Jedno ze slov, jejichž užívání se v posledních letech stalo daleko častějším, je přídavné jméno „performativní“. Na rozdíl od mnoha jiných módních termínů není vyjádřením nějaké dobové formy stupidity, ale jejím popisem.

Performativní chování nebo vyjadřování je takové, které předvádí především nějakou přijatou roli, je to součást představení, v němž mluvící či jednající člověk nevystupuje za sebe, ale za nějakou vlastní představu o sobě, za roli, do níž se obsadil. Může to být forma přihlášení se k nějaké skupině, okázalá demonstrace toho, že jeden do mrtě uznává její normy, ve správný okamžik cítí ty správné emoce, zaujímá ta správná stanoviska bez ohledu na fakta (je lepší mýlit se spolu se stranou než mít pravdu proti ní, je nutno za každou cenu držet ten správný narativ a v zájmu toho přehlížet vše, co se mu vymyká, a podobně). Může to být role jaksi individuální – jsem osamělý hrdina, který dokáže nepodlehnout davové psychóze a myslet svobodně, jsem civilizovaný člověk schopný odpovědného jednání v zemi obývané egocentrickými primitivy a podobně a podobně.

Problém je, že performativní vystupování a uvažování může výrazně zkomplikovat dosažení jakékoliv dohody, pokud se významným způsobem rozšíří. Pro člověka, který myslí a jedná především performativně, je prakticky každá debata nebo spor nakonec o něm, o tom, jestli je jeho role, postava, kterou se ve veřejném prostoru rozhodl hrát a na níž založil vnímání vlastní identity, chatrný a nesmyslný konstrukt, anebo ne. A v takhle chápané debatě člověk nemůže ustoupit ani o píď, protože věří, že by tak zradil sám sebe, respektive by tím svou identitu ohrozil, v hloubi duše přitom ví, že je chatrná a snad i vylhaná – a o to víc je nutné ji chránit před jakýmkoliv zpochybněním. Taky proto vystupují performativně jednající lidé často velmi agresivně, rádi a s chutí popisují svoje oponenty jako takové či onaké, vždy však nemyslící, stádo. Jednak je to forma preventivní agrese (kdo bude zpochybňovat mou moudrost, je nutně zmanipulovaná ovce, tak si dejte pozor). A také to podtrhuje domnělou sílu jeho postavy – na pozadí stádnosti vynikne individualita o to výrazněji.

Čímž se konečně dostávám ke Karlu Janečkovi. Multimilionář si pořídil obskurní hudební anketu Český slavík, televizí přenášené vyhlašování vítězů využil k mohutné sebepropagaci, snad i v souvislosti s případnou prezidentskou kandidaturou, již prý „zvažuje“ (zvažování je velice oblíbená činnost tuzemských mluvících hlav). Kolegyně Lenka Zlámalová ten zábavný večer komentovala jako příklad nevhodného spojování politiky a showbyznysu. Velmi výmluvné ale bylo i ztvárnění Janečkova poselství. Mám na mysli Janečkův reklamní spot, který byl během večera víckrát vysílán. Karel Janeček v něm vystupuje coby osamocený bojovník proti nové totalitě, která z lidí udělala nemyslící masu. Spot svým pojetím i obsahem kopíruje známou „orwellovskou“ reklamu režiséra Ridleyho Scotta na osobní počítače Apple z roku 1984. Už jenom to hezky ilustruje souznění Karla Janečka s duchem současného diskurzu, v němž je šermování Orwellem velice oblíbené, zvlášť u lidí, kteří ho nečetli, případně četli, ale moc si toho z něj nepamatují. Přidává k němu ale nějaké inovace. Dav manipulovaných, kteří na nějakém shromáždění musejí poslouchat projev Velkého bratra, se zároveň strnule dívá na svoje smartphony (být Velkým bratrem, docela by mě to naštvalo). Obrazovku, ze které svítí diktátorova tvář, kladivem nerozbije anonymní heroina, ale Karel Janeček, který za tím účelem seskočil do centra totalitní moci padákem z obstarožně vyhlížejícího letadla. Znějí k tomu tóny ze Smetanova Vyšehradu. Asi tak.

Samozřejmě to je legrační, autorům spotu se ale, myslím, také podařilo zobrazit esenci performativního myšlení. Asi bezděčně. Ukázali ho jako bombastický a vnitřně nesoudržný, kýčovitý galimatyáš. Netvrdím tím ale, že by ta reklama byla špatná ve smyslu účelnosti. Vybranou „cílovku“ oslovuje jí blízkým jazykem, odehrává se v jí blízkém světě, vypráví blízký příběh, nabízí účast na performanci hlavní postavy, bezděčně legrační hrdinská fantazie, určená ke všeobecnému sdílení. Být Velkým bratrem, jsem za ni docela vděčný. Společnost, v níž se každý soustředí především na svou performanci, se dá ovládnout docela snadno. Aktéři mohou být svým divadýlkem zaujati až do té míry, že si toho ani nevšimnou.