Douglas Murray vysvětluje problémy, které se objevily v západním světě jako důsledek ztráty smyslu lidské existence. Vznikla utopická ideologie společenské spravedlnosti, jež ovládla veřejný diskurz a stala se novou státní legitimitou. Je však zmatená a absurdní, a tak vede doslova k masovému šílenství.
Ve Všeticích ve Středočeském kraji začal dvoudenní hudební festival Krásný ztráty, který mediálně podporuje Týdeník Echo a deník Echo24. Na festivalu se představí několik interpretů, své 75. narozeniny tam také oslaví jeho garant Michal Prokop. Nebudou chybět ani autoři Týdeníku Echo. S divadelní skečí s estrádními parametry vystoupí autor Týdeníku Echo Jiří Peňás a spisovatel Jáchym Topol. Uvede je šéfredaktor Dalibor Balšínek.
Filmové projekce (65 filmů) Slavonice Festu budou letos soustředěné do centra Slavonic a rakouského Kulturbrücke Fratres, hudební část festivalu proběhne ve Stodole Maříž. Výstavy umění přivítají diváky jak v rakouském Fratres, tak i v mařížské kapli a přilehlé zahradě, ve Spolkovém domě nebo festivalovém centru ve Slavonicích.
Autobiografie Rudyho Linky (nar. 1960) byla ohlášena na loňský rok ke kytaristovým šedesátinám, nakonec měla zpoždění, vyšla až letos, úkaz v pandemické době běžný. Dohromady nic se nestalo. Fotografiemi velmi bohatě vybavený svazek je tady, a jaké čteme vročení v tiráži, nám koneckonců může být jedno. Snad si tím neokázalým vzpomínáním chtěl Rudy Linka postavit pomníček, jako každý, kdo takto rekapituluje svůj životaběh,
Během Noir Film Festivalu bude v pěti interiérových sálech a na nádvoří hradu Český Šternberk uvedeno padesát projekcí napříč osmi programovými sekcemi. Dolní nádvoří hradu ponese během festivalu jméno patronky akce Hany Maciuchové (1945–2021). Její tvář uvidíte ve filmech Muž v osidlech (1973) a Načasovaná smrt (1981).
Kdo si chce o víkendu řádně „zakřepčit“ a dodržet při tom vládní opatření, může brzy zjistit, že mu dochází testy zdarma. Avizované zlegalizování tance v klubech je totiž možné jen s 24 hodin starým negativním výsledkem. Na úhrady pojišťoven tak mohou lidé legálně tancovat jen šest dní v měsíci. Pro ostatní aktivity přitom testy platí i týden.
Jsou projekce, které člověku utkví v paměti nejen kvůli tomu, jaký film se na nich promítal. Nezapomenu na Tenkou červenou linii ve velkém sále pražského Světozoru, plném trampů, čerstvě se – ještě v maskáčích – navrátivších z víkendového vandru, odhodlaných vychutnat velkofilm o bitvě o Guadalcanal a přiváděných lyrizujícím a kontemplativním stylem Terrence Malicka k nelíčenému, hlubokému a hlasitě projevovanému zoufalství.
Hudba Jimiho Hendrixe, The Who nebo Carlose Santany, statisíce lidí a skvělá atmosféra. První ročník legendárního festivalu Woodstock v roce 1969 je pro mnohé lidi jedním ze zlomových bodů v historii rock ‚n‘ rollu. Došlo při něm ale také ke dvěma úmrtím, stovkám zranění a případů předávkování. Do areálu, kde se festival konal, dorazilo totiž asi pětkrát více lidí, než se očekávalo.
Ve věku 73 let zemřel v neděli večer folkový písničkář František Nedvěd. Na facebooku to oznámil jeho syn Vojta Nedvěd. František vystupoval převážně sám, s bratrem Janem tvořil sourozenecké pěvecké duo. V roce 1996 se jim podařilo vyprodat stadion na pražském Strahově. V minulosti vystupovali také ve skupinách Brontosauři a Spirituál kvintet.
Španělský zpěvák a influencer Naim Darrechi, kterého na TikToku sleduje 26 miliónů uživatelů, vyvolal poprask, když se přiznal ke „kondomové lži“. Řekl, že nemá rád používání prezervativu, a tak sexuálním partnerkám tvrdí, že je neplodný. Španělská ministryně pro rovnost Irene Monterová vyzvala prokurátora, aby Darrechiho tvrzení vyšetřil, napsal zpravodajský server BBC News. Pokud je Darrechiho tvrzení pravdivé, pak jeho podvod podle španělského zákona spadá do kategorie pohlavního zneužití, dodala Monterová.
Truismus na úvod: žijeme v éře nadbytku hudby. Posloucháme ji i na místech, kde bychom o to třeba ani nestáli (viz mj. dlouholeté boje proti hudebním rádiím v hospodách). A ve chvílích, kdy o ni stojíme, jí máme v dosahu několika málo kliků tolik, že člověk často skončí u věcí, které slyšel tisíckrát, případně se nechá vést počítačovým algoritmem. Jenomže počítačové algoritmy to s námi nemyslí dobře, to je třeba mít na paměti.
Jednu dobu byly na sociálních sítích populární skupiny, které měly v názvu slovo přiznání, některé byly a jsou parodické, v jiných se uživatelé svěřují s věcmi, které by o sobě člověk dbalý své dobré pověsti neměl šířit. Učiním jedno takové. V těchto dnech byly zveřejněny fotografie oblečení, v němž bude česká výprava nastupovat při zahajovacím ceremoniálu na olympiádě v Tokiu. A moje první reakce byla něco jako: Trochu divné, to ano, ale vlastně proč ne.
O umění včetně literatury se na současném Západě poslední dobou debatuje daleko víc, daleko zaujatěji, do debat se zapojuje širší skupina účastníků, než bylo před několika lety obvyklé. Tvůrce by to mělo potěšit. Jejich ambicí přece často je oslovit lidi – a co může být větším důkazem, že osloveni byli, než to, že o knihách a jejich autorech mluví. Ve velké části případů je ale ta dnešní debata o literatuře velice reduktivní, nevede se tolik o tom, co číst a proč, ale o tom, koho nečíst a proč.
Od začátku července přijde další rozvolnění protiepidemických opatření. Maximální počet účastníků na venkovních kulturních akcích bude 5000, uvnitř nanejvýše 2000 návštěvníků. Rozvolnění se týká i maloobchodu, kde bude moci být jedna osoba na deset metrů čtverečních. V restauracích a klubech bude umožněna i živá hudba, ovšem stále bez tance. V bazénech a wellness se zvýší maximální možné zaplnění kapacity z 50 na 75.
Existují hlasy, u nichž nemusí tolik záležet na tom, co zpívají. Stačí jejich barva, výraz, aby se vyjevilo něco přesahujícího jednotlivou píseň, nějaký obraz života a jeho tíhy. Britská zpěvačka a herečka Marianne Faithfullová má takový hlas a historie, která se v něm ozývá, je skutečně bohatá. Být Faithfullová literární postavou, mohlo by se zdát, že až přehnaně naplňuje stereotyp tragické heroiny, již stíhá pohroma za pohromou (často si je také uchystala sama), aby se pokaždé nějak oklepala, vstala a vlekla se životem dál.
Národní umělec, což je termín, který v jeho případě snese rehabilitaci, František Skála vystavuje v Praze u Kamenného zvonu. Je to intimnější výstava než před čtyřmi lety ve Valdštejnské jízdárně, je tam méně tajuplných předmětů, sušených tykví a bakelitových rakví, ale víc věcí dvojrozměrných, tedy hlavně ilustrací a komiksů: těch knížek, leporel, zápisníků, skicářů etc. je už hromada, přičemž je to ta řekněme „nenápadnější“ část tvorby – ale o nic méně zajímavá. Skálovi jde vše, na co sáhne, takže kdyby se měl věnovat třeba paličkování nebo funerální plastice – k obojímu má blízko –, bude to stát vždy za to.
Od pondělí se budou moci s režimovými opatřeními otevřít hudební, herní, taneční či společenské kluby a diskotéky. Na rozdíl například od restaurací a dalších služeb návštěvníci budou muset mít antigenní či PCR testy na koronavirus provedené zdravotníkem, nikoli samotesty. Na tiskové konferenci po pátečním jednání vlády to řekl ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO).
S blížícím se začátkem Mistrovství Evropy ve fotbale, zveřejnila tento týden francouzská reprezentace svou hymnu pro letošní ročník. Autorem skladby „Écris mon nom en bleu“ (Napiš mé jméno modře) je rapper Youssoupha, populární v migrantském francouzském prostředí. Je známý svými kontroverzními texty, kdy například vulgárně zpívá, že znásilní tu "děvku Marine Le Penovou", nebo když nabádal k vyhrožování smrtí komentátorovi listu Le Figaro a televize CNews Ériku Zemmourovi.
Dnes spíš ze světa. Žijí tam všelijací lidé, snad vám to neuniklo. Mezi nimi i Justin Bieber. To je, prosím pěkně, populární zpěvák. Kanaďan. Má obrovské množství fanoušků a fanynek, není možné mu upřít, že do svých písní dává srdíčko. Taky je oblíbeným objektem okázalé nenávisti ze strany těch, kdo potřebují dát nějakým snadno srozumitelným způsobem najevo, že jim vadí hudební průmysl a jeho marketingově vytvářené hvězdičky a tak dále a tak podobně.
Život v izolaci je možné optimisticky vnímat jako pobídku ke kultivování ducha (vím sice, jak to aspoň v mém případě většinou dopadá, ale nesmí se ztrácet naděje), například poslechem hudby. Koncerty se sice už měsíce nekonají a kapely mohou mít problém už jen s tím, aby se během lockdownu sešly na zkoušku. Desky ale vycházejí pořád – aspoň nějaké. Následuje výběr několika nahrávek z posledních týdnů a měsíců, které by snad mohly čtenáře osvěžit na duši, samozřejmě je to výběr ryze subjektivní
Člověk netknutý subkulturami posledních let bere do ruky „thriller o českým hip hopu“ Malej NY Přemysla Krejčíka (1991) proto, aby nahlédl do toho tajuplného světa mimo jeho obzor. Autor evidentně s takovými čtenáři počítá, takže jeho text nepostrádá edukativní rozměr a tam, kde je třeba, což je každou chvíli, zasvěceně nezasvěcené zasvětí. Třeba hned na obálce vidíme kšiltovku, které se v knize říká bejska a je to docela důležitý identifikační znak oné subkultury, celé založené na symbolice.
Žádné rozvolnění současných omezení v oblasti kultury se podle ministra zdravotnictví Petra Arenbergera (za ANO) nyní nechystá. Ministr tak nedodrží ani slib svého předchůdce Jana Blatného (za ANO), který dal příslib výjimky z opatření iniciativě Cesta ze tmy, která několik posledních měsíců připravovala sérii koncertů v pražské Lucerně. Pilotní projekt měl být doprovázen testováním všech návštěvníků a přísnými protiepidemickými pravidly.
Začalo jaro a svět i díky tomu vypadá trochu líp, i rozčepýřený profesor Flegr předpovídá ústup viru, až rozkvetou pampelišky. Člověk si pomalu začíná připouštět možnost, že lockdown jednou skončí, představovat si, jaké dny asi nastanou, až se tak stane, a co si v nich počne on. Jestli bude celé noci trojčit v zařízeních zábavního charakteru a užívat si tam společnosti známých i neznámých, nebo se jen mátožně ploužit ulicemi jak popletený brouk a podvědomě očekávat další neohlášenou ránu.
Rozdíl je to nenápadný, ale významný: ekvivalentem francouzského slova chanson není náš šanson, ale píseň vůbec: každá a kterákoli. U nás ovšem například píseň Hastrmane tatrmane, jak to spolu uděláme nenazve šansonem ani ten, kdo ji dovede ocenit. Šanson je přece z Paříže a zpívá z něj lidské srdce, a nejen zpívá: vyznává se a zpovídá ve své zranitelnosti.
Ve věku 89 let zemřela populární československá zpěvačka Hana Hegerová, mnohdy nazývána královnou šansonu. Informoval o tom server Blesk.cz. Hegerová se v posledních letech potýkala se zdravotními potížemi. Hegerová se v posledních letech na veřejnosti objevovala jen zřídkakdy. V minulých dnech pobývala v Nemocnici Na Homolce. „Bohužel, je to tak. Poslední měsíc byl složitý, měla nějaké závažnější zdravotní potíže, kvůli kterým podstupovala dialýzu,“ uvedl zdroj Blesku.
Nejdřív, snad ještě na podzim 1969, mi Zuzanka Pražáková, spolužačka z prvního ročníku gymnázia, půjčila malou knížku, na jejíž bílé obálce bylo jakoby dětskou rukou (ve skutečnosti zkušenou rukou Libora Fáry) načmáráno S úsměvem idiota. Jméno autora jsem neznal, Zuzanka však správně odhadla, že by se mi jeho texty mohly líbit. Četl jsem je poprvé v tramvaji, levou rukou zavěšen na tyči, palcem pravé obraceje listy, na přeskáčku a opatrně, aby mi knížka neupadla na blátivou podlahu.
Kdyby býval žil v některé zemi, která svojí vakcinační strategií zajistila, aby byli lidé ve věku 79 let proti smrtelnému nebezpečí očkováni rychleji, mohl v létě oslavit nádherným koncertem v Činoherním klubu své 80. narozeniny.
Naposled jsme se potkali krátce před pandemií poblíž redakce Echa. Měl na sobě světlý baloňák, ten už k němu jaksi patřil, důstojně jako starý parník plul ulicí, zastavili jsme se na kus řeči, mluvil o tom, kam se s manželkou chystají v létě.
Pod dvou dnech hospitalizace kvůli komplikacím s covidem-19 zemřel v 79 letech básník a písničkář Jan Vodňanský. Informoval o tom jeho syn Tomáš Vodňanský na sociální síti. „Táta včera zemřel na covid, pozitivní test vyšel v den očkování, které už nemohl dostat, pak to bylo celý děsně rychlý. Tak možná si už kdesi s Petrem Skoumalem dávají po letech Maršály. Ty vlny laskavé radosti a humoru tu budou chybět,“ uvedl Tomáš Vodňasnký na facebooku.
V 75 letech zemřel v neděli ráno na komplikace spojené s koronavirem hudebník Ladislav Štaidl. Informoval o tom server Blesk. Štaidl byl autorem mnoha hitů Karla Gotta, mimo jiné písničky Kávu si osladím. Štaidl byl ve čtvrtek 7. ledna převezen do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde byl umístěn na oddělení ARO. Patřil do ohrožené skupiny nejen kvůli věku, ale také kvůli předchozím onkologickým onemocněním. Štaidl nemoci podlehl v neděli ráno.
