rostoucí zdí, která je na závěr stržena.
Britský hudebník Michael Kiwanuka (32) je příkladem tvůrce, který se dočkal výrazného komerčního úspěchu, jeho skladby jsou také vstřícné, sdělné. Zároveň z nich ale není slyšet kalkul, snaha trefit se do marketingově ověřených očekávání publika.
