Na konci opulentního bookletu doprovázejícího soubor patnácti kompaktních disků nazvaný Semafor / Jiří Suchý a Jiří Šlitr / Zuzana, Jonáš a spol. / Komplet 9 her z let 1959–1964 (Supraphon 2019) píše editor Lukáš Berný v souvislosti se zájezdem divadla do západního Německa v roce 1965: „Semafor zatím čekaly další velké události: jazzová opera (Dobře placená procházka), premiéra nejznámějšího filmu (Kdyby tisíc klarinetů), pokus o surrealistickou hříčku (Sekta), další, již čtvrtá Zuzana, to ovšem okořeněno o zaviněné i nezaviněné maléry některých členů souboru (Gotta, Jelínka, Pilarové či Sedláčka), a nakonec znovu hledání skoro celého nového souboru po dalším velkém útěku hvězd do nově vzniklého divadla Apollo (Gott, Filipovská, Kahovcová, Přenosilová, bratři Štaidlovi – sic). Ale o tom zase v dalším semaforském boxu.“

Ona krabička byla přiznaně vydána k 60. výročí založení Semaforu. Kdo z posluchačů tehdy myslel, že avizovaný „další semaforský box“ bude hned následovat, mýlil se. Je tady až teď, s dvouletým odstupem, přichystaný zjevně k jinému jubileu, totiž k říjnovým devadesátinám Jiřího Suchého.

Byli jsme zvyklí slýchat písně Š + S, tedy to hlavní z odkazu proslulé (a možná už opravdu, jak rádi píší čeští žurnalisté, legendární) pražské scény, v té podobě, jakou jim zpěváci a hudebníci dali až při studiových nahrávkách, ať už jsme měli to štěstí, že jsme na jevišti mohli vidět Suchého ještě společně se Šlitrem a s nimi všechny (zpívající) herce od Filipovské a Matušky (Člověk z půdy, 1959) po Černockou a Křesadlovou (Jonáš a dr. Matrace, 1969), anebo neměli – buď jsme se do permanentně vyprodaného divadlíčka v dobách jeho největší slávy prostě nedostali, anebo nám v jeho návštěvě bránil příliš útlý věk. Pravda, mohli jsme číst knižně vydaná libreta, nicméně až zvukové záznamy pořízené přímo na jevišti nám prostředkují atmosféru té úžasné, jedinečné rezonance mezi účinkujícími a diváky.

Teprve živé nahrávky potvrzují to, o čem jsme už tolikrát slyšeli a četli: jak v nesvobodných dobách publikum lačně lapalo každou (i domnělou) narážku „na režim“ a z bezpečí ztemnělého sálu dávalo najevo mohutným aplausem svůj vděk za plnění této společenské objednávky. Třeba když v připomenutém pásmu Jonáš a dr. Matrace vytkne Suchý Šlitrovi: „Co jste dělal tenkrát, když se tady u nás deformoval socialismus? To jste mlčel, viďte, to jste mlčel!“ A Šlitr na to „bezelstně“: „Copak já věděl, že se něco deformuje? Dyk já myslel, že to tak má bejt.“ A na druhou stranu slyšíme i frenetické ovace, jichž se v témže kusu dostalo písni Jó, to jsem ještě žil (v „kanonické“ Encyklopedii Jiřího Suchého bez interpunkce i diakritiky: Jo to jsem ještě žil), možná – říct se to už asi musí, i když to leckoho zabolí – největšímu kýči, jaký ze společné „tvůrčí dílny“ Šlitra a Suchého kdy vyšel. Je snadné přišpendlit na příběh padlého vojáka zpívajícího ze záhrobí, v němž se rýmuje i kleklo, řeklo a přesně, děsně, těsně, aforismus Josefa Čapka „Kýč mluví k davu, umění k jedincům“, ale kam už jinam?

Jinak soubor patnácti desek ještě potvrzuje to, co taky dávno víme: že mluvené slovo, jemuž se dostane zvukového záznamu, stárne na nosičích rychleji než písničky, což jistě není výlučnost Semaforu, stalo se to i Voskovcovi a Werichovi, zrovna tak Vodňanskému a Skoumalovi. Natož těm horším. Příkladem zde budiž Miroslav Horníček, uvádějící v roce 1965 jen devětkrát hrané náhražkové pásmo Zavinil to bubínek. Podle editora Berného tam hovoří „nezaměnitelným“ způsobem; to je sice pravda, avšak jeden poslech stačí.

„Sbohem / Už musím jít,“ zpívá Jiří Suchý na konci známé písně Margareta (takto na deskách i v bookletech, v Encyklopedii Jiřího Suchého však Hallo má krásná Margareto!). Do dějin? Copak v nich ještě není? Stopa, kterou zanechal v české kultuře 20. století, je nesmazatelná.

Semafor / Jiří Suchý a Jiří Šlitr / Ďáblova dobře placená procházka z Vinohrad / Komplet 9 her z let 1965–1970. Vybral a sestavil Lukáš Berný. 15 CD. Celkový čas 15:39:47. Supraphon 2021.