Národní umělec, což je termín, který v jeho případě snese rehabilitaci, František Skála vystavuje v Praze u Kamenného zvonu. Je to intimnější výstava než před čtyřmi lety ve Valdštejnské jízdárně, je tam méně tajuplných předmětů, sušených tykví a bakelitových rakví, ale víc věcí dvojrozměrných, tedy hlavně ilustrací a komiksů: těch knížek, leporel, zápisníků, skicářů etc. je už hromada, přičemž je to ta řekněme „nenápadnější“ část tvorby – ale o nic méně zajímavá. Skálovi jde vše, na co sáhne, takže kdyby se měl věnovat třeba paličkování nebo funerální plastice – k obojímu má blízko –, bude to stát vždy za to.

A protože tvořivý duch vlaje všemi směry, nepřekvapí, že s výstavou vypustil Skála do světa další dva produkty, dvě staromódní CD, jež přibližují další z jeho múz, tu hudební. Jedna deska se jmenuje Debut, neboť jde o odložený debut, druhá má delší název, Pojď se mnou děvče mé a jde o výzvu k procházce urnovým hájem. První CD, tedy Debut, lze označit za klasičtější, neboť jde o písně, které bychom od člověka typu Františka Skály když tak očekávali. Jsou to vtipné písně s vtipnými texty, většinou hodně vtipnými. Zahrány jsou na úrovni slušné kapely šikovných přátel a zazpívány Františkem Skálou zručně náruživým způsobem, který lze snad přirovnat k setkání Toma Waitse s Elvisem Presleym v krajině pod Řípem, ať již si pod tím představíme cokoli. František Skála se s těmito písněmi sporadicky objevoval na veřejnosti, kde to vždy způsobilo uznání. Nyní tedy lze míti doma ve svém gramofonu. Některé skladby lze vychutnávat nejlépe ve dvou, například Tabatěrku, což je skladba velmi erotického druhu, aniž tam padne jediné přímé pojmenování. Ale tak to staří mistři umějí.

To druhé CD je dechovka, opravdová dechovka… Je vysoce pravděpodobné, že i kdyby se František Skála rozhodl věnovat třeba gregoriánskému chorálu nebo africké lidové hudbě, měli bychom o zábavu postaráno. Ale on se rozhodl pro dechovku. Těch deset skladeb (k většině se Skála autorsky hlásí) by člověk považoval za regulérní „dechnu“, kdyby tam nebyla ta skálovská „nadstavba“. Nikdo by přitom nemohl říct, že je to nápodoba, imitace nebo pustá parodie, i když to poslední trochu ano. Dechová hudba jako vyjádření zemitosti a jadrnosti českomoravského elementu a zároveň něco, čím běžný moderní člověk pohrdá, se ideálně hodí do Skálova vetešnického univerza, v němž v míru a harmonii přebývají staré otlučené hrnce se skříňkami vysázenými perletí. Jako v té dechovce.

Skála ji zpívá, nejčastěji jako Josef Bek, ale umí to i jako Josef Zíma či kdysi Jarda Štercl, který u toho dělal potřebné lidové grimasy. Položení zpěvákova hlasu je však profesionální, někdy až operetní, v každém případě vyzrálé, takže vzniká podezření, že si Skála léta někam chodil přivydělávat na zábavy. Doprovází ho reálná dechová kapela Provodovjané z Provodova, která hraje s chutí a s fortelem, v němž lze poznat stovky hodin na tancovačkách a při posledních rozloučeních. Samozřejmě, co dělá z přece jen trochu výstřední, byť sympatické aliance výtvarníka s dechovkou událost, jsou texty, jimiž standardní, ale nápaditou „umta umta rata racajda“ Skála opatřil. Ty jsou bez nadsázky geniální, a to bychom rádi byli k panu Skálovi rezervovaní. Většina z nich inklinuje obsahově k věčným a vděčným tématům smrti, stárnutí a sexu, obvykle ve spojení všech tří souvisejících jevů dohromady. V dechovkovském podání a Skálově přednesu se morbidní stává ještě morbidnější, takže dialekticky z toho leze královská zábava. Zvláště vyniká, a to i v celé české kultuře, úvodní třináctiminutová skladba Husserlova přednáška. Ta je monumentálním spojením dějin novodobé filozofie, řekněme od Kanta po Derridu, s cestou českého člověka od kolébky ke hrobu. Pravděpodobně jde o první dechovkový text, kde se vyskytují jména Husserl a Nietzsche, přičemž se hrdinně rýmují se slovy „userl“ a „píče“. Možná už to někoho napadlo, ale nikdo to ještě tak nezazpíval. Natož s dechovkou.

František Skála: Debut. Vydala Guerilla Records, 2021, František Skála a Provodovjané: Pojď se mnou děvče mé. Vydala Guerilla Records, 2021.