Peter Jackson předložil revizionistický film o Beatles

Get Back – nový pohled na nejslavnější kapelu

Peter Jackson předložil revizionistický film o Beatles
Get Back – nový pohled na nejslavnější kapelu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Potřebujeme v roce 2021 osmihodinový sestřih šedesáti hodin Beatles ve studiu? Kupodivu se ukazuje, že ano, že si z této produkce nejen skalní fanoušek Beatles může mnohé odnést. Práce režiséra Petera Jacksona obstojí jako revizionistický pohled na Beatles, jako dokument a hlavně vůbec jako film.

Film pokrývá měsíc zkoušek kapely od 2. ledna 1969 do koncertu na střeše domu firmy Apple 30. ledna. Prostě proto, že ty záběry existují, protože se Beatles v té době rozhodli takové natáčení umožnit. Materiál byl navíc už jednou využit pro dokumentární film Let It Be z roku 1970, pravda, těžko dostupný.

Rok 1969 je považován za dekadentní období Beatles. Neexistoval žádný vzorec pro to, co s takovou kapelou dál. V roce 1966 skončili s koncertováním. Filmy, konceptuální alba, odjezd na meditaci do Indie, to všechno už Beatles vyzkoušeli. Po „bílém dvojalbu“, jež vznikalo ve studiu mnohdy i v izolaci jednotlivých členů od sebe, se teď rozhodli pro návrat ke kořenům – plán byl nacvičit nové písničky tak, aby je mohli nahrát ve studiu živě, na jeden zátah, a taky předvést veřejně. K tomu se sešli ve filmovém studiu v Twickenhamu na okraji Londýna. Součástí mělo být i to, že se všechno natáčelo – tomu šéfoval režisér Michael Lindsay-Hogg. S velkým studiem jim došla trpělivost, a tak se přesunuli do své budovy na Savile Row v centru Londýna. Návrat k jednoduchosti byl obtížný.

Jednotliví Beatlové přitom rozhodně nebyli umělecky vyčerpaní. Nebyli ani staří, bylo jim mezi šestadvaceti a devětadvaceti lety. Celá šedesátá léta byla vlastně velmi komprimovaná, od roku 1962, kdy začínali, se kulturně odehrálo neuvěřitelné množství věcí.

Je to vlastně film o problému rockové kapely jako uměleckého fenoménu charakteristického pro druhou polovinu dvacátého století. Kapely se buď rozpadnou brzy a další kariéry jednotlivých členů už se nikdy nezdají tak jedinečné. Všichni Beatles dál natáčeli – ve filmu slyšíme i zárodky několika jejich pozdějších sólových skladeb. Ale těch lidí ochotných přísahat, že jejich tvorba je strašně důležitá, je málo.

Fanynky a fanoušci Beatles 1. ledna 1965. - Foto: Profimedia

Druhý model je zůstat spolu z převážně komerčních důvodů, prokládaných odstávkami, sólovými alby, úmrtími a podobně. A produkovat hudbu, jež dílem opakuje staré modely, dílem tzv. reaguje na aktuální trendy. To bylo tedy rozcestí, na němž Beatles stáli. A koncem roku se definitivně rozpadli.

Jenže představa, že rok 1969 prožívali v agonii – živená mediální potřebou, filmem Let It Be a některými emocionálními rozhovory, které členové v prvních letech po rozpadu dávali – je neudržitelná. Byly tam útrpné chvíle, ale byla tam i řada dnů, kdy jim tvorba šla skvěle od ruky.

Jeden několikaminutový úsek to hodně zachycuje ve zkratce. McCartney preluduje na baskytaru, Starr klimbá, Harrison zívá, Lennon chybí. Během chvíle se Paulovi zrodí pod rukama základ toho, z čeho se pak stala skladba Get Back. Za dvě minuty Harrison doprovází na kytaru, Starr tleská a přizvukuje refrén. Po chvíli se připojí i John a spolu s Paulem improvizují text.

Dojem tvůrčí krize mohl vznikat z toho, že potřebovali během dvou týdnů nacvičit aspoň čtrnáct nových písniček. Což podle jakýchkoli normálních měřítek není málo.

Panuje mezi nimi napětí, otevřeně se kritizují, ale zároveň pracují. Vidět, jak společně dopracovávají jednotlivé skladby, je pro fandy lahůdka. McCartney zpívá za klavírem první sloku Let It Be a Lennon, který kritizoval McCartneyho poslední skladby jako přeslazené, McCartneymu za zády neslyšně paroduje slova s dětsky našpulenou pusou. Ale zároveň odvádí na kytaru to, co je potřeba.

V jednu chvíli McCartney Lennona otevřeně konfrontuje s jeho malou výkonností. „Paule, uvidíš, že když jsem zády ke zdi, dostávám se do nejlepší formy,“ hájí se Lennon ve scéně, kterou oba pojímají jako konfrontaci a parodii na konfrontaci zároveň. „Já vím, ale rád bych, abys konečně dodal zboží,“ opáčí McCartney. „Myslím, že si na neděli vezmu volno,“ odmítá se Lennon podvolit autoritě, přičemž zároveň se oba v tu chvíli dívají na kohosi v horním patře studia, takže scéna působí velmi teatrálně.

Jak se ti dva přetlačovali mezi sebou, tak se okamžitě dokázali spojit, když si někdo zvenčí myslel, že do toho má co mluvit. Zvukový inženýr Glyn Johns začne u jedné skladby doporučovat nějaký harmonický postup. „Takže Glyn to teď aranžuje?“ podiví se McCartney. „Chtěl jsem říct, teda vlastně Glyn a já jsme chtěli říct…,“ připojí se výsměšně Lennon. Johns se chytá za hlavu, vidí, že překročil čáru. Ale zároveň to není nic vážného, je to jen způsob, jak se baví parta lidí, kteří se znají strašně dlouho a strašně dobře.

Krizových momentů ve fungování kapely si Beatles byli velmi dobře vědomi a diskutovali o nich způsobem, který může být zajímavý pro studenty managementu. Všichni přikyvují, když Harrison řekne, že „od té doby, co zemřel pan Epstein, už nic není jako dřív“. Manažer Beatles Brian Epstein, který zemřel dva roky předtím, byl jediný, od koho se Beatles nechávali trochu ukáznit. McCartney svým temperamentem sklouzával do této role, ale zároveň věděl, jak to ostatní štve, a tu pozici nesnášel. Z toho nebylo východiska, tedy ne jiné než to, že si to Beatles opakovaně vyříkávali.

Mohlo by to fungovat, nebýt dalších okolností. Lennon a McCartney byli osobně čím dál odlišnější, nicméně oba stejně talentovaní – multiinstrumentalisté, skladatelé, rychle přemýšlející a vyjadřující se lidé. Ringo Starr byl dokonale klidný a vyrovnaný člověk; s tím, že není skladatel, byl sám smířen stejně jako ostatní („Ty ses naučil a moll?“ podivují se ostatní, když něco brnká na piano). Harrison byl složitější. Zakřiknutý, ne tak zběhlý v nakládání se slovy. Trpěl pocitem, že Beatles nevěnují jeho skladbám patřičnou pozornost. Oni si to uvědomovali, ale ne vždy to dokázali kompenzovat tak jako třeba v momentně, kdy Harrison říká, že na nějakou kytarovou pasáž nemá, že „na to potřebujete Erica Claptona“. „Ne, na to potřebujeme George Harrisona,“ opáčí Lennon.

Z filmu The Beatles: Get Back (2021): zleva Paul McCartney, George Harrison, Ringo Starr a John Lennon. - Foto: Profimedia

Pokud něco navozovalo krizi, tak to byla přítomnost Lennonovy partnerky Yoko Ono. Tato japonská avantgardní umělkyně sedí po celou dobu filmu ve studiu jako černá můra a mezi všemi asistenty, techniky a producenty ve studiu je to jediný člověk, který nepřispívá ničím. Jednou ožije, když Beatles improvizují verše kritizující protiimigrantskou atmosféru v Británii („Nelíbí se mu, že Pákistánci bydlí v obecních bytech,“ zpívali Beatles v později nepoužitém textu a anticipovali tak pozdější obtíže české pirátky Olgy Richterové). Jednou předvede své typické ječivé extempore. „Je to na mě hrozně vysoko,“ stěžuje si Lennon na vokální part u jedné písně. To ho u avantgardních projektů nesvázaných žádnou formou, jaké nějaký čas s Yoko produkovali, nemuselo trápit, tam stačilo křičet, jak se jim zachtělo. Vedle povrchní indické inspirace, jež nikdy nepřekročila hranice ornamentu, to byla jedna z dobových slepých uliček, s nimiž Beatles koketovali.

Iritace z Yoko, již si Lennon prosadil v rozporu s dřívější zásadou, že partnerky a manželky se do studia nevodí, občas probleskla. Když jeden spolupracovník ukazuje McCartneymu scénický návrh pro plánovaný televizní koncert, ten ho odkáže na experty: „John a Yoko tomuhle rozumějí. Jsou umělci.“

Jak informovala média, tvůrci si od firmy Disney, na jejíž digitální platformě měl dokument premiéru, vymohli, že ve snímku smějí zaznít vulgarity. Jenže je jich tam velmi málo, za těch skoro osm hodin zaslechneme možná desetkrát „fuck“. Kdyby byli Beatles Češi, „vole“ by neříkali. Ne že by byli takoví slušňáci, ale bavilo je používat jazyk zajímavěji. Tito nestudovaní synové z dělnických rodin byli velmi kultivovaní lidé, kteří věděli spoustu věcí a byli navzdory vší hravosti v zásadě vážní v přístupu ke světu. Proto lze tento dokument sledovat jako normální film. Postrádá sice standardní děj – za dramatické vyústění lze považovat moment, kdy ve chvíli, kdy ještě nedozněl poslední akord poslední skladby na onom koncertě na střeše, přeběhne přes obraz titulek „Toto bylo poslední veřejné vystoupení Beatles“. Ale ty dialogy by žádný dramatik nenapsal.

Příležitost připravit tento nový sestřih dostal Peter Jackson. Je to vlastně už poněkolikáté, co se zhostil úkolu zpracovat nějakou součást kulturního dědictví. Nejdřív to byl Tolkienův epos Pán prstenů a pak dvakrát dal tvar filmovým materiálům z minulosti – záběrům z první světové války pod názvem Nikdy nezestárnou a nyní Beatles. Všechny unikátní a zároveň natolik masově přijatelné, aby oprávnily velkorysé financování. Klíčem k jeho úspěchu je asi to, že se nesnaží vyslovit nějaké stanovisko, nic nedekonstruuje, ale pojímá svou práci jako službu těm zdrojovým dílům. Možná bude s odstupem času patřit k tomu nejlepšímu, co dala anglosaská civilizace světu.

2. ledna 2022