Kdo by neměl rád titulky typu „Češi jsou nejhorší v EU“? Někteří novináři určitě. Osvědčený materiál k jejich výrobě jim poskytuje téma (ne)schopnosti Čechů naučit se anglicky. „V úrovni angličtiny jsou Češi na chvostu Evropy. Lepší jazykovou vybavenost má 22 evropských zemí,“ hlásí zpráva ČTK z minulého týdne. Je snadno zaměnitelná s titulkem „Češi se v angličtině zhoršili, ukázal průzkum“ z roku 2019 nebo „Češi si uřízli ostudu. Anglicky umějí nejhůř z celé EU“ z roku 2012. Je to neodolatelné.

Problém je v tom, že Češi sice umějí anglicky špatně, ale zdroje, na které se ty články odvolávají, nic nedokazují. Jsou to cifry poskytující iluzi exaktní znalosti. Pocházejí z akce v podstatě marketingové, kterou organizuje jedna velká švédská jazykovka.

Akce se jmenuje EF English Proficiency Index a pracuje s výsledky testů, které jsou třeba dobré, ale má základní defekt. Nepracuje s reprezentativním vzorkem respondentů. Testy skládají na internetu lidé, kteří se o nich dovědí a chtějí si je zkusit. Skóre zemí vypočtená na dvě desetinná místa a každoroční pohyby v jejich pořadí tak nemají valný význam.

Lepší zdroj kupodivu neexistuje. Blížila by se mu studie SurveyLang z roku 2011, ale ta proběhla jen ve čtrnácti evropských zemích, mezi nimiž jsme nebyli.

V roce 2012 provedl Eurobarometr průzkum, který byl taky defektní, ale jinak. Pracoval sice s reprezentativním vzorkem, ale znalost jazyka nezkoumal, jen se respondentů ptal na jejich vlastní mínění. Takže jsme v tom, kolik lidí se cítí na to, vést rozhovor v angličtině, byli v Evropě šestí od konce. V témže roce jsme v testech EF byli dvanáctí na světě a nechali jsme za sebou i země, které byly v Eurobarometru lepší, jako Francii a Itálii. Maďarsko bylo naopak v EF lepší a v Eurobarometru horší. Je to jen hra a střelivo do titulků.

O solidní studii si říká i jiný jev. V době, kdy v rámci své televizní show sděloval národu svou vizi Karel Janeček, mu na jiném kanále konkuroval další prezidentský kandidát, generál Petr Pavel. Vyprávěl o svém dětství na Kladně. „My jste v té čtvrti měli poměrně velké procento, dnes říkáme, nepřizpůsobivých. No tak my jsme si tam museli vybojovat místo na slunci.“ Je to lidový zábavný pořad, a tak Karel Šíp zareagoval: „Pane generále, a napsal jste do svých papírů, že jste mlátil cikány?“ „Ale oni zase mlátili mě, takže to bylo takový… jednou já, jednou oni,“ vysvětlil generál.

Reakce v sále i na sociálních sítích si každý umí představit. Aktéři se v žánru lidové zábavy dotkli něčeho, co se podle některých nemá říkat a podle jiných je to naopak dobré říkat. Ale v každém případě zmínili něco, co se běžně traduje. Málokterý divák si asi v tu chvíli pomyslel: „O čem to mluví?“

Traduje se to – ale jaká je realita? Co takhle dát dohromady interdisciplinární tým, který by provedl terénní výzkum a sesbíral poznatky od pedagogů, sociálních pracovníků, policie a veřejnosti se zadáním, řekněme, Násilí a kriminalita dětí a mládeže v lokalitách se zvýšenou koncentrací romské menšiny – percepce a realita. Solidní, nepředpojatý, metodologicky robustní výzkum. Ale byli by lidé všech postojů ochotni akceptovat jeho výsledky?

Koncem října ve věku 87 let zemřela jedna z nejdůležitějších postav rapu. Rapeři se zpravidla takového věku nedožívají a taky to jméno zní netypicky – Mihaly Csikszentmihalyi. Nicméně je to tak.

Nezasvěcené ucho to nepozná, ale fanoušci žánru rozlišují, když někdo rapuje hůř nebo líp. Většinou netíhnou k analytickému myšlení, ale když vycítí, že někdo tu kvalitu má, vědí, jak to vyjádřit, aby jim bylo rozuměno. Řeknou prostě, že má „flow“. A právě tím slovem označoval Csikszentmihalyi, psycholog na Chicagské univerzitě, stav intenzivního soustředění příznivý pro produktivitu. Pojem se stal populární, sliboval byznysové aplikace. Zárodky té myšlenky vědec spatřoval v dětství, když si uvědomil, že se intenzivním soustředěním na šachy dokázal na hodiny odpoutat od ponuré reality druhé světové války. Asi tím tedy nemyslel přesně to, co rapeři. Ale stejně je hezké, že kořeny rapu vedou do válečné Budapešti.