Truismus na úvod: žijeme v éře nadbytku hudby. Posloucháme ji i na místech, kde bychom o to třeba ani nestáli (viz mj. dlouholeté boje proti hudebním rádiím v hospodách). A ve chvílích, kdy o ni stojíme, jí máme v dosahu několika málo kliků tolik, že člověk často skončí u věcí, které slyšel tisíckrát, případně se nechá vést počítačovým algoritmem. Jenomže počítačové algoritmy to s námi nemyslí dobře, to je třeba mít na paměti. Naštěstí pro čtenáře Týdeníku Echo jim jejich oblíbené periodikum podává pomocnou ruku a nabízí výběr čerstvě vydaných desek, jež ocení třeba i posluchač, který na tomhle starém světě není vysloveně čerstvě přítomný. Ondřej Štindl se tu nechal vést pouze a výhradně vlastním vkusem.

Cory Hanson: Pale Horse Rider

Kalifornský hudebník Cory Hanson je součástí trendu tzv. neopsychedelie, kapel a sólistů, kteří nějakým způsobem navazují na tvorbu klasických „pod vlivem“ působících skupin na škále od drsných a ulítlých Thirteenth Floor Elevators po Beach Boys v jejich pozdním období. Hraje v několika kapelách a – jak se občas říká – projektech, nejzajímavější z nich je asi skupina Wand. Obeznámenost s jeho tvorbou ale posluchače nepřipraví na setkání s jeho druhou sólovou deskou, která je přímočaře, bezostyšně a velice krásná. Pozoruhodným způsobem se na ní pere Hansonova image a zvuk jeho hudby. Značně ujetě působící třicátník sám sebe na promofotkách instaluje s narůžovo nabarvenou tváří a v podivném obleku do dramatických pouštních scenerií, na textech jeho skladeb i doprovázejícím „vizuálu“ je toho hodně zneklidňujícím způsobem dětinského. Působí občas jako fragmenty nějakého tripu, jasně barevného a zároveň v každém okamžiku hrozícího překlopit se do tmy. Sama Hansonova hudba ale takovou ambivalenci nenese. Je tiše epická a zvukově bohatá, přímočaře emocionální – nikoli prvoplánové „krasosmutnění“, ale cosi směřujícího víc do hloubky. Osamělý mladý muž pod planoucím sluncem. Závěrečné dvě skladby, Another Song from the Centre of the Earth a Pigs, znějí jako opus magnum nějakého ztraceného kluka, zvolna se přelévají mezi mohutností a tichem, zatímco nad nimi poletuje Hansonův křehký hlas. Byl jsem ohromen, když jsem je slyšel poprvé. Ještě pořád jsem.

Rose City Band: Earth Trip

Kdyby The Velvet Underground žili v lese, zněli by podobně jako Rose City Band. Navzdory slovu Band v názvu to není kapela v tradičním slova smyslu. Prakticky všechny party na albech Rose City Band nahrává jeden člověk – Ripley Johnson. Posledních několik let žije v městečku Rose City ve státě Oregon – geneze názvu je zřejmá a nepřekvapivá. Oregon je na americkém severozápadě, je to kraj hornatý, zalesněný a hodně tam prší. Hudba Rose City Band tomu odpovídá, je velice lesní a má v sobě něžnou repetitivnost deště. Značně lesní ostatně je i její tvůrce, prošedivělá mánička, která od pohledu dobře ví, jak si poradit s naštípáním dříví. Publicisté o Johnsonově hudbě píší jako o „kosmickém country“, zralý posluchač ale ví, že každá dobrá country píseň (moc jich není) je svým způsobem kosmická. Stejně tak by bylo možné o písničkách Rose City Band říct, že jsou velmi domácké. Táhnou se jako dlouhý večer, obsahují rozsáhlé pasáže, kde Johnsonovy kytary znějí trochu jako z nějakého nekonečného jamu pověstných Grateful Dead, ale mají v sobě i něco z „vyhrávek“ v klidnějších písních pozdních Velvetů. Je to pokojná, poklidná hudba, která ale má nějaký tah a tlumenou emoci, již nese Johnsonův křehce znějící vokál. V něčem velice spojená s nějakým konkrétním časem a konkrétním místem: Johnson tu desku natočil během lockdownu. A v něčem schopná člověka nenápadně přenést někam daleko od místa, kde právě je.

The Mountain Goats: Getting​ into Knives, Dark in Here

O frontmanovi kapely The Mountain Goats Johnu Darniellovi čas od času někdo napíše, že je to nejnadanější americký textař současnosti, přinejmenším v rámci sféry hudby nikoli primárně komerční. Nejsem fanoušek takových silných soudů a umění nejsou závody. Že je ale Darnielle člověk literárně velice nadaný, o tom není pochyb. Taky toho píše hodně, kromě písňových textů i prózy a i v téhle oblasti se těší docela velkému respektu A taky je to velice pilný muž – během posledních čtrnácti měsíců jeho skupina vydala čtyři alba. Poslední dvě – Getting into Knives a Dark in Here – dokládají, že síla jeho talentu se během let nijak neumenšila. A taky ukazují, jak se proměnil jeho hudební styl. Začínal v devadesátých letech jako „antifolkař“ s primitivně pořízenými nahrávkami, jejichž syrová a jednoduchá hudební stránka nějakým způsobem dotvářela jeho stejně syrové texty, mezi Darniellova témata patří taky jeho osobní zkušenost zneužívaného dítěte. V pozdějších letech a desetiletích zpíval o ledasčem, je schopný natočit monotematické album na značně bizarní téma. Vždycky ho ale dokáže podat tak, aby to nevyznělo samoúčelně, s odstupem (někdy ironickým) a také schopností vcítit se do postav, která jeho písně oprošťuje od samoúčelnosti a rádoby šokování publika. Deska Getting into Knives by se dala přirovnat k povídkové sbírce ve velmi americkém stylu – portréty a konfese lidí spíš z okraje podané s inspirovanou strohostí. Album Dark in Here vznikalo v době nástupu pandemie, zachycuje s někdy až zneklidňující silou třeba i apokalyptické představy, které se člověku tenkrát mohly honit hlavou. Kapela na obou albech hraje způsobem, který Darniellův svět a styl posiluje, tedy velice dobře a bez okázalého dramatizování, možná s podobnou distancí. Jsou to písničky, které se nemusejí nijak tvářit, někomu mohou znít až obyčejně a právě díky tomu může vyniknout, co na nich je skutečně originální.

The Nude Party: Midnight Manor

Deska, která sice vyšla loni, ale velké pozornosti se v našich končinách nedočkala. V něčem protichůdná duchu doby – pojmenovat v současné atmosféře svou kapelu Nahatá party není, řekněme, to nejprozíravější rozhodnutí. Zároveň je to pojmenování docela výstižné. Midnight Manor je party album, naštěstí ovšem postrádá protivné atributy toho žánru – například sebevědomou nařvanost a další ekvivalenty infantilního šermování počtem čárek na účtu. Skupina existuje osm let, její členové pocházejí z Apalačských hor – značně zemitého kraje se značně rázovitými místními tradicemi (od používání jedovatých hadů při bohoslužbách po domácí výrobu metamfetaminu). Žijí prý v komuně – lépe si nepředstavovat. Midnight Manor je pro postarší ucho příjemně archaická deska, jsou v ní jasně slyšet vlivy stylotvorných umělců přelomu šedesátých a sedmdesátých let od The Rolling Stones po The Velvet Underground. The Nude Party je ale zpracovávají do celku, který vůbec nezní retro, přinejmenším energií. Ta jejich party probíhá právě teď a účastníci prožívají obvyklou škálu pocitů od euforie a všelijakých chutí po ex post kajícnost. Do svých skladeb dokážou dostat stejný náboj jako jejich vzory. Nejsou to hodní chlapci, kteří hrají hudbu, jež by se mohla líbit i jejich rodičům. Pro generaci jejich rodičů ostatně ty The Nude Party napodobované kapely zněly jak stádo dinosaurů. Paradoxy.

Julia Stone: Sixty Summers

Tady jsme možná blízko kategorii „provinilé potěšení“. V letech mé mladosti bylo mezi hudebními fanoušky nepřípustné přiznat se k zálibě v popu mířícímu na první signální. Nu což, muži se dnes mají doznávat ke svým citům, učiním tak. Deska australské folkařky se ševelivým hláskem (desky v tom stylu natáčí s bratrem Angusem) mě dostala. Ano, pohnuly mnou chytré aranže a cituplný projev zpěvačky, která popisuje třeba příběh dvojice, jež svoje partnerství zvládá těžko, ale má vzpomínku na ten společný tanec, kde tenkrát před zavíračkou zbyli jenom oni. Stoneová to pro jistotu zopakuje ještě francouzsky. Co chtít víc?

Billy F. Gibbons: Hardware

Billymu Gibbonsovi je jednasedmdesát roků, po většinu z nich byl frontmanem texaské kapely ZZ Top. Bývala docela slavná. Těžko si představit skupinu v dnešní době méně cool než ZZ Top, přestože její členové nosili plnovousy už v době, kdy „vystajlovaní“ zákazníci dnešních barber shopů ještě chodili po houbách. Hardware je Gibbonsova třetí sólová deka a zní, jak překvapivé, jako album ZZ Top. A zároveň trochu jinak, jako kdyby měnící se kontext měnil i tu hudbu. Sám fakt, že ta deska má energii, že ji má i Gibbonsův stářím drhnoucí hlas, té nahrávce přidal na významu. Zbavil ji pofiderního hitparádového lesku a dodal jí nějakou syrovou sílu. Pro podobnou hudbu se v pejorativním smyslu někdy užívá termín „vykopávka“. Jenomže vykopávky, jak potvrdí každý archeolog, mohou být docela fascinující.